Svobodné protestantské stránky

Dušuje-li se někdo, jak sám v sebe věří, dávaje obvykle i svou mimikou a gestikulací najevo, jak mu záleží na prožitku své duševnosti, nejspíš se nepovažuje za boha ve vlastním smyslu, ale vyjadřuje sebedůvěru a její vztažení k sobě až jako k nejzazší hodnotě. Ocitá se tak ovšem blízko kvazireligiozity anebo do ní přímo vchází.

Důvěra a víra pro něho prostě splývají, ačkoli výraz víra s sebou stále nese náboženské konotace, někdy zcela přehlížené. Nicméně jeho ceněnost v náboženských tradicích a jeho rozšířenost daleko za jejich hranicemi mu brání ve vyhasnutí, i když za cenu zmatení. Uvážíme-li pak, že český výraz „víra“ je etymologicky spřízněn s výrazem „důvěra“, který je od něho odvozen („staročesky dóvěřiti, novočesky důvěřovati komu = do věry, spolehlivosti něčí vkládati“), nic nebrání výraznému odlišování obou výrazů, aniž bychom ignorovali jejich spříznění a aniž bychom museli zapomenout na nenáboženské konotace prvého z obou výrazů.

V našich úvahách chceme tedy odlišovat pojmy důvěry a víry. Výrazy a jejich etymologie jsou ale jen vnějšími příznaky. A tak důvěru chceme zhodnocovat jako duchovní sílu, člověku nesmírně cennou a člověkem nesmírně nedoceňovanou a poškozovanou.

Víra pak dostává význam transcendující důvěry, a proto musí platit za nanejvýš důležitý náboženskofilosofický pojem, to znamená pojem, s jehož pomocí filosofie usiluje rozumět náboženství. A vyrovnávat se s dalšími obtížemi, k nimž počítáme dvě jednostrannosti – chápání víry jako druhu poznání a opačný postoj fideismu (vymezující víru proti racionalismu), jejichž jednostrannost bývá kromě toho zužována jednostranně kladným či záporným hodnocením racionality nebo iracionality víry. Pochopení víry jako duchovní síly naproti tomu neumožňuje omezit se na některou z těchto jednostranností. Komplikace ale sahají daleko hlouběji do historie, protože slovo víra odkazuje k vývoji významových posunů a slévání různých vrstev.

Je dalece známo, že důvěra i víra mají bytostně relacionální strukturu. Slovo vztah není sice zcela významuprázdné, nicméně teprve signalizuje čekání na naplňování významem. Když se však k tomuto významnění dostaneme, měli bychom být pamětlivi, že žádné plnovýznamovosti nejsme schopni, že každé vyjádření se děje s nedořečeností. V maximální míře to ve světě náboženských představ platí o představě božství jako o představě nepředstavitelného. Tuto paradoxii ovšem zastírají zejména schémata a stereotypy v náboženských představách i v teologickém myšlení, ne však beznadějně. Náboženství jako vztah k transcendenci se tím nicméně nesmírně komplikuje, a tato komplikace se zase kompenzuje pevnými představami, které reprezentují božstvo jako jeho prostřednice. A tak nás může zajímat lidský vztah k představě božstva a skrze ni, nezjednodušitelný na pouhé disponování představou.

Jiří Hoblík, Myšlenkově schůdné cesty mezi Jeruzalémem a Athénami, 2013, str. 276–278.