Svobodné protestantské stránky

To, že religiozita a spiritualita musejí mít přirozenou, tedy evoluční a neurobiologickou základnu, zní jako neslýchaně moderní myšlenka. Ale takto o ní přemýšlet je velkou chybou. Již objevitel evoluční teorie sám, Charles Darwin, se totiž domníval, že se schopnost k náboženským a duchovním schopnostem v průběhu lidských dějin rozvinula, zachovala a zanesla se do našich mozkových struktur. A oproti generacím samozvaných „darwinistů“ věděl, o čem píše.

Darwin dokončil svá studia pouze na půdě anglikánské teologie, a to jako desátý nejlepší ze svého ročníku. I přes své rostoucí pochyby o víře především po trýznivé smrti své dcery Annie, po celý život zdůrazňoval, že se nestal „nikdy ateistou“ a rovněž odporoval pokusům kritiků náboženství získat jej pro jejich hlediska. Náboženství bylo pro Darwina hodnotnou, možná i nepostradatelnou součástí lidské přirozenosti a kultury, coby „psychickým orgánem“, sídlícím v mozku.

Podobně ve svém druhém díle „O původu člověka“ z roku 1871, Darwin rozváděl, že víra ve vyšší bytosti vyrostla z časně lidských vjemů (jímž se říká dnes „kognice“), a spekuloval o tom, jaké funkce tato víra plnila v životě člověka – a jaké nadále plní. Víru v jediného Boha, monoteismus, hodnotil jako „nejvyšší formu“ biologického a kulturního vývoje náboženství. A ptal se, zda „nejvyšší forma morálka“ – zlaté pravidlo –  by byla dosažitelná bez „náboženských citů“.

Ale Darwin si do svých badatelských poznámek zanášel také zkušenosti transcendence, které zažil při pozorování jihoamerické džungle a po celý život na ně vzpomínal, stejně jako rozdíly mezi modlitbou a meditací. Konečně v  posledním roce jeho života jej nadchla kniha jednoho mladého kolegy, který načrtl jakýsi evoluční teismus, podle něhož se boží zjevení uskutečnilo evolucí a stále se jí uskutečňuje.

Nicméně rostoucí polarizace mezi přírodními, kulturními a duchovními vědami konečně přispěla k téměř úplnému otřesení, ba zapomenutí této evoluční a interdisciplinární badatelské perspektivy. Ke znovuobjevení neorobiologického a evolučně biologického pohledu na náboženství nedošlo bohužel v chytrých monografiích a při solidních interdisciplinárních kongresech, nýbrž především díky přehánějícím titulkům populárněvědeckých časopisů: Od počátku 80. let takzvaná „boží helma“ kanadského neuroanatoma Michaela Persingera strašila v příslušných médiích a byla propagována křiklavými titulky jako „Bůh bydlí ve spánkových lalocích“ nebo „Bůh – mozkové strašidlo?“ Podle Persingera byly přitom malými magnetickými cívkami na helmě podněcovány mikro-výboje ve spánkových lalocích, které pak u pokusných osob vyvolávaly „duchovní zkušenosti“. Ze světonázorového hlediska se odtud dá podle Persingerových slov odvodit, že božské není „nic než mikroprojevy epilepsie spánkových laloků.“

Groteskní „boží helma“

Po různých odborných námitkách ale ztratila helma po roce 2005 všechnu zbývající reputaci, protože jedna kontrolní studie od týmu Pehra Granqvista z uppsalské university zjistila, že o „zvláštních zkušenostech“ mluvili stejně často i účastnice a účastníci, jimž helma nebyla vůbec aktivována! Persinger tedy právě neukázal, že vjemy božského lze vyvolat magnetovými impulsy a epilepsiemi spánkových laloků. Spíše ukázal, že docela normální lidé mají a vykládají sami od sebe takové zkušenosti v zatemněných místnostech s využitím rituálů (zaujetí místa, nasazení helmy atd.) a se zvláštními očekáváními.

Persingerova helma smí tedy ve zpětném pohledu sloužit nejen za příklad groteskního a mediálně podporovaného přehánění ve jménu někdejších „neuro-mód“, nýbrž i za příklad toho, že nejlepší protilék na taková tvrzení je pečlivě a interdisciplinárně působící věda.

Kolem přelomu tisíciletí si širší pozornost začaly získávat práce zejména antropologa a kognitivního psychologa Pascala Boyera a neurologa Andrewa Newberga. Boyer odvozoval úspěch náboženských mýtů ze zvláštní fascinace, která vzniká z prolínání kognitivních vjemů, například když se říká o nějaké hoře, že je živá, nebo o dřevěné soše, že může slyšet nebo dokonce plakat. Newberg srovnával scanované obrazy mozku buddhistických a křesťanských meditujících a odvodil z toho první anatomii duchovních zkušeností.

Pod heslem takzvané „neurotheologie“ se čile diskutovalo o tom, zda a co jednotlivá zjištění znamenají pro víru. A tak „epifenomenalisté“, kteří se řídili Boyerem, vycházeli z toho, že náboženství bylo „odhaleno“ jako vedlejší produkt mozkových funkcí; Boyerova nejznámější kniha byla přeložena roku 2004 do němčiny pod titulem »Und Mensch schuf Gott« („I stvořil člověk Boha“). Newberg naproti tomu mínil, že člověk při meditaci skutečně zakouší jakousi „vyšší realitu“ a tedy „Bůh nemizí.“

Po mnoha debatách, vedených stále více i německy a francouzsky, se nakonec vytvořil dodnes trvající konsens, po němž lze přesněji rozlišovat empirická zjištění a jejich světonázorový výklad: Tomu, že apoštol Pavel před Damaškem možná skutečně prožil jakýsi epileptický záchvat, neprotiřečí pravdivost toho, co prožil, stejně jako mu neprotiřečí množící se důkazy evolučního využití religiozity a spirituality k „dokazování“ božího bytí a působení.

V minulých letech skokově vzrostl počet především také experimentálních studií kolem náboženské víry a zkušeností transcendence. Evoluční biologové jako David Sloan Wilson otevřeli celé oblasti bádání, sociální psychologové jako Ara Norenzayan publikovali zjištění na základě experimentů z oblasti teorie hry v časopisu Science a antropologové jako Richard Sosis zkoumali, zda a jak recitace žalmů pomáhala občankám a občanům Izraele zvládat stres z neustálých raketových útoků. Jen čtvrtletní přehled příslušného specializovaného Ústavu pro biokulturní studium náboženství (Institute for the Biocultural Study of Religion, IBCSR) v Needhamu (USA) zaznamenává více než tucet anglicky psaných publikací za měsíc, které pocházejí od badatelských skupin z celého světa včetně Číny. Pod titulem Religion, Brain & Behavior (Náboženství, mozek & chování) vychází dokonce zvláštní specializovaný a výrazně interdisciplinární odborný časopis.

Náboženství je také dědičné

Za jisté může dnes platit, že náboženské a duchovní zkušenosti mají nejen genetickou a neurobiologickou příčinu a nejen mají své místo v mozku, nýbrž že také vyrůstají z interakce mnohých mozkových modulů. Analogicky jsou třeba při modlitbách aktivní oblasti mozku především ve frontální mozkové kůře, tedy v oblasti čela, v oblasti, která se aktivizuje při zcela všedních sociálních vjemech. Kdo věří v Boha a obrací se na něho v modlitbě, činí pozorovatelnou jistou sociální, „vztahovou“ zkušenost, která se prožívá většinou pozitivně. Religiozita se svým „sídlem v mozku“ se tak neukazuje právě jako překonaná vědecká hypotéza, nýbrž jako prožívaná péče o vztah. To  také dostává svůj výraz zejména v anglickém výrazu pro důvěřující víru - „faith“.

Religiozita tedy staví silně na sociálních kognicích jako například na pozornosti, vzpomínání, učení, kreativitě... Velkou roli hraje výchova a zaučování. Ale právě hojný výskyt autismu mezi muži – který příznačně zřídka doprovází náboženskou víru – dokládá jednu rovněž genetickou komponentu náboženské „muzikálnosti“ popřípadě „nemuzikálnosti“.

Naproti tomu se spiritualitou chápe schopnost zkušenosti překonávání hranic a zkušenosti transcendence, které mohou ale nemusejí být spjaty s vírou ve vyšší bytost či boha. Ve skutečnosti si intenzivní zkušenosti jednoty razí cestu především staršími oblastmi mozku v týlu, které jsou odpovědné za vymezování mezi já a okolím. Lidé, kteří se třeba v hluboké meditaci intenzivně a až k dočasnému zrušení vnímání sebe prožívají spjati se svým fysickým a sociálním okolím či vůbec s celým univerzem, mohou tyto zkušenosti vykládat nábožensky, ale i nenábožensky.

Množství navzájem si blízkých studií naznačuje genetickou děditelnost náboženských a duchovních příznaků až po 40-60 procent – což je číslo, jehož dosahují také mnohé jiné biokulturní schopnosti jako muzikálnost. To znamená, že všichni odmala reagujeme různě  silně na náboženské a duchovní nabídky a podle toho odpovídající zkušenosti – anebo jejich absenci – integrujeme do svých vyprávění o sobě. Kdo nikdy nezískal náboženskou „časnou péči“, jen zřídka vyroste v „náboženského virtuóza“. Odborníci srovnávali scanované obrazy mozku cvičených meditujících s obrazy dudáků a zjistili, že v obou případech intenzivní cvičení prokazatelně působí na odpovídající „trénované“ struktury mozku.

Také evoluční funkce náboženství a spirituality mohou platit za funkce v obrysech vysvětlené: Společný náboženský odkaz k vyšší bytosti nebo bohu přispívá mezi věřícími k vytváření důvěry, sítí a nakonec (náboženských) společenství. Oproti domněnce Charlese Darwina, že se rané nábožensky spojené skupiny prosazovaly především na základě své bojové síly, platí dnes za prokázané, že budování stabilních společenství a rodin mělo a má ještě více základní účinnost.

Například společenství, jako jsou židovští Cheredim nebo křesťanští Amišové, striktně odmítají službu ve zbrani, po staletí ale rostou díky vysoké porodnosti. Ve skutečnosti nábožensky aktivní lidé vykazují v celém světě průměrně víc potomků (a spolu s tím evolučněbiologický „reprodukční úspěch“) než jejich sekulární sousedé, i když patří do stejné ekonomické a vzdělanostní vrstvy. To platí i pro společenství, v nichž se jednotlivec složením slibu cudnosti dává do služeb společenství a jiným pak nezřídka zvlášť naléhavě doporučuje manželství a rodinu.
 

Závěr: Religiozita a spiritualita jsou v individuálně se lišící míře umožněny v našich mozcích a ovlivňovány našimi biografiemi a okolím. Desítky tisíc let člověka otvírají evolučně rostoucímu potenciálu a touhám, které ovšem mohou být rovněž manipulativně zneužívány – třeba k legitimaci znásilňujících hierarchií nebo k budování paralelních společenství nebo protispolečenství. Z biologické perspektivy nemůže překvapit, že delší fáze existenční nouze a nejistoty stejně jako zhroucení státních pořádků jdou ruku v ruce s (opětovným) nárůstem rovněž fundamentalistických a extremistických proudů.

Religiozita a spiritualita nabízejí velký potenciál k dosažení zdařilého života – pokud je krotíme rozumem, který rovněž patří k podivuhodným schopnostem našeho mozku.

Překlad článku "Wie kommt Gott ins Gehirn?", který vyšel v časopisu Publik-Forum, č. 13 z 11.07.2014.