Svobodné protestantské stránky

Pašijní příběh stručně a jasně? V předvečer pesachu někdy počátkem čtvrtého desetiletí nového věku (o němž se tehdy ještě netušilo, že nastal) byl za městem Jeruzalémem popraven Jéšua Nazaretský, známý jako citlivý, vnímavý a moudrý kazatel a léčitel. Byla to justiční vražda, dopuštěná pod tlakem náboženských konzervativců, obávajících se kdejaké neobvyklosti.

Jeho nejbližší v něm záhy na základě velmi silných vizionářských zkušeností rozpoznali vzkříšeného mesiáše a stali se zárodkem dějin křesťanství. Ale to je jen připomínka, sama o sobě slabounká ve srovnání s tím, co připomíná. Křesťanská víra je vírou ve vzkříšeného spasitele. Dějiny víry jsou pak dějinami přemýšlení o víře. A také dějinami věrouky. Křesťanská nauka má být ale jen rozumnou pomůckou pro víru. Výklad této víry musí proto přímo nebo alespoň nepřímo sledovat životní zájem, a to právě proto, aby víra sama byla chápána jako záležitost životního zájmu. Věřit bez životního zájmu (například mít prostě jen jakýsi světonázor) opravdu nedává smysl. Zcela bez životního zájmu nevěří nikdo, ale kdo například o této spojitosti pořádně ví?

Co se vlastně stalo?

Z pašijního příběhu vyplývá, že se o Jéšuovi (jak asi Ježíšovi říkala maminka) mluví jako o spasiteli nebo též mesiáši, Kristu. Takové slovo vyslovit je velmi snadné, ale snadné je i o něm jen zbožně povídat. Zato do hloubky směřující úvahy o tom, jak a proč jeho smrt (proč smrt a proč právě jeho smrt) přináší lidem spásu od Boha, jsou obtížné. Táhnou se po mnohá staletí, takže jen specialista o nich může mít uspokojující přehled. Jakou odpověď ze všech možných, jež se nabídly, si potom vybrat?

Navíc některé z oficiálních odpovědí, se ukázaly zavádějícími. Zvláště to platí o právnicky laděné satisfakční teorii, s níž se potýkal mj. Martin Luther a podle níž Jéšua svou smrtí Bohu zaplatil, a usmířil tak boží hněv, učinil mu zadost. Tak velké zmatení v tak závažné věci – nakonec se nelze divit, proč se křesťanství stává nesrozumitelným. Nesrozumitelným ne kvůli obrovskému množství spletitostí – to tu je taky –, ale vzhledem k základní nezřetelnosti toho, oč vůbec jde. Naše otázka právě proto zní: co to znamená, že Jéšua je spasitelem, a co rozumět spásou, kterou nabízí a je k tomu, abychom ji nějak přijali do svého života?

Podle mého se dostaneme k porozumění nikoli zjednodušováním, nýbrž po nalezení schůdné, ač obtížně schůdné, myšlenkové cesty, která kráčejícího dovede k cíli. Nejspíš je takových cest více, ale nyní se pokusím načrtnout tu svou, která sama není nějak zvlášť originální. Je dobré si přitom uvědomit, že křesťan je tím, kdo osobně věří v Krista, a ne tedy v dogmatické konstrukce. Ne že by měl zavrhnout křesťanskou nauku, ale akademická diciplina „dogmatika“ nebo též „systematická teologie“ si zasluhuje obezřetnost. Dogmatika totiž hlavně mluví o Bohu a o Kristu a o spřízněných tématech. V tom je obsažena distance a odcizenost. Skutečná víra je však vždy někomu vlastní, dalekosti daleká. Víra je tím pádem nanejvýš osobní záležitost. Křesťan má ovšem vědět, v koho věří. Toto vědění a věření je duchovním vztahem ke Kristu. Není to jen domněnka nebo přesvědčení, schovaná v hlavě jednotlivce, nýbrž reálný vztah, vztah, jímž a v němž se něco děje, který má tah, v němž mne něco táhne a přitahuje. Je to vztah, který za jednotlivce nikdo druhý neodžije, nemluvě o tom, že by něco takového bylo škoda. Jen dodejme, že víra je ještě něčím mnohem víc než jen vztahem, ale o tom píšu jinde, mj. v Kapitolkách o víře na těchto stránkách.

Přitom je to vztah k někomu, kdo má již za sebou svůj příběh. Vždyť Jéšua Nazaretský se stal nejvýznamnější osobností v dějinách lidstva. Židovská osobnost z koutu starověkého světa, jejíž židovství působí rozpaky křesťanům, ale i Židům. To je dobré si uvědomit, i když na naši nynější úvahu to nemá přímý vliv. Významnou osobností svého druhu byl už ve svém koutu světa, v němž žil a působil, a přitom byl spontánní autoritou, ne úřední či manažerskou osobností. Je v tom zajímavá paradoxie, ale tím se nemění na jejím značném dějinném významu. S touto okolností pak jakoby volně souvisí jeho význam pro každého, kdo se k němu přihlásí a vstoupí do duchovního spojení s ním. Materiální prostředky k takovému spojení nejsou zas tak nutné. Můžou být využity pomůcky, ale o ničem nerozhodují.

Jaké důsledky pro nás Kristus zosobňuje?

První moment spásy, který bych rád zdůraznil, je tento: V okamžiku Jéšuovy smrti příběh neskončil, nýbrž se nově nasměroval. Vzkříšení bylo překročením, a tedy překonáním jeho úmrtí. To, co se stalo, nemělo ale důsledky jen pro něho, protože byl prvním, kdo tuto cestu prošel, a tím ji ukázal, otevřel pro lidi. Takto bychom mohli vyjádřit, co napsal Pavel z Tarsu křesťanům do Říma: „... jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.“ (Ř 6,11b) Těmito slovy Pavel vyjádřil důsledky ukřižování a vzkříšení jako „díla spásy“. Kristus nejen něco zakusil, prodělal, ale také ukázal. Ukázal, že smrt není konec života, nýbrž pozemskosti, protože úmrtí je nyní boží brána, které se nikdo nemusí obávat. Platí tu více než: Finis coronat opus. Není to totiž jen konec, ale také a především vyústění života. Víra otevírá výhled tímto směrem, umožňuje žít s tímto výhledem.

To ale neznamená, že by se Jéšuova smrt stala jakýmsi chatrným závanem. Byla to chvíle, v níž se Bůh identifikující se s historickou osobností Jéšuy (k tomu viz dále) identifikoval rovněž s jeho smrtí. To ale neznamená, že by Bůh zemřel. Copak boží nekonečnost někde končí? Končí snad tam, kde začíná smrt? A tak ne že by Bůh smrti podlehl, nýbrž prošel smrtí ve své božské životní perspektivě, v perspektivě absolutního života – a historickou osobu Jéšuy vzal ze Země sebou. Jak ale za těchto okolností vyložit vztah Boha a Jéšuy a boží identifikaci s Jéšuou? To byly otázky pozdějších diskusí mezi vzdělanými křesťany.

Tím se dostáváme ke druhému momentu spásy: Považuji za důležité připomenout, že život na Zemi je výtvorem živého Boha, a že tedy život není biologickou funkcí, nýbrž pohybem Ducha a pohybem z něho vyvěrajícím. Proto také umírají pozemské bytosti, ale ne život. Vzkříšení je pak přechodem z běžného života cestou smrti do života ryze duchovního. A tak tématem Velikonoc je téma života a smrti. Výslovný podnět pro životní zájem o víru.

Třetí moment spásy spočívá v překonání rozporu mezi konečnem a nekonečnem. O tom zpívá známá vánoční píseň: „Neb Bůh věčný, nekonečný narodil se z Panny“. Nezpívá to nijak náhodou. Ale proč o tom zpívá? Sami o tom všem uvažujeme z perspektivy velmi omezené. Konečnou lidskou myslí uvažujme o nekonečnosti. O nekonečnu můžeme uvažovat, i když se nám do hlavy nevejde. (Ne však pro svou velikost, ale pro svou nezměrnost.) A tak se nám může také jako paradoxní jevit, že se Bůh identifikoval s Jéšuou. Protože Bůh nepodléhá času, nelze hledat nějaké datum nebo časový údaj. Snad lze říci, že v nekonečnu (což ale není žádný čas ani místo). Nyní však jsou naším tématem důsledky. Zmíněnou identifikací došlo totiž, a to výhradně z boží strany, k překonání rozporu mezi nekonečností a konečností. Rozdíl zůstal, rozpor skončil. Rozdíl mezi konečností a nekonečností není rozdíl mezi časovou konečností a nekonečným trváním. Často si lidé takto nekonečno představují, ale když o něm takto přemýšlejí filosofové, jsou naivní. Toto nekonečno, které vypadá jako řada, která někde začíná a je možné k ní neustále něco přidávat, se nazývá „potenciální nekonečno“ (což je téma pro matematiky), ale to tu nemyslíme. Konečnost totiž znamená, že cokoli stvořeného je něčím určitým. Je to tak ohraničeno po všech stránkách (co do prostoru, v tělesnosti, co do kvality, ve zkušenosti atd.). Speciálně smrtelnost je přitom jen jednou, a přitom pro nás zvláště významnou stránkou konečnosti, kterou si uvědomuje a promýšlí alespoň někteří lidé (na rozdíl od jiných živých pozemských bytostí). Přitom sama spolupodmiňuje konečný pozemský život jakékoli pozemské živé bytosti.

I všechny lidské představy o Bohu jsou konečné. I slovo Bůh je konečné. Zato Bůh sám je nekonečný, neomezený konečnostmi. Sám nekončí, i když konečnost nějakým způsobem osobně zahrnuje, jestliže stvořil konečný svět samých konečností. Rozvinul se jeden směr, od nekonečna ke konečnu. Vytvořením cesty nazpět se pak uzavírá kruh. Díky Jéšuovu učení, životu, smrti a vzkříšení má křesťan před sebou rozvinutou svou duchovní cestu ze světa konečností do nekonečna. Ta cesta je duchovní, a tak člověk potřebuje moc a vedení božího Ducha. Aby se ovšem tato cesta mohla vůbec nějak odehrávat, nemůže být mezi konečnem a nekonečnem jen vztah rozdílu. Jedno s druhým není ani srovnatelné, nejsou to skutečnosti stejného řádu. Přitom se nekonečný Bůh nejen vymezuje vůči konečnému člověku, ale také ho ve své nekonečnosti obemyká a vztahuje se k němu. Tak se uskutečňuje podíl konečného lidského bytí na nekonečném božím bytí. Kristus pak zosobňuje spojnici mezi obojím. Spása tedy znamená naplnění zmíněného podílu. A sice tak, že Kristus ve vztahu Boha  a člověka vtahuje člověka do nekonečna (a to právě že ne do neustálého trvání). V Novém zákoně se na řadě míst hovoří o „věčném životě“ (Mt 19,15; Ř 2,7) a co je „věčné“, to se liší od dočasného: „Viditelné je dočasné, neviditelné je věčné“ (2 Kor 4,18). Věčnost tedy splývá s nekonečností, jako by byla přítomnou nekonečností. Ale nekonečnost patří především k Bohu, i když Nový zákon to spíše naznačuje, když o Kristu říká: „On jediný je nesmrtelný“ (1 Tim 6,16). Nesmrtelný je ten, kdo prošel smrtí – a v tom se odráží boží nekonečnost.

Vědět o boží nekonečnosti je přitom užitečné: Bůh zosobňuje nekonečný život, a tím je pro člověka nejvyšším a spolehlivým zdrojem života. Je tak patrné, že život je nevyčerpatelný.  Stejně tak boží láska je bezmezná. Je pro kohokoli kdykoli otevřená. Bůh nemá žádné zavírací hodiny. Anebo má Boží Duch někde konec? Člověk má své meze, a tak Boha nevidí, avšak Bůh není omezen, a tak je přítomen nezávisle na čase a prostoru. Boží slovo nepřestává platit. Rozumět trochu pojmu nekonečna pak dovoluje nespatřovat mezi konečnem a nekonečnem distanci. Vědět o sobě jako o konečné bytosti má svou velmi blízkou souvislost s myšlenkou nekonečného Boha, a tak přemýšlet o jednom podporuje přemýšlení o druhém. Takto je možné si konkretizovat vztah konečnosti a nekonečnosti. A pak sebevědomí smrtelníka není ničím skličujícím, ale je to sebepochopení člověka, který sleduje svůj určitý život, uvědomuje si jeho meze - a dobro a štěstí hledá v těchto mezích. Tyto meze jsou předně dané jeho narozením a smrtelností, a tak jeho životu v tomto světě dávají základní kontury.

Čtvrtý moment spásy je tento: Vyjděme z úvahy, že je odvěký rozpor mezi člověkem a Bohem, který vyvěrá z lidského zlého jednání. To se neustále řetězí a množí a poškozuje a pošpiňuje svět. Odedávna bylo nepřípustné, aby se něco nečistého (v duchovním smyslu) přiblížilo čistému. Jak víme, Jéšua se neštítil malomocných, ale uzdravoval je. To je živé podobenství toho, jak se přímo Bůh ujímá těch, kdo jsou vůči němu v rozporu svým hříchem. Ježíš nabízel výhled  k překonání nečistoty. Díky vzkříšení pak zosobňuje cestu ze světa ne špatného, ale plného špatnosti a znesvěcování, ke svatosti samé, do ryzí čistoty (ne ve smyslu hygieny). Je rozdíl mezi svatostí a nesvatostí (profánností), avšak mezi svatostí a znesvěcováním vládne rozpor.

Celé lidské dějiny jsou plné této rozpornosti. Avšak ve vztahu člověka a Boha se odehrává také vztah lidské viny a božího odpuštění. Pokud člověk opravdu pozná svou vlastní pokaženost, jež překáží v životě jemu samému, ale i jiným, zakusí potřebu ji překonat, zbavit se jí. A právě to shrnuje pojem odpuštění. Právě díky němu také se člověk nemusí obávat tázání na svou pokaženost. Křesťanská víra nespočívá na poselství o lidské vině, nýbrž na poselství o cestě z ní ven. Cesta ven je pak cesta oproštění od frustrací, cesta úlevy a radosti.

Vzhledem k otevření spojitosti božího nekonečna a lidské konečnosti a vzhledem k odpuštění spočívá spása vcelku vzato v překonání propasti mezi Bohem a člověkem. (Souhlasí to v zásadě s tím, co se někdy tvrdí, že totiž Bůh smířil člověka se sebou.) To si můžeme ukázat pomocí prologu Evangelia podle Jana, podle něhož „Bůh byl ten Logos“ (ne tedy: „Ten Logos byl Bůh“). Z tohoto podnětu můžeme mluvit o boží identifikaci s Jéšuou, která má odvěkou platnost, a přitom se projevila v dějinách lidstva. Jakmile v tomto okamžiku došlo k překonání rozporu mezi konečností a nekonečností, takže konečný člověk není nutně odevzdán konečnosti všeho napospas, není vydán definitivě všeho, vznikla cesta ze země na nebe, od člověka k Bohu. Každý ji pak může hledat sám v sobě, a ne třeba kdesi pomocí astronomických přístrojů.

Spása tedy znamená pro lidské vědomí: Stačil jeden, jednorázově inkarnovaný, vtělený Logos. A má to neomezenou platnost. Člověk pak může vidět a vnímat naději, že v Jéšuových stopách projde svou cestou z konečnosti do nekonečnosti, z pokaženosti do sféry dokonalosti. Sám je smrtelník, konečná bytost - a z konečnosti nikdo nic nekonečného neudělá. Pro Boha to ale není nic nemožného, co je v jeho moci, to je i možné. Nakolik je na člověku něco duchovního, natolik je člověk podílí přímo i na nekonečnu. Nekonečno není nekonečně vzdáleno.

A tak můžeme „čin spásy“ pochopit i tak, že Jéšua lidem vytvořil společenství s Bohem. Proto byl také nazván „hlavou“ jejich společenství, jež se k němu přimklo. Hřích sice brání společenství s Bohem. Ale Jéšua se jako „Nový Adam“ stal cestou, předobrazem a vzorem pro člověka, jemuž je odpuštěno a který se proto vzdává své pokaženosti. Smířenost pak znamená definitivní očištění a definitivní podíl v Bohu. Je to cesta smířením k nekonečnosti. Spasitel takto, i když tím není řečeno zdaleka vše, asociuje spásu jako důsledek své cesty, a tak o ní můžeme uvažovat jako o skutečnosti, jako o něčem, co se děje, co je nabídkou pro člověka. Člověku stačí ji ve víře přijmout, aby mu jen nevisela nad hlavou.

Na této skutečnosti je přitom cosi subjektivního, protože je tu spasitel, subjekt spásy. A pak také samozřejmě člověk jako subjekt, a zároveň jako příjemce spásy, jako obdarovaný, takže spása je i skutečností intersubjektivní. Jako taková je obnovou víry, jež se odehrává mezi člověkem a Bohem.

Slovo podíl je rovněž důležité. V křesťanské řeči se objevuje v nejrůznějších souvislostech. Vyjadřuje i klíčové momenty Pavlových výpovědí, k nimž patří jeho již citovaný výrok „jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši“ (Ř 6,11). Je to tedy jedno z klíčových slov pro výklad spásy v křesťanském smyslu. Je to souvislost jiného řádu než souvislost příčiny a účinku. Pomůckou nám však může být již zmiňovaná představa společenství: několik lidí spolu pobývá a jejich spolubytí vytváří jednotu a jakýsi smysl. Můžeme pozorovat jednotlivé postavy, ale společenství jako takové nevidíme. Je snad neskutečné? Je podílem jednotlivců na společné věci. Vidíme lidi, ale navíc rozumíme jejich podílu i smyslu toho. Když se stane principem společenství Kristus, společenství na něm získává svůj díl, podíl, a tím může aktuálně zakoušet spásu. Zakoušet spásu jako podíl v Bohu – k tomu jsou určeny svátosti.

O tom, jak se tento podíl stává skutečností, vypovídá 2. list Korintským: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“ (5,14) Tím je vyjádřen podíl člověka na smrti a životě Krista. Početně je možnost tohoto podílu neomezená. Co přitom znamená ono „zemřel za nás“? Prošel smrtí jako nikdo před ním a nikdo po něm. Namísto nás pro nás. Jako on tu cestou nikdo neprošel, nepotřebuje jí projít a ani jí neprojde. A to je možné jen proto, že Bůh je skutečný. Možnost se nevynoří sama od sebe, ale jen když je něco skutečného. A přitom Bůh není pouhé „něco“.

Lidská cesta

Jak se mi někdy zdá, bývá podceňována souvislost mezi Jéšuovým učením a spásou. A tak si zkusme načrtnout cestu k podílu v Bohu. Ta začíná okamžikem, kdy člověk slyší Jéšuovo učení, pak je akceptuje, vezme je za své, a proto jím pak nechává ovlivňovat svůj život. Tak se osou jeho života stává víra – a vírou získává svůj osobní podíl „v Kristu“. Získává podíl nejen svých uší, nýbrž podíl celé své osoby – a touto cestou získává svůj podíl v Bohu, podíl na božském životě. Není to snadné vyložit právě proto, že je to cesta mezi konečností a nekonečnosti. Když ale své úvahy oprostíme od frázovitosti a floskulovitosti, různá témata začnou do sebe zapadat a ukazovat se v novém světle.

Již několikrát zmíněný pojem identifikace (jmenovitě identifikace Boha a Jéšui) ukazuje nad zmíněné získávání podílu: jako by to byla hlubší podmínka této participace. Bůh prostřednictvím spasitele poskytuje lidem podíl na své nekonečnosti. Vycházíme-li z toho, že pokud je Bůh nekonečný, jak jsme si již trochu vyložili, není omezen konečností, nýbrž konečnost do sebe pojímá. Nesnáz ale je, že to říkáme ve své konečné perspektivě, z jejíž konečnosti se sami nevymaníme. V boží perspektivě to vypadá jistě velmi jinak. Alespoň se můžeme domnívat, že konečnost není Bohu cizí, a zároveň že neomezuje jeho nekonečnost. Není něčím, čemu by podléhal.

Nekonečnost je člověku dostupná, když se osobně, vnitřně, „ve víře“ ztotožní se spasitelem Jéšuou jako ten, kdo získává podíl na jeho smrti a životě. Početně je, jak bylo již naznačeno, možnost tohoto podílu neomezená. Z bible víme o Jéšuově cestě z tohoto světa přes kříž do vzkříšení. Už jen proto, že touto cestou prošel a že je o ní zpráva, kterou se mohou lidé dovědět, zosobňuje čin spásy, který nám ukazuje, abychom se s toutéž cestou sami identifikovali. Tak abychom nebyli vně Krista, nýbrž v něm, v jeho duchovní přítomnosti. To jsou kroky, jimiž můžeme reálně jít po cestě Ducha, který byl po Velikonocích seslán a vytvořil duchovní pohyb v lidech, mezi lidmi, skrze lidi. Je to pohyb „nefyzikální“, pohyb, v němž se souvislosti vytvářejí jako podíly, účasti, participace. (Ne jako příděly množství nějakých statků.)

O Jéšuovi se mluví pomocí evangelijních vyprávění anebo na základě teologické nauky. Odtud se něco důležitého dozvídáme. Ale co s tím prakticky? Prakticky můžeme vyjít ze čtení pašijního příběhu – a už tím okoušet spásu! Ve druhém kroku můžeme pokračovat meditováním tohoto příběhu. Nechme si pak čas i na otázky a na studium. Když mluvím o meditování, mám na smysli starobylou křesťanskou praxi, v níž nejde o nic jiného než o to, na chvíli odložit snahu se po něčem napřahovat – a prostě jen nechat čtení na sebe působit, nechat je hlouběji do sebe pronikat. Biblickým slovem se totiž děje boží slovo. Proto jej nechtějme krotit, ale nechme je na sebe prostě působit. (Tím nepopírám potřebu studia.) Konsekvencí toho pak může být, co Pavel vyjadřuje slovy: „Jestliže vyznáš svými ústy (var. ve svých ústech) Pána Ježíše a uvěříš ve svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,9) Sloveso "vyznat" (homologein) znamená pomocí úst se spojit s Kristem, navenek projevit hnutí vlastního ducha ve shodě s ním. A s odkazem k Ježíšovu zmrtvýchvstání, které předjímá spásu člověka a o které má tedy člověk opřít svou víru. Nejde tedy o pouhé: Když si budeš myslet to a to, dostaneš spásu za odměnu.

Pokud by nám to nestačilo, nebylo by na škodu věnovat alespoň krátké připomínce pašijí každý pátek – tak jako každá křesťanská neděle je věnována připomínce vzkříšení. Již jsem zmiňoval svátosti (křest a Večeře Páně) jako symboly poskytující zakoušení podílu na spáse. Nicméně vůle rozvíjet podíl na spáse může přinést také nové formy. V římskokatolickém prostředí se hovoří o duchovní obnově a pořádají se kvůli ní setkání. Není snad Kristus jako Nový Adam vzorem a povzbuzením pro člověka a jeho obnovu?

Už jen několik poznámek závěrem. Tato úvaha je jen letmým náčrtem, který shrnuje mé dřívější tázání a který stále potřebuje leccos doplnit. Důležitá je však nikoli ona, nýbrž to, k čemu se snaží ukazovat. Ptáme se, k čemu vlastně došlo, a hledáme stopy Ducha na jeho cestě dějinami. Bible k tomu poskytuje spoustu přístupů, které je ovšem také třeba zkoumat. A tak vcelku jde o postupné odkrývání, nikoli o hotové dílo nebo hotové stanovisko.

Přeji duchovně bohaté Velikonoce.

Jiří Hoblík