Svobodné protestantské stránky

Pašijní příběh stručně a jasně? V předvečer pesachu někdy počátkem čtvrtého desetiletí nového věku (o němž se tehdy ještě netušilo, že nastal) byl za městem Jeruzalémem popraven Jéšua Nazaretský, známý jako citlivý, vnímavý a moudrý kazatel a léčitel. Byla to justiční vražda, dopuštěná pod tlakem náboženských extremistů. Jeho nejbližší v něm záhy na základě velmi silných vizionářských zkušeností rozpoznali vzkříšeného mesiáše a stali se zárodkem dějin křesťanství. Ale to je jen připomínka, sama o sobě slabounká ve srovnání s tím, co připomíná. Křesťanská víra je vírou ve vzkříšeného spasitele, a jako taková není plněním dogmatických předpisů. A proto výklad této víry musí přímo nebo alespoň nepřímo sledovat životní zájem, a to právě proto, aby víra sama byla chápána jako záležitost životního zájmu.

Z pašijního příběhu vyplývá, že se o Jéšuovi mluví jako o spasiteli (mesiáši, Kristu). Takové slovo vyslovit je velmi snadné, ale snadně je i o něm jen zbožně povídat. Zato do hloubky směřující úvahy o tom, jak a proč jeho smrt přináší lidem spásu od Boha, jsou obtížné. Táhnou se po mnohá staletí, takže jen specialista o nich může mít uspokojující přehled. Jakou odpověď ze všech možných, jež se nabídly, si potom vybrat? 

Navíc některé z oficiálních odpovědí, se ukázaly zavádějícími. Zvláště to platí o právnicky laděné satisfakční teorii, s níž se potýkal mj. Martin Luther a podle níž Jéšua svou smrtí Bohu zaplatil, a usmířil tak boží hněv, učinil mu zadost. Tak velké zmatení v tak závažné věci – nakonec se nelze divit, proč se křesťanství stává nesrozumitelným. Nesrozumitelným ne kvůli obrovskému množství spletitostí - to tu je taky -, ale vzhledem k základní nezřetelnosti toho, oč vůbec jde. Naše otázka právě proto je: co to znamená, že Jéšua je spasitelem a co rozumět spásou, kterou nabízí a je k tomu, abychom ji nějak přijali?

Podle mého se dostaneme k porozumění nikoli zjednodušováním, nýbrž po nalezení schůdné, ač obtížně schůdné, myšlenkové cesty, která dovede kráčejícího k cíli. Nejspíš je takových cest více, ale nyní se pokusím načrtnout tu svou, která sama není nějak zvlášť originální. Je dobré si přitom uvědomit, že křesťan je tím, kdo osobně věří v Krista, a ne tedy v dogmatické konstrukce. Je to tím pádem na jeho straně nanejvýš osobní záležitost. Křesťan má ovšem vědět, v koho věří. Toto vědění a věření je duchovním (a nejen pomyslným) vztahem ke Kristu, vztahem který za jednotlivce nikdo druhý neodžije, nemluvě o tom, že by něco takového bylo škoda. Jen dodejme, že víra je ještě něčím mnohem víc než jen vztahem, ale o tom píšu jinde, mj. v Kapitolkách o víře na těchto stránkách. 

Jéšua Nazaretský se stal nejvýznamnější osobností v dějinách lidstva. Židovská osobnost z koutu starověkého světa, jejíž židovství působí rozpaky křesťanům a Židům. To je dobré si uvědomit, i když na naši nynější úvahu to nemá přímý vliv. Významnou osobností svého druhu byl už ve svém koutu světa, v němž žil a působil, a přitom byl přirozenou autoritou, ne patriarchální či manažerskou osobností. Je v tom zajímavá paradoxie, ale tím se nemění na onom značném dějinného významu. S tím pak souvisí, jakoby volně, jeho význam pro každého, kdo se k němu přihlásí a vstoupí do duchovního spojení s ním. Materiální prostředky k takovému spojení nejsou zas tak nutné...

V okamžiku jeho smrti ale příběh neskončil, nýbrž se nově nasměroval. Vzkříšení bylo překonáním jeho úmrtí. Což ale neznamená, že by se jeho smrt stala chatrným závanem. Byla to chvíle, v níž se Bůh identifikující se s historickou osobností Jéšuy, identifikoval rovněž s její smrtí. To samozřejmě neznamená, že by Bůh zemřel. Copak boží nekonečnost končí, kde začíná smrt? A tak ne že by Bůh smrti podlehl, nýbrž prošel smrtí ze svého života do svého života – a historickou osobu Jéšuy vzal pochopitelně ze země sebou. Jak ale za těchto okolností definovat vztah Boha a Ješuy, včetně oné identifikace? To ví především jen Bůh sám. Za respektu k božímu tajemství se zdráhám rozhodovat spor mezi trinitarismem a unitarismem, i když druhý zmiňovaný postoj je výrazně menšinový. Spíš považuji za důležité připomenout, že život na Zemi je výtvorem živého Boha, a že tedy život není biologickou funkcí, nýbrž pohybem Ducha a pohybem z něho vyvěrajícím. Vzkříšení je pak přechodem z běžného života cestou smrti do života ryze duchovního. Takže tématem Velikonoc je téma života a smrti.

Uvažujme sub speciae aeternitatis. Konečnou lidskou myslí, uvědomujíce si její konečnost, uvažujme o nekonečnosti. Identifikace Boha a Jéšuy byla identifikace nekonečného a konečného.  Kdy k ní došlo, to se nyní neodvažujeme tvrdit, snad lze říci, že v nekonečnu, nyní však jsou naším tématem důsledky. Zmíněnou identifikací došlo totiž, a to výhradně z boží strany, k překonání rozporu mezi nekonečností a konečností. Rozdíl zůstal, rozpor skončil. Rozdíl mezi konečností a nekonečností není rozdíl mezi časovou konečností a nekonečným trváním. To si myslet mi připadá naivní, ačkoli i filosofové si něco takového někdy myslívají. Konečnost totiž znamená, že cokoli stvořeného je ohraničeno po všech stránkách (v prostorovosti, v tělesnosti, v prožívání atd.). Speciálně smrtelnost je přitom jen jednou, ač zvláště významnou stránkou konečnosti, kterou si jen některý člověk (na rozdíl od jiných živých pozemských bytostí) uvědomuje a promýšlí. A také se někdy ptá, jak s ní naložit. Naproti tomu nekonečnost není podmiňována žádnou konečností. Naopak ona sama podmiňuje konečnost. I všechny lidské představy o Bohu jsou konečné, i slovo Bůh je konečné, zato Bůh sám je nekonečný, neomezený konečnostmi. Sám nekončí, i když konečnost nějakým způsobem osobně zahrnuje, jestliže stvořil konečný svět samých konečností. Zkusme vzít vážně, že co je nekonečné, to se nevejde do konečné lidské mysli. Zato nemusíme nikdy skončit s přemýšlením o tom. Hlavně pak díky Jéšuovu učení, životu, smrti a vzkříšení má křesťan rozvinutou před sebou svou duchovní cestu ze světa konečností do nekonečna. Ta cesta je duchovní, a tak člověk potřebuje moc a vedení božího Ducha.

Vedle toho je tu i onen zmíněný rozpor, který se odedávna chápal jako nepřípustnost, aby se v duchovním smyslu (konkrétně v rituálu) cokoli nečistého přiblížilo čistému. Jak víme, Jéšua se neštítil malomocných, ale uzdravoval je. Sám pak prošel smrtí do vzkříšení (smrt přitom byla jedním z faktorů zmíněného znečišťování). Toto pojetí je nám poněkud nezřetelné v důsledku dalekosáhlého vývoje kultury a myšlení. Můžeme si ale pomoci respektem k boží svatosti. Jéšua zosobňuje cestu ze světa plného znesvěcování ke svatosti samé. Je rozdíl mezi svatostí a nesvatostí (profánností), avšak mezi svatostí a znesvěcováním vládne rozpor. 

Jak ale úvahou o svatosti a nesvatosti naložit dál? Bylo by potřeba zvláštního výkladu, do něhož se nyní pouštět nelze, protože boží svatost nelze uchopit, natožpak pomocí pouhé vysvětlivky. Je to však téma, na jehož pozadí se odehrává vztah lidské viny a božího odpuštění. Pokud člověk pozná svou vlastí pokaženost, jež překáží v životě jemu i jiným , zakusí potřebu ji překonat, zbavit se jí - a právě to shrnuje pojem odpuštění. Právě díky němu také se člověk nemusí tázání na svou pokaženost obávat. Křesťanská víra nespočívá na poselství o lidské vině, nýbrž na poselství o cestě z ní ven. Cesta ven je cesta oproštění od frustrací, cesta úlevy a radosti.

Boží identifikaci s Ježíšem více nerozebíráme a ponecháváme ji jako čistě boží záležitost, abychom se nezabývali "božími vnitřnostmi". Nicméně si můžeme vyšetřit trochu prostoru pro úvahy o odvěkém Logu a o tom, jak se píše v prologu Evangelia podle Jana, že "Bůh byl ten Logos" (ne tedy: "Ten Logos byl Bůh"). To je podnět k tomu, abychom mluvili o boží identifikaci s Ježíšem, která má odvěkou platnost, a přitom se projevila v dějinách lidstva. Jakmile v tomto okamžiku došlo k překonání rozporu mezi konečností a nekonečností, takže konečný člověk není nutně odevzdán konečnosti všeho, definitivě všeho, došlo ke smíření mezi Svatým a člověkem jako bytostí pokaženou. Stačil jeden inkarnovaný, vtělený Logos. Člověk pak může vidět a vnímat naději, že v Jéšuových stopách projde svou cestou z konečnosti do nekonečnosti, z pokaženosti do sféry dokonalosti. Sám je smrtelník, konečná bytost - a z konečnosti nikdo nic nekonečného neudělá. Pro Boha to ale není nic nemožného, co je v jeho moci, to je i možné. 

A tak můžeme "čin spásy" pochopit i tak, že Jéšua lidem vytvořil společenství s Bohem (proto byl také nazván "hlavou" jejich společenství, jež se k němu přimklo). Uvažme, že vina je důsledek zlého jednání a  že hřích je výraz pro lidskou pokaženost, jež z lidí dělá bytosti rozporuplné. Někdy lehce, jindy velmi těžce. Hřích brání společenství s Bohem, ale Jéšua jako "Nový Adam" se stal základem a vzorem člověka, vzdávajícího se své pokaženosti. Smířenost je pak východiskem k definitivnímu očištění a k definitivnímu podílu v Bohu. Je to cesta od smíření k nekonečnosti. Spasitel takto, i když tím není řečeno zdaleka vše, asociuje spásu jako důsledek své cesty, a tak o ní můžeme uvažovat jako o "objektivní" skutečnosti, jako o něčem, co se děje, co je nabídkou pro člověka. Ale právě tak je to skutečnost "subjektivní", protože je tu spasitel, subjekt spásy. A pak také samozřejmě člověk jako subjekt, a tak jako příjemce spásy, jako obdarovaný, takže spása je i skutečností "intersubjektivní".

Slovo podíl je rovněž důležité. V křesťanské řeči se objevuje všude možně. Vyjadřuje i klíčové momenty Pavlových výpovědí typu "jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši" (Ř 6,11). Je to tedy jedno z klíčových slov pro výklad spásy v křesťanském smyslu. Je to souvislost jiného řádu než souvislost příčiny a účinku. Pomůckou nám však může být představa "společenství": několik lidí spolu pobývá a jejich spolubytí vytváří jakýsi smysl. Můžeme pozorovat jednotlivé postavy, ale společenství jako takové nevidíme, nýbrž si je odvozujeme z toho, co pozorujeme (nejen očima), a z toho pak také vyvozujeme smysl toho, co jako členové společenství lidé dělají.  Vidíme lidi, ale rozumíme jejich podílu i smyslu toho – což je už samozřejmě něco trochu jiného než vidět očima. Analogicky lidé viděli Jéšuu a slyšeli jeho učení, a od toho si mohli odvodit, že mohou získat svůj podíl v Bohu. 

Souvislost Jéšuova učení a spásy, jak se mi někdy zdá, bývá podceňována. A tak si zkusme načrtnout cestu k podílu v Bohu: od okamžiku, kdy člověk slyší Jéšuovo učení, pak je akceptuje, vezme je za své, proto pak jím nechává ovlivňovat svůj život, osou jeho života se stává víra - a tou získává svůj osobní podíl "v Kristu". Získává podíl nejen svých uší, nýbrž podíl celé své osoby - a touto cestou získává svůj podíl v Bohu, podíl na božském životě. Není to snadné vyložit právě proto, že je to cesta mezi konečností a nekonečnosti. Když své úvahy oprostíme od frázovitosti a floskulovitosti, různá témata začnou do sebe zapadat a ukazovat se v novém světle.

Již několikrát zmíněný pojem identifikace ukazuje nad onu participaci: jako by to byla podmínka této participace. Bůh prostřednictvím spasitele poskytuje lidem podíl na své nekonečnosti. Vycházíme-li z toho, že pokud je Bůh nekonečný,  jak jsme si již trochu vyložili, není omezen konečností, nýbrž konečnost do sebe jaksi pojímá. Nesnáz ale je, že to říkáme v konečné perspektivě, z jejíž konečnosti se nevymaníme. Ve věčné boží perspektivě to vypadá jistě velmi jinak. Alespoň se můžeme domnívat, že konečnost není Bohu cizí. Přitom není něčím, čemu by podléhal. Možná bychom také místo nekonečnosti mohli mluvit o bezkonečnosti, abychom si nepředstavovali, že nekonečnost je nějaké nekonečné trvání. Bezkonečnost je člověku dostupná, když se osobně, vnitřně, "ve víře" ztotožní se spasitelem  Jéšuou jako ten, kdo získává podíl na jeho smrti a životě. Z bible víme o Jéšuově cestě z tohoto světa přes kříž do vzkříšení - už jen proto, že touto cestou prošel a že je o ní zpráva, kterou se mohou lidé dovědět, je tím činem spásy, který nám ukazuje, abychom se s toutéž cestou sami identifikovali. Tak abychom nebyli vně Krista, nýbrž v něm, v jeho duchovní přítomnosti. To nejsou žádné floskule, nýbrž kroky, jimiž můžeme reálně jít po cestě Ducha, který byl po Velikonocích seslán a vytvořil duchovní pohyb v lidech, mezi lidmi, skrze lidi. Je to pohyb "nefyzikální", pohyb, v němž se souvislosti vytvářejí jako podíly, účasti, participace. 

O Jéšuovi se mluví pomocí evangelijních vyprávění anebo na základě teologické nauky. Ale co s tím prakticky? Prakticky můžeme vyjít ze čtení pašijního příběhu (a už tím okoušet spásu!) a ve druhém kroku můžeme pokračovat meditováním tohoto příběhu. Nechme si pak čas i na otázky a na studium. Když mluvím  o meditování, mám na smysli starobylou křesťanskou praxi, v níž nejde o nic jiného než o to, na chvíli nechat být snahu se po něčem napřahovat - a prostě jen nechat čtení na sebe působit, nechat je hlouběji do sebe pronikat. Aspoň pokud doufáme, že biblickým slovem se děje boží slovo. Pokud by nám to nestačilo, nebylo by na škodu věnovat alespoň krátké připomínce pašijí každý pátek - tak jako každá křesťanská neděle je věnována připomínce vzkříšení. Jen doplním - svátosti (křest a Večeře Páně) jsou symboly poskytující zakoušení podílu na spáse.

Tato úvaha je jen letmým náčrtem, který shrnuje mé dřívější tázání a který stále potřebuje leccos doplnit. Důležitá je však nikoli ona, nýbrž to, k čemu se snaží ukazovat. Ptáme se, k čemu vlastně došlo, a hledáme stopy Ducha na jeho cestě dějinami. Bible k tomu poskytuje spoustu přístupů, které je ovšem také třeba zkoumat. A tak vcelku jde o postupné odkrývání, nikoli o hotové dílo nebo hotové stanovisko.

Přeji duchovně bohaté Velikonoce (které jsou pro křesťany vlastně každou neděli).

Jiří Hoblík