Svobodné protestantské stránky

Úvodní otázky

Od počátku svých dějin patří ke křesťanství vyznavačství. Vyzdvihla je i reformace, a sice tam, kde jí záleželo na osobním přihlášení ke Kristu spíš než na formálním, zvykovém, samozřejmém členství v církevní organizaci. Vznikaly proto vyznavačské spisy. Co však je s vyznavačstvím dnes?

Pokud je vyznavačství připojeno ke svátosti křtu, je zařazeno do významné, avšak jednotlivé souvislosti. Navíc se vyznání víry recituje s větší či menší pravidelností při bohoslužbách – nestává se tak ale jen čímsi mechanickým? Nemůže znamenat i cosi více? Nemůže být pro člověka větším přínosem?

Nenacházíme se v jiné situaci než v době, kdy se církevní aktivity čile odehrávaly? Stalo-li se vyznavačství formalizovaným prvkem, nemělo by dojít ke změně přístupu k němu, k oživení? A to nejen formou výkladů, nýbrž i prakticky?

Myslím tím samozřejmě na duchovní praxi neboli na spiritualitu. Evangelická spiritualita by měla být biblicky motivovaná, a tak poukažme na výrok Pavla z Tarsu v Listu do Říma: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (10,9). Na výroku je důležitý osobní apel. Vyznání je po výtce osobní, individuální akt, při němž mají být v souhře ústa a srdce. Jen jedno z toho nestačí. Musíme ale také upozornit na to, že titul „Pán“ není ve svém užití zcela srozumitelný. A konečně – Pavel míní vyznání jako akt jednorázový, v souvislosti s konverzí. Přesto se můžeme ptát, zda by vyznavačství nemohlo provázet celý křesťanův život, a navíc různými způsoby?

V čem spočívá vyznavačství?

Mohli bychom je pro začátek definovat jako: přihlášení ke Kristu – a explicitní konsekvence toho. Vyznavačství ve smyslu orientace na Krista, která je také vlastním důvodem křesťanského shromažďování – jímž přeci jen není popíjení kávy a čaje. Církevní křesťanství sice odedávna dělá z vyznání a Krista samozřejmost, a tak není na škodu si smysl pro nesamozřejmost osvěžit.

Vyznávání a vyznavačství mají za sebou své dějiny, stejně dlouhé jako křesťanství samo. Dějiny křesťanství jsou ovšem dějinami mnohých proměn, a během nich se vyznání a vyznavačství rovněž proměňovaly. Potřebujeme proto nahlédnout do dějin, abychom rozlišily různé formy a významy:

a) Vyznavačství se odvíjí od počátků křesťanství v tom ohledu, že se tehdy začali lidé hlásit ke Kristu jako jedinečnému reprezentantu monoteismu anebo jako k alternativnímu učiteli a mesiáši oproti tehdejšímu tradičnímu judaismu a vůbec odlišným proudům tehdejšího judaismu. Vyznavačství zahrnuje proto předně osobní artikulaci vztahu ke Kristu, ale také moment odlišení – jakkoli vyznávání patří i do judaismu (Šema Jisra'el).

b) Z množícího se přihlašování ke Kristu se záhy vyvinul slavnostní akt, jímž člověk artikuloval svou konverzi. Tu stvrzoval známou formulí „Ježíš je Kyrios“ (Pán). Tak zněla přihlašovací formule k níž se vázala i touha po jedincově přináležitosti. Jedinec rád uznal Kristovu moc a autoritu.

c) Zhruba mezi 2.–5. se na Západě vyvinulo apoštolské vyznání víry, které má původ v Galii a zavedeno bylo v Římě jako křestní vyznání, které shrnovalo přípravu katechetů, respektive shrnovalo tehdejší standardní křesťanskou nauku. Zde vyznání mělo stále funkci artikulace přihlášení ke Kristu v souvislosti s konverzí. Stalo se ale také normou a prvkem obecné shody, i když to je až druhotný a pochopitelný důsledek. Neznamená to však, že by Apostolicum bylo jakýmsi kanonickým textem, svatou interpretací.

d) Mezím se rozvinulo koncilní hnutí, které pod patronací císaře vedlo ke kolektivnímu souhlasu se závěry koncilního jednání – a tento souhlas byl zakládán na vyznavačských textech. Tentokrát to byly církevně-správní dokumenty, shrnující dobovou reflexi křesťanské nauky. Tím byla vyjádřena obecná závaznost, ale za cenu určité záludnosti: přihlášení ke Kristu se identifikuje jako souhlas s naukou. Nakolik je potom víra v Krista vírou v nauku? Síla mocenské autority zakládá obecnou shodu – to je výhoda, která brání bezmezným třenicím. Na pováženou ale je, když se víra definuje jako shoda s oficiální naukou (nakolik to je biblické?).

e) Když se podíváme o staletí dále, přichází čas reformace, za níž se formují proti sobě stojící strany, z nichž ty reformační vytvářejí konfesijní spisy. Ale také římská strana se naukově vymezuje na Tridentském koncilu. Z toho vyplývá proces konfesionaliace. Formují se církevní útvary jakožto konfesijní útvary – ty protestantské s odkazem na výlučnou autoritu Krista a na bibli jako autoritativní zdroj křesťanského myšlení i života. Tady se tedy rozvíjí i evangelické vyznavačství: jednak ve své polemičnosti, jednak ve svých duchovních zájmech. Nemusíme si reformaci „idealizovat“ – ale napřímení vztahu ke Kristu a odmítání toho, co překáží křesťanskému životu vedly ke konstruktivním důsledkům. Přišly i nesnáze: česká Bílá Hora, umrtvující důsledky lutherské ortodoxie nebo antikulturnost v některých proudech protestantismu.

f) Dějiny konfesionalizace vedly i k určité ztuhlosti – a na tu už během novověku reagoval pietismus v Německu a probuzenecké hnutí v novověku. Namísto konfesijních církevních struktur hnutí zbožnosti.

Mezitím ale uběhl docela dlouhý čas. Přinesla snad reformace své plody jednou provždy? V moderní době se setkáváme s mnoha novými jevy: s kritickým studiem bible, s náboženskou svobodou, ale i s ateismem a náboženskou indiferencí. Nestalo se však s vyznáním a vyznavačstvím něco i během dalšího vývoje? Vyzdvihnout bychom chtěli dva jevy, i když zabývat se budeme jen druhým z nich: Vyznávající církev jako opoziční hnutí v nacistickém Německu (1934–1945) a bezkonfesijní křesťanství.

Bezkonfesijní křesťanství

Určitou novější perspektivu může naznačit pojem „bezkonfesijní křesťanství“. Adjektivum „bezkonfesijní“ má různé významy. A tak ponechme stranou významy „bezkonfesijnosti“, jako je nenáboženskost nebo nepříslušnost do náboženské skupiny. Není to ovšem zvlášť zavedený pojem, spíš se jen tu a tam vyskytuje v souvislosti moderních dějin křesťanství.

Rozumějme jím jednak nezávislost na tradičních konfesijních spisech minulosti, resp. na jejich liteře: patří sem tak křtěnectví, německý mystik Sebastian Franck (1499–1543), který šel až tak daleko, že se nechtěl vázat ani na text bible, nýbrž na všude panujícího Boha, ale i civilní náboženství Jeana Jacquese Rousseaua. V jeho "Vyznání savojského vikáře", které najdeme ve 4. díle knihy Emil, se uvádí, že nejvyšší představy o Bohu získáváme z rozumu. Proto kdyby lidé zůstali jen při tom, co Bůh říká lidskému srdci, nemuselo by tu být množství náboženství. Ta povstala tak, že každý národ nechal Boha mluvit po svém způsobu (podle Rousseaua v tom spočívá úpadek náboženství oproti jednomu pravému přirozenému náboženství). Za případ nekonfesijního křesťanství můžeme pokládat i Náboženskou společnost přátel neboli kvakery (zal. v 17. stol. v Anglii) nebo Obec křesťanů – hnutí za náboženskou obnovu (zal. 1922 ve Švýcarsku). V tomto pojetí se tedy nejedná o novinku.

Vedle toho můžeme s bezkonfesijním křesťanstvím spojovat souhrn lidí, kteří se považují za křesťany, ale pohybují se mimo institučně zajišťované křesťanské obce – a tak se mj. ani nepodílejí na bohoslužebné recitaci vyznání víry. Někdy se připomíná, že už německý teolog Paul Tillich mluvil o „latentních křesťanech“ vedle projevující se církve. Samozřejmě, že bezkonfesijní křesťanství v této podobě je obtížně popsatelné. Navíc „tradiční křesťané“ se na tento jev, pokud o něm vůbec vědí, dívají zneklidněně. Dokonce existují názory, že žádné bezkonfesijní křesťanství v právě naznačeném smyslu ani neexistuje. Tím spíš by si tento fenomén zasloužil citlivou pozornost: jako otázka, co těmto bezkonfesijním na církevních organizacích schází.

Konečně můžeme mluvit o bezkonfesijním (něm. konfessionsfrei) křesťanství jako o možnosti, která nepopírá tradiční formy křesťanského náboženství, ale znamená vymanit ze sevřenosti konfese. Vždyť třeba reformační konfesijní spisy řešily otázky nám dosti vzdálené doby a sloužily tehdy skupinové identitě určitých křesťanů a jejich vymezování navenek. Proto také tradiční církevní organizace nejsou církvemi ve vlastním smyslu, ač mívají slovo „církev“ často ve svém názvu, nýbrž jsou to konfesijní útvary, historicky, sociálně i kulturně velmi silně podmíněné. V této souvislosti bych rád upozornil, že německý systematický teolog Hans Martin Barth vydal před několika lety knížku „Šťastně bezkonfesijní“ (Konfessionslos glücklich, 1995). Dobře poučen moderní teologickou i filosofickou diskusí, pokusil se v ní načrtnout představu křesťanských společenství, nesvíraných literou konfesijních spisů. Taková společenství by spíš měla žít jako hledačská, zabývat se náboženskými i nenáboženskými tradicemi, ale snažit se je také překračovat – ve smyslu „křesťanství, jež transcenduje náboženství“.

Situace, za níž v Evropě nejsou až na výjimky státní církve a za níž panuje jakási náboženská svoboda, není situací, pro kterou by bylo vhodné počítat s tříděním lidí do řady definovaných náboženských organizací. Jak tedy spojit tuto velmi otevřenou situaci s péčí o to, co je genuinně křesťanské? Běžný církevní křesťan obvykle zná Apostolicum, někdy dokonce i Niceanum. Ale jsou mu obvykle cizí tradiční vyznavačské spisy, na nichž si ony obce oficiálně zakládají. Vždyť ČCE se sice tradičně hlásí ke čtyřem konfesím. Jak se však tyto konfese studují a využívají a popřípadě k čemu? Nesvědčí to spíš o dlouhodobém úpadku konfesijnosti, jak ji zformovala doba konfesionalizace?

Jaký důsledek vyvodit z tohoto nástinu?

Právě vzhledem k dosavadnímu vývoji stojí zato věnovat se vyznavačství ve vlastním smyslu. Vytáhnout je ven na světlo z přítmí duchovních dějin. Vhodné by přitom bylo vyhnout se naukové ztuhlosti (myšlení se potřebuje pohybovat) a také emotivním divokostem. Znamená to respektovat konfese – ale jako historické útvary, z nichž lze čerpat jako z pramenů pro nové úvahy. Především to ale znamená věnovat se hledačství, tázání, zkoumání, tvoření. Zdůraznit důležitost osobního vyznávání křesťana, který je odpovědný přímo před Bohem za svou víru, a neskrývat se za konfesijní status quo.

Osobní vyznavačství

Osobnímu vyznavačství rozumějme nejprve tak, že neosobní být nemůže. Myslím přitom na odpovědnost křesťana za svou víru – to je věc osobní svobody, ne direktivy. Proto také není možné, aby něčí víru odvěřil nějaký farář.

Co si však po osobním vyznavačstvím představit, aby nebylo vágní? Rozhodně by se nemělo omezovat na recitaci vyznání víry při bohoslužbách. Mělo by se tedy rozvinout, tak aby se z vyznání stala praktická oblast křesťanského zájmu, který by byl kontinuální. Smyslem takové praxe by pak mělo být explicitní a praktické pěstování vztahu ke Kristu. Nebo je Kristus přítomen jen ve svátostech či v slavení svátostí?

Pokaždé vyznání slouží artikulaci osobní víry. Taková artikulace přitom může, ale ani nemusí být slavnostní. Uplatnění se nabízí ve smyslu studijního vodítka, v rozhovoru a diskusi, anebo jako podklad k modlitbě, uvážíme-li, že již samo může být modlitbou. Rovněž může vyznání posloužit jako vodítko meditace, která se vyznáním nasměruje, pokud by postupovala v klasickém schématu: lectio (čtení) - meditatio (meditace) - oratio (modlitba).

K vyznavačství pro futuro

Vyznavačské texty vyjadřují referenční bod víry – to je samozřejmě krajně důležité. Ale jde také o to – co se děje v člověku a s člověkem. Nejsem si jist, nakolik právě toto křesťané promýšlejí. Víra má být niterně ukotvená, ne však v nitru uzamčená. Víra je dar, který člověka otvírá nekonečnu. A člověk se jím přihlašuje ke Kristu jako k subjektu zvláštní moci – moci života, obnoveného i vzkříšeného.

Přiznám se k jisté skepsi vůči pojmu „obsahy víry“. Jako by v něm nešlo o víru samu, nýbrž spíše o věrouku, ale ta by sama měla vést k porozumění víře. Pojem víry má přeci sám určitý obsah. Sám jí rozumím až do niterné hlubiny individua ukotvenou opravdovou důvěru dosahující k Bohu. Věrouka k tomu poskytuje racionálně zpracovaná vodítka.

Pojem víry je potřeba vykládat, ale jen racionální výklad z kazatelny nestačí. V tuto chvíli za mne jen tolik, že řecký výraz pro víru pistis se stal v dějinách myšlení matoucí, protože v Novém zákoně je ještě nasycený hebrejskými aspekty, ale ty z něho vyprchaly. V latinském výrazu credo z nich pak ale mnoho nezůstalo, a proto často víra vypadá jako jakési osobní přesvědčení, že možná je jakýsi Bůh. V tom však víra ve vlastním smyslu nespočívá.

Přesto i ta latinská terminologie je pozoruhodná. Než došlo na pojetí víry jako přesvědčení, užívala se jednoslovná latinská fráze credo – ta vyjadřovala souhlas křtěnce se zasvěcením své osoby Bohu, Kristu a Duchu. Je totiž původně kompozitem cor, cordis, „srdce“, a do, dare, „klást, pokládat, dávat“, a jako taková znamená kladení, vkládání, odevzdávání srdce, svěřování (sebe), závazek věrnosti. V liturgii křtu šlo o zásadní moment osobního lidského zaujetí, zatímco mnohem později začalo mít to slovo doktrinální význam, v teoretickém zpracování.

K tomuto přístupu mě kdysi navedl kanadský religionista a presbyteriánský duchovní Wilfred Cantwell Smith (1916–2000), který ve víře vidí dokonce univerzální kvalitu: „Je to orientace osobnosti na sebe, na svého bližního, na universum; celková odpověď; způsob vidění, ať už člověk vidí cokoli, a způsob jednání, ať už jedná jakkoli; schopnost žít na více než všední úrovni; vidět, cítit, jednat vzhledem k transcendentní dimenzi.“ A když definuje vlastní význam anglického slova faith, říká, že víra ve smyslu faith je „uvědomováním transcendence a odpovídáním na ni“.

Podle mého je uvědomování prakticky zapotřebí. S tím ovšem, že „zbytek“ člověka také potřebuje své, nejen mysl.

Vyznavačství prakticky

Výše jsem naznačoval, že by vyznavačství prospělo nejen nabrat dech, ale také rozpracovat jeho praktické uplatnění, v praxi individuální i kolektivní. Proč mu tedy nevěnovat například zvláštní setkání s připraveným programovým rámcem?

Kladu s proto také otázku, proč by nebylo možné formulovat nové vyznavačské výpovědi a vyznavačské texty. Apostolicum je nedotažené a některé jeho prvky jsou nesrozumitelné. Niceanum je zase příliš zatíženo metafyzikou – a to říkám, aniž bych metafyzikou pohrdal. Hutný obsah v pojetí pozdního starověku působí těžkopádně, má-li člověk brát pečlivě na zřetel, co sám vyslovuje. Nechtěl bych tato vyznání přímo nahrazovat. A tak ke zvážení nabízím možnost, aby si každý sám za sebe formuloval vyznání víry. Jako akt osobního vyznavačství, ne jako konkurenční výpověď.

Osobní vyznání může spočívat v krátké větě, ale proč by nemohl mít i rozsah brožury? Pokud by se nad ním setkalo několik lidí, otevřela by se příležitost společného studia, společné diskuse, ale i společného vyznávání. A to třeba i v určitých periodách. Více tento návrh ale rozvádět nechci, protože sám organizaci takových setkání neplánuji, i když bych byl vděčný za jejich pořádání.

Variace na vyznání

Na závěr dosavadních úvah bych nyní rád připojil vlastní vyznavačský text. Jak může být zřejmé, pokouší se zacelit Apostolicum, ponechává z něho, co může, a něco z něho transformuje do transparentnějších formulací. Zdůrazňuje boží jedinost a titul „Otec“ převádí do jiných formulací. Mariino „panenství“ ponechává coby komplikovaný symbol nezmíněno. Rozvádí spiritologii a transformuje eklesiologii do větší blízkosti Novému zákonu. To jsou zhruba hlavní záměry formulace tohoto vyznání.

Věřím v Boha jediného,

celého světa stvořitele,

spravedlivého a milostivého

vládce všeho,

dárce života a spásy

a dějin světa završitele.

Věřím v Ježíše Krista,

syna jeho jediného,

Pána a Spasitele našeho,

jenž se počal z Ducha svatého

narodil se Marii

a na zemi učil a mocné činy konal.

Trpěl pod Pontským Pilátem,

byl ukřižován, zemřel a byl pohřben.

Poté vstal z mrtvých,

vystoupil na nebesa,

kde sedí po pravici boží,

aby odtud znovu přišel

na konci věků

a ve vší slávě.

Věřím v Ducha svatého,

v Ducha pravdy

život naplňujícího,

k duchovním cílům inspirujícího,

jímž  nám Bůh zůstává blízkým

v lásce.

Věřím církev svatou,

jež je tělem Kristovým,

ve společenství křesťanů přítomným.

Věřím též hříchů odpuštění,

celé bytosti vzkříšení

a život věčný, blažený,

prostý zla i neštěstí.

Amen.

Jiří Hoblík