Jak září Černá hvězda? Úvaha na památku Davida Bowieho
Poslední studiové album Davida Bowieho sklízí uznání a pochvaly jak pro své hudební kvality, tak jako výraz posledních tvůrčích sil, jako dílo vytvářené s vědomím smrti, která byla na dosah. Poselství o tom, že člověk žije na této zemi až do poslední vteřiny. Ale zároveň svědectví ojedinělé, neopakovatelné osobnosti. Svědectví i o umění odejít, jež je vzácné, pokaždé však jedinečné.
Přemítání o černé hvězdě
Název alba vyvolává otázku souvislosti s okolností jeho vzniku, ale přitom není zvlášť originální. S černou hvězdou se setkáváme v řadě moderních hudebních i filmových děl. Víckrát na obrazech Paula Klee. Může se připomenout i černé slunce z aztécké mytologie, alchymistické či okultní tradice. Symbol působí paradoxně, to je vidět na první pohled. Či jako splynutí protikladů – o tom se uvažuje již méně snadno. Nezářící těleso, jehož posláním je zářit. Symbol protikladnosti, zmaru anebo skrytého světla? Černá hvězda patří i k anarchistickým symbolům (vzniknuvší změnou barvy z červené na černou?). Politický význam má i jako symbol africké jednoty či svobody (např. na vlajce Guiney-Bissau či Ghany).
Na Bowieho albu působí ale černá hvězda zvláštním způsobem už proto, že tento symbol poprvé a také naposled nastupuje na místo zobrazení zpěváka na obalu. Podle jednoho názoru odkazuje název alba, jakož i písně na něm, k méně známé písni Elvise Presleyho (kterého Bowie v dětství obdivoval) „Black Star“ (což je pozměněná verze „Flaming Star“ ze stejnojmenného westernu z roku 1960): „Každý má černou hvězdu / Černou hvězdu nad svými rameny / A když někdo uvidí svou černou hvězdu / Zná svůj čas, jeho čas přišel.“ Podle jiného názoru se v názvu odráží zaujetí černou hudbou, ale to se nám zdá být příliš jednoduchým výkladem.
Bowieho píseň s černou hvězdou ale zjevně identifikuje popravence jako někoho, kdo se narodil u špatné cesty. A zároveň jej ukazuje jako toho, jehož příběh se odehrává v myticko-kosmických souvislostech: „V domě Ormen / Stojí osamělá svíce (…) / V centru toho všeho, v centru toho všeho / tvé oči.“ Ty oči jakoby prosvětlovaly chaotické prostředí „domu hadů“ (skandinávský pohanský motiv). Mezi symboly nejrůznějšího původu se proplétají narážky – získáme z nich souvislou představu? Černá hvězda je výslovnou negací filmové a populární hvězdy. Slévá se v ní myšlenka smrti a svobody? Temné nebeské těleso ve videu se vznáší nad povrchem cizí planety, kde leží kostra ve skafandru – a dívka si odnáší ozdobenou lebku jako relikvii. Jako relikvii padlého anděla, o němž se píseň zmiňuje? Černá hvězda rovněž jemně kontrastuje se svíčkou v Domě hadů jako jediným zdrojem světla..
Přemítání o Bowieho duchovních zájmech
Z těchto úvodních úvah můžeme vypozorovat několik náznaků Bowieho duchovních zájmů – míněno bez patosu, duchovních zájmů muzikanta, který provázel své posluchače po celá desetiletí. Posluchač sleduje ovšem projev, dozvídá se vnější data, zatímco vnitřní příběh je pro něho těžko uchopitelný, jakkoli je mu právě v hudbě velmi blízko. O vztahu hudby a duchovnosti mluvil ostatně sám Bowie: „Pátrání po hudbě je jako pátrání po Bohu. Existuje úsilí o dosažení nevyjádřitelného, nevyslovitelného, neviditelného.“
V roce 1971 vydal Bowie hardrockové album „The Man Who Sold the World“, v němž se kromě motivů sci-fi objevují i motivy buddhistické a mystické. Ale zároveň se už několik let nechával fascinovat slavným a kontroverzním anglickým okultistou A. Crowleyem, jemuž věnoval akustickou píseň „Quicksand“ z alba „Hunky Dory“ (1971), píseň v níž se odráží vliv buddhismu, okultismu i nietzscheovská myšlenka nadčlověka. Přitom v období kolem poloviny 70. let, kdy natočil film Muž, který spadl na Zemi (The Man Who Fell to Earth, 1976), to již přeháněl v užívání kokainu, k němuž přešel od marihuany a LSD. V roce 1976 v rozhovoru pro magazín Rolling Stone řekl: „Myslím, že drogy byly součástí mého života posledních deset let, ale nikdy nic příliš tvrdého... Krátce jsem koketoval s herákem, ale to jen kvůli mystériu a tajemství. Mám rád rychlé drogy.“
Kolem poloviny 70. let jeho třemi oblastmi zájmu byla hudba, drogy a podivné rituály. Žil v losangeleském domě plném egyptských artefaktů, měl vize těl padajících za okny, zapaloval černé svíčky, vymítal démony ze zahradního bazénu, horečnatě prováděl kabalistické propočty dopisů, v ledničce skladoval svou moč, a byl posedlý ochraňováním kohokoli před krádeží odstřižků vlasů a nehtů. K magickým aktivitám byl inspirován Crowleym.
Do doby závislosti na kokainu spadá i album „Station to Station“ (1976), jehož titulní píseň odkazuje k jeho roli ve zmíněném filmu („Hubený bledý vévoda“). Na albu se setkává okultismus a křesťanství („stanice“ z titulu alba odkazují ke křížové cestě) a mezi dalšími náboženskými momenty se výrazně projevuje fascinace kabalou, kterou vyjadřuje výjev na druhé straně obalu, kde Bowie kreslí kabalistický strom života (srv. též „kouzelný pohyb od keteru k malkutu“ z titulní písně).
Spíše než čistá zbožnost motivuje tyto duchovní souvislosti a s ní spjatou symboliku psychedelická kultura, která se rozvinula v umění již v 60. letech, ale v 70. letech měla svá pokračování. Spojovat Bowieho s psychedelií je ale potřeba jen opatrně. Kokain, který užíval, totiž nepatří mezi psychedelické drogy, a vzhledem k jeho experimentátorskému naturelu a k rozmanitosti hudebního projevu lze psychedelii zasadit spíše do dobového kontextu a počítat s ní jako s jedním z vlivů. Literatura si alespoň všímá asociace některých Bowieho písní s psychedelickým charakterem. Kupříkladu s psychedelickou hudbou je spojeno album „Space Oddity“ (1969, ve Velké Británii pod titulem „David Bowie“, v USA „Man of Words/Man of Music“), mj. vzhledem k jeho psychedelicky folkové písni „Memory of Free festival“, začínajcí slovy „Děti z konce léta / Shromážděné v navlhlé trávě / Hráli jsme svou pseň a cítili londýnské nebe / Opírali se o ruce / Byla to boží země / Bylo to neučesané a naivní / Bylo to nebe.“ Později se žánrově písni blíží „Glass Spider“ ze stejnojmenného videoalba (1978. V psychedelické hudbě má také původ postava, do níž se Bowie stylizoval v hudebním dokumentu „Ziggy Stardust a The Spiders from Mars“ (1973).
Nicméně s psychedelickou inklinací lze alespoň ve smyslu analogie vysvětlit i Bowieho zálibu ve sci-fi, jehož motivy se vracejí ještě v jeho posledním albu a které získalo svůj výraz ve výše zmíněném celovečerním filmu, který líčí konflikt mezi mírumilovnou touhou po životě (která jako by ani do našeho světa nepatřila) a destruktivitou blahobytné civilizace (což je konflikt, s nímž se potýká už hnutí mládeže 60. let). Psychedelie jako hybatelka kreativity měla, zdá se, pro Bowieho jisté důsledky i pro celou další písňovou tvorbu, ať už v textech nebo v hudbě relativizují již tradiční rock. Jak dalece lze Bowieho osobní zkušenosti považovat za psychedelické, ponechme přeci jen otevřené. Přesto připomeňme, jak spisovatel Aldous Huxley kdysi napsal: „Pro většinu je nanejvýš významnou zkušeností, která podle mého mínění může nepřímo přispívat ke kreativnímu procesu. Nevěřím však, že je možné se posadit a prohlásit 'Chci napsat velkolepou báseň, a tak si teď vezmu LSD'.“
Kokainová etapa v životě jednoho muzikanta by se mohla jevit jako vada na kráse mravního profilu. Pokud by tu ovšem nebyly ještě jiné otázky než ty mravokárcovské. Stává se totiž, že špičkové umění se snoubí s autodestruktivními tendencemi, s nimiž se člověk s uměním ztotožňuje a zároveň se mu obětuje (byť třeba s notnou přísadou pošetilosti). Vedle toho ze životopisu některých umělců můžeme vyčíst snahu posilovat, intensifikovat, popřípadě prohlubovat vlastní zkušenost, kterou jedinec popřípadě začne chápat i jako zkušenost duchovní.
V duchovní symbolice se neprojevuje soustavný či konfesijní zájem, spíše neustálé rozhlížení, a tak ji nemůžeme ani přeceňovat, ani považovat za manýru či banalitu, protože to by nepředstavovala červenou nit táhnoucí se jeho dílem. Jinak řečeno – mezi hudební tvorbou a produkcí, narkomanismem a čerpáním z náboženských zdrojů je velmi těsná spojitost. Dokumentovat to lze na příbězích mnoha dalších hudebníků, ovšem jak jsme již upozornili, vlastní jádro – zkušenost a vztah k vlastní zkušenosti – nejsou zvenčí přímo dostupné.
V Bowieho prospěch mluví, že po kontroverzní éře drogová závislost podlehla roku 1978 jemu. Ale stopy duchovního zájmu můžeme v jeho díle hledat i nadále. Připomíná se třeba, jak při koncertu na počest zemřelého Freddieho Mercuryho ve Wembley 20. dubna 1990 vystoupil mj. spolu s Annie Lennox a při jejím zpěvu písně „Under Pressure“ klečel na pódiu a modlil se Otčenáš. V roce 1993 řekl, že má „nesmrtelnou“ víru v „neoddiskutovatelnou“ boží existenci. Ovšem roku 2005 prohlásil, že otázku boží existence nelze zodpovědět a že sám je „téměř ateistou“. To mu ovšem nezabránilo ve variacích na křesťanství v předposledním albu „Next Day“ z roku 2013, které vydal po desetileté odmlce.
Vedle toho Bowie vyjadřoval i přízeň vůči buddhismu. Roku 1993 vydal album „The Buddha of Suburbia“, obsahující přepracované písně ke stejnojmennému čtyřdílnému televiznímu seriálu na motivy románu Hanifa Kureishiho z prostředí londýnské indické subkultury. K buddhismu se dostával již od roku 1967 díky bítníkům. Později, když shlédl televizní film o čínské invazi do Tibetu a o útisku tibetských mnichů, začal se o tibetský stát a náboženství zajímat a napsal o tom školní práci. Objevil spojitost mezi Jamesem Deanem, Kerouacem, Elvisem Presleyem a tibetskými mnichy – byli to rebelové, a to jeho samého povzbudilo k rebelantství.
Po několika měsících studia v londýnském Tibetském domě mu ale tamní lama sdělil, že se nestane buddhistou, nýbrž muzikantem. Nicméně roku 2004 vyjádřil přání, aby jeho tělo bylo po smrti zpopelněno na Bali a popel rozptýlen v souladu s buddhistickými zvyklostmi. (Ke kremaci došlo nakonec v New Jersey.) Ovšem 17. ledna se rozšířila zpráva, že k pohřbu došlo na neznámém místě.
Porůznu z tisku posbírané odkazy k náboženství a k duchovním otázkám nám sotva poskytnou celistvý duchovní portrét, nýbrž spíše jen doklady průběžného hledání.
Zde uveďme ještě alespoň pár příkladů z písňové tvorby. Píseň „Loving the Alien“ z alba „Tonight“ (1984) kontrastuje lásku k cizímu (jako křesťanskou zásadu) s konfliktem templářů a saracénů. Kontroverznější je ovšem píseň „Sex and the Church“ z již zmíněného alba „The Buddha Of Suburbia“: „I když, jak se říká, myšlenkou vyznání / Je jednota Krista a jeho nevěsty / Křesťanské / Je to vše velmi matoucí / (…) / Všechna velká mystická náboženství / Kladou velký důraz na / Spásné duchovní kvality / Sexu... sexu / Křesťanství / Bylo pěkně moderní / Pokud jde o sex / (…) / Myslím, že je jednota / Mezi tělem a duchem / Sexem a církví / Sexem a církví // Matka všech náboženství // Dej mi svobodu ducha / A radosti těla / A sex... sex... / Sex a církev (…)“ Mimochodem, podobná myšlenka, myšlenka jednoty duchovnosti a sexuality začala svého času pohánět i Madonnu k jejímu veřejnému pranýřování katolické sexuální morálky, kterou kdysi jako žačka katolické školy zažila.
Ještě ke stopám duchovního zájmu na albu „Blackstar“
Nemusí nás nakonec udivit, že na posledním albu „Blackstar“ najdeme právě stopy duchovního zájmu. Ty nás nemusejí překvapit, ani když se jedná o biblické motivy. Přitom zapadají do poměrně komplexní představy, jak je to patrné ze stejnojmenné titulní písně. Na jejím základě vzniklo surreálné hudební video, jehož délka 11 minut z něho činí krátký film, Ve spíše art-rockové hudbě nalezneme spíše prvky jazzu, gregoriánského chorálu, acid-house, blues. Film zahrnuje množství symbolů, přičemž trojice ukřižovaných strašáků podle Bowieho vlastních slov nemá žádný mesiánský význam. Bowie sám vystupuje ve třech rolích: slepý trpitel s „knoflíkovýma očima“ (jako Koralína), nápadný šibal a „priest guy“ držící knihu s černou hvězdou na obalu.
Poukažme ještě na píseň „Lazarus“ včetně příslušného videa, která je míněna jako píseň na rozloučenou se svými fanoušky. Bowie se tu ukazuje omotaný obvazy na smrtelné posteli. Začíná slovy: „Vzhlédni sem, jsem v nebi / Mám rány, které nejsou vidět / Mám dramata, která nikdo nemůže ukrást...“ Písní jako by mluvil vzkříšený Lazar z biblického příběhu, ale mezitím zazní narážka na vlastní bonvivánství a dříve proklamovanou bisexualitu. Nakonec Bowie v písni vyhlíží, že bude svobodný jako modrý pták salašník. Zvířecí symbol svobody i analogie lidského života a smrti.
Poznámka na závěr
Naše úvaha je spíš výzvou k interpretaci Bowieho díla s odkazy k jeho životopisu a vzhledem k jeho neuchopitelné zkušenosti. Co tedy dodat k jeho poslednímu albu? Je to dílo vzešlé z prožívání přicházející smrti. A sice smrti jakožto odchodu, ne jako konce biologických funkcí těla. Vždyť také v „Lazarovi“ Bowie odchází vstupem do skříně, jako by odcházel do Narnie. Zmiňovaná videa manifestují tělesnost, obklopené symbolikou. Ukazují premortální formy tělesnosti, ale vyjadřuj prožívání smrti jako událost duchovní, jako událost setkání se smrtí v životě.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
"a nejhorší ze všeho jsou trpaslíci..."
díky
(Aleš Wrana, 7. 3. 2016 11:53)Jirko, díky za skvělý článek. A jsem rád, že před duchovními hledači nepadáš hned na zadek. Protože si myslím, že je potřeba hodně rozlišovat. "Duchovno" a "transcendence" je asi jako oceán, nesmírný, který obklopuje celé naše běžné vnímání. Nestačí však, že tuto dimenzi objevíme. Záleží na tom, kterým směrem se vydáváme. Hledáme/nacházíme vztah (Boha), nebo jen energii/zákonitost/řád? Podřizujeme se/věříme, nebo chceme manipulovat? - Myslím totiž, že my evangelíci někdy padáme na zadek příliš rychle, a myslím, že bychom takového Bowieho u nás chtěli rychle vnímat jako polovičního křesťana ("Vždyť si poslechněte jeho píseň Lazarus!"). - Vždycky mě překvapuje, jak u mých oblíbených v západní popkultuře jsou biblické vlivy hojné a hluboké (Bob Dylan, Leonard Cohen, NIck Cave a další), kdyby je však chtělo brát vážně církevní křesťanství, byly by důsledky spíše devastující.
Re: díky
(Jiří Hoblík, 8. 3. 2016 21:40)
Díky za díky.
Samozřejmě stačí, že devastující účinky má působení některých církevních křesťanů...
co je však nejhorší
(Aleš Wrana, 11. 3. 2016 9:09)