Svobodné protestantské stránky

Irena Ravelová pochází z kolínské židovské rodiny. Za války byla vězněna v Terezíně, pak žila dlouhá léta v cizině. V devadesátých letech se vrátila do Čech a už zde zůstala. Jako pamětnice válečných hrůz představuje stále cenný zdroj informací pro širokou veřejnost. Méně známý je však fakt, že jejím bratrancem byl Richard Glazar, muž, jenž přežil pobyt ve vyhlazovacím táboře a napsal o něm knihu s názvem Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. V Richardově společnosti strávila nejen část svého mládí, ale také poslední hodiny jeho života.

Jaký měla Vaše rodina před válkou vztah k židovství?

„Vůbec žádný.“

Takže jste neslavili žádné svátky a nedodržovali židovská nařízení?

„Akorát Nový rok a Jom kipur. Jinak vůbec ne.“

Uměl Richard před válkou dobře německy?

„Jo, jo.“

Německy se ale naučil ve škole, doma jste německy nemluvili, že?

„Ve škole jsme se učili, doma se nemluvilo německy.“

Richard bydlel v Kolíně?

„Ne, Richard bydlel v Praze, teta se rozvedla a dala Ríšu k nám. Ríša bydlel u nás dva roky. No víte, dřív musel někdo přebrat obchod, no a my jsme byly jenom dvě holky. A táta, když tam měl Ríšu, tak my jsme nebyly vůbec nic a Ríša mohl všechno, chodil hrát tenis a chodili spolu střílet, protože táta chodil střílet do nějakých revírů každý den. Pak se matka vdala a vzala Ríšu do Prahy.“

Ale také Vaši rodiče se rozvedli, bylo to ještě před válkou?

„Jo, ještě před válkou, to byl asi už Richard v Praze.“

A když se Richard odstěhoval zpět do Prahy, byli jste stále ve styku, navštěvovali jste se?

„Ríšova matka byla sestra od otce, tak jezdili samozřejmě do Kolína. A žila tam babička ještě s dědečkem.“

Znala jste Ríšovy nevlastní bratry Karla a Adolfa?

„No jistě. Dáša přežil, Dáša byl v Dánsku.“

Byl členem nějaké sionistické organizace, je to tak?

„Dáša? No to byly Pražáci, ty už o tom sionismu něco věděli, ne jako u nás v Kolíně.“

Dočetla jsem se, že byl v sionistické organizaci Makkabi hacair (ve spolku zaměřeném na přípravu mládeže na vystěhování do Palestiny).

„No, v Makkabi. On se nesnášel s tetou, tak ho poslali do Dánska a z Dánska pak šel myslím do Švédska. Naučil se tam produkci mléka, udělal nějaký výzkum na to práškový mléko a pak měl ohromné místo, jezdil po světě. No a zemřel snad před čtyřma rokama.“

Necítili jste se ohrožení před válkou?

„Vůbec ne, vůbec.“

Takže jste se nepokoušeli emigrovat, i když někteří emigrovali?

„Z Kolína prakticky nikdo. Z Kolína, pokud já vím, to byli nějaký kluci Humburgrovi, to byli tenisti, tak ti tenkrát odjeli. Pak tam byli nějaký Vajgnerovi a ty poslali mladší dceru do Dánska. Ta přežila ve Švédsku. Starší dcera byla velice chytrá dvaadvacetiletá holka, a když přišly transporty, tak jí nějaký přátelé řekli, aby nenastoupila do transportu, že ji schovají. Schovávali ji jeden a půl roku a za jeden a půl roku řekli, že už nemůžou. Zastřelila se, a když ta mladší přijela zpátky z Dánska a ze Švédska a slyšela, co se stalo s rodinou, tak si vzala život taky a je pohřbená právě v Kolíně na hřbitově. Ale jinak…, no my jsme byli příliš Češi, než aby se… To já se vždycky snažím Američanům vysvětlit – to je jako kdyby se oni začali vystěhovávat z Ameriky, protože možná za dva roky se tam něco stane.“

Richard byl přijat k vysokoškolskému studiu, ale v listopadu 1939 vysoké školy zavřeli. Nevíte, jestli se účastnil demonstrací?

„To vůbec nevím. Byla jsem o dva roky mladší a navíc holka, takže jsem pro něj nebyla partnerka.“ (smích)

Potom strávil dva roky v Třebenicích…

„No, pak ho poslali k nějakýmu sedlákovi a tam byl, až odjel.“

A to byl nějaký známý?

„Ne, úplně cizí člověk.“

Když jste jeli z Kolína, jeli jste do Terezína přímo, nejeli jste přes Prahu?

„Ne, přímo.“

Proč jel Richard z těch Třebenic přes Prahu?

„No protože to on už nežil v Kolíně. Jako Pražák jel pravděpodobně nejdřív do Prahy, než odjel, protože byl registrovaný v Praze a ne v Kolíně.“

Vás s rodinou přivezli do Terezína někdy na jaře?

„V červnu, asi třináctého. To byly tři kolínský transporty, jak se to říká… punishment transport (trestný transport). Tenkrát zastřelili Heydricha, no a my jsme byli jako ti třetí, to byl transport Heydrich AAD.“

Kde jste byli ubytováni, když se celé město Terezín stalo koncentračním táborem až na počátku července 1942?

„Terezín má jedenáct kasáren a lidé žili v těch kasárnách a nesměli chodit ven, ledaže byli vedeni na práci. A ve dvaačtyřicátém začaly jezdit německý transporty, to přijelo padesát tisíc většinou starých a prominentních  Němců a Rakušanů. Přijeli do Terezína, ale už nebylo místo, a tak vystěhovali všechny obyvatele. Terezín - to bylo vlastně normální město, lidé tam měli obchody, kavárny, všechno možné, a ty vystěhovali. A pak se lidé taky nastěhovali do těch baráků. Terezín otevřeli, takže lidé mohli z domu vycházet do osmi hodin.“

Takže když jste do Terezína přijela, bydleli jste v těch kasárnách?

„Měsíc, jo, potom ho otevřeli.“

Richardovi prý babička napsala z Terezína dopis, že je utěšující být pohromadě s tolika lidmi a sdílet s nimi stejný osud. Viděli jste to takhle všichni? Bylo vám spolu pohromadě v Terezíně dobře?

„Podívejte se, venku už nebylo jídlo a my jsme měli jenom lístky, mohli jsme jít ven až odpoledne, když už nebylo nic v obchodech a banky byly zavřené, tak se nemohly vybírat peníze, pokud nějaké byly. Zavírali lidi… V Terezíně to taky nebylo jisté pro Židy, byl tam hlad, ale přesto… hrálo se tam divadlo a všechno možné, tam se ještě žilo, sice ve strachu, ale nějak společně.“

Vaše sestra Hana také sepsala své zážitky z války (knižně u nás v českém překladu vyšly pod názvem Z Kolína do Jeruzaléma v roce 1992) a píše v nich, že jste se v Terezíně s Richardem stýkali, že jste se viděli, poté co Richard přijel.

„Ano, my jsme ho ještě viděly. Já ho ještě vidím, jak jde transportem a mává nám čepicí. Ale on tam byl krátce, Ríša tam byl hrozně krátce.“

Vaše sestra ještě žije?

„Jo, v Izraeli.“

Navštěvujete se?

„Ona se v posledních dvou letech necítí dobře, ale předtím sem jezdili. Má za manžela Američana, který začal brát kanadskou a americkou mládež, studenty, sem do Prahy a do Terezína, pak jeli na Kypr a odtud na malých lodičkách do Izraele. A před třemi lety měl tady sedm set mladých. Celkem sem přijeli třikrát.“

Znala jste Karla Ungra, Richardova kamaráda?

„Ne.“

Nikdy jste ho neviděla?

„Ne.“

Když jste byli v Terezíně, věděli jste, co se děje s těmi, které deportovali na východ?

„Vůbec ne. Do konce války nikdo nic nevěděl.“

Ani jste nic netušili, nic se k vám nedostalo?

„Víte, i kdyby se bývalo dostalo… Tam byli z Osvědčína jenom dva, kteří utekli. Jeden Slovák, jehož jméno už neznám, žil pak v Kanadě, ale zemřel asi před třema roky. A potom tam byl jeden Terezíňák a tomu dal esesman jeho věci a oni oba dva utekli. Po válce jsem se dozvěděla, že on taky byl dokonce v Terezíně. Ti to hlásili všude, jenom tomu nikdo nevěřil.“

Proč jste tomu nevěřili?

„A vy byste věřila, kdyby k Vám někdo dneska přišel a řekl: tak zítra pojedeš a pozítří už nebudeš naživu? On to řekl jen těm nahoře, těm, co vedli Terezín, a ti nechtěli pravděpodobně žádný problém. Podívejte se, Sudety byly vedle Terezína – Terezín a blízko máte Litoměřice… a tady nejsou lesy, kde by se lidé schovali. Já jsem byla jednou v Jugoslávii na dovolený, někde u hranic Itálie, tam byly lesy jako džungle, bylo to těžké, ale nějaká možnost tam byla, ale tady vidíte skrz každý strom. (smích) Nebyla tu tedy žádná možnost a nebylo kam utéct, protože každej se tady bál, byla válka.“

Vy jste se v Terezíně vdala?

„Ano, já jsem se vdala v Terezíně.“

Z lásky, nebo abyste to měla lehčí? (Paní Irena v Terezíně uzavřela smíšené manželství.)

„Z lásky.“ (smích)

Takže se v Terezíně dělaly obřady?

„No, to Němci dovolili, protože pak jeli lidi spolu pryč.“

Teď děláte průvodkyni v Terezíně?

„Jenom v Terezíně. Dělala jsem dříve v Židovském muzeu, ale to je pro mě moc, tři hodiny chodit. Předevčírem jsem mluvila se svou šéfovou, říkala, že za dvacet let neměla tak hroznou sezónu, lidé odříkávají. Já jsem měla jet zítra, ale odřekli to na poslední chvíli. Je velice špatná sezóna. A vůbec… podívejte se, ono už jde dolů celá turistika... Jde dolu už pět šest let, jen tomu nikdo nechtěl věřit. Jen proto, že se pohybuji mezi turistamy, vím, co se vůbec děje. Věděla jsem, že to jednou přijde, protože jsme k turistům hrozně nepříjemní. Mám z tím zkušenost z té doby, kdy jsem pracovala tři roky ve Staronový synagoze.“

Proč nepříjemní?

„V první řadě většina neumí žádnou řeč, například ti co tam prodávají lístky… Nemají tu rádi cizince. Podívejte se, tady se se zámky nikdy nic nedělalo a teď najednou to všecko opravují. Dnes už je pozdě, je to drahé a je pozdě. Potom v Americe přišlo jedenácté září – a tak Američani přestali jezdit. Pak tady byla povodeň. A dnes lidi šetří. Většina lidí si dnes neuvědomuje, co bude, protože všechno se zavírá, lidi vyhazují z práce, neví se, co bude dál.“

Vaše sestra napsala, že jste měly jet stejným transportem do Treblinky, ale vaše matka, pracující jako zdravotní sestra, si píchla injekci a nakazila se nemocí, takže vás vyňali z toho transportu a jel jenom Richard, je to tak?

„Pravděpodobně jo, ale já jsem myslela, že my jsme měly jet o něco později do Rigy. Před válkou zdejší vláda, protože věděla, že bude válka, prosila mladý ženy, aby šly a učily se nějakou medicínu, aby v případě války mohly pomáhat. Maminka tenkrát, měla osmatřicet, šla taky, a když jsme přijeli do Terezína, tak ihned začala pracovat jako sestra. Pracovala pro dva známé lékaře a oni byli s maminkou moc spokojený. Ta doktorka jí nechtěla ztratit, tak jí tam dvakrát dala injekci a my jsme byly osvobozeny. Ale musíte myslet na to, že někdo jinej musel jet za nás. Jste si jistá, že to bylo tím transportem? Protože tam jela i babička a teta – ne, ne, ty pak jely s otcem. Nevím, jestli to byl ten transport, co Ríša jel, možná, že jo.“

Vaše sestra napsala, že jste měli jet všichni čtyři.

„Hm, to je možné.“

Vaše matka byla nakonec poslána do Osvětimi s nějakými dětmi.

„S dvanácti sty dětmi, ty přijely z Bialystoku, ty už neměly rodiče. Hledali pro ně padesát průvodců, doktorů a sester. Ta doktorka chtěla, protože ony měly bejt vyměněny do Švýcar, mamince pomoci dostat se ven, tak maminku přihlásila a maminka jela. Jela taky sestra od spisovatele Kafky.“

A Váš otec?

„Otec jel brzy pak, nemůžu si vzpomenout, ale po Ríšovi. Jel do Malýho Trostince.“

Nepamatujete si, jestli po Ríšově odjezdu z Terezína odjížděly i další transporty do Treblinky?

„To nevím, no určitě jezdily, protože ten tábor byl zničen mnohem později.“

Byl, ale z Terezína většinou transporty neposílali do Treblinky, většinou je posílali do Osvětimi…

„No ale Osvědčín nebyl ještě připravenej, proto jely ty transporty jinam. Až pak byl Osvědčín v provozu, tak pak se posílalo do Osvědčína. Ale byly i transporty do Majdanku, Sobiboru, Malého Trostince a všechny možný.“

Vyprávěl Vám někdy Richard o tom, co zažil v Treblince?

„My jsme se o tom prakticky vůbec nebavili.“

Neměl potřebu se někomu svěřit?

„Já jsem byla vlastně ta jediná, s kterou vůbec o tom mluvil. Bylo po válce, no my už jsme jinak mysleli a on taky s tou rodinou vůbec…“

Ano, vím, že se se svými dětmi o Treblince nechtěl bavit.

„Ten syn vůbec. Já jsem slyšela, že ještě vůbec nečetl tátovu knihu. Já si pamatuju, když zemřel otec – Ríša dostal vyznamenání od prezidenta a on (Richard mladší) to vůbec nechtěl, on mi to chtěl dát a já jsem řekla, že je to od táty vyznamenání. Vůbec neměl zájem.“

A měli spolu dobré vztahy?

„Jo, jo.“

Tedy nechtěl se bavit jen o válečných událostech.

„Ne.“

A Vy se stýkáte s Richardovými dětmi?

„S Pavlou. S Richardem (ml.) málo. On se teď vůbec stěhuje ze Švýcar někam do Thajska, že prej to všechno prodává.“

On s Vámi Richard nemluvil ani o době, kdy pracoval pod falešným jménem v továrně v Mannheimu?

„Já nevím, my jsme se nějak vůbec o těhle věcech nebavili. Jenom Ríša vždycky chtěl, abych se přestěhovala do Švýcar. Já jsem tak k nim jezdila prakticky každý rok a on chtěl, abych se přestěhovala do Německa do jednoho města, to bylo vedle, to už pak bydleli na hranicích Německa a Francie.“

A Vy jste se nechtěla přestěhovat?

„Ne. On potřeboval někoho, s kým by býval mluvil. No a já jsem ho pak přemluvila – oni pak bydleli tady v tom domě (penzion v pražských Holešovicích). Protože on přednášel. Dělal přednášky tady na univerzitě.“

Je zvláštní, že veřejně hovořil o svých zážitcích a s vámi o těch událostech mluvit nechtěl.

„No já nevím, my jsme měli pak jiné zájmy, my jsme oba dva věděli, co bylo… No a oni bydleli napůl ve Švýcarsku a napůl tady. To tady ještě byl, to už jeho žena nežila, ta zemřela před ním, no a děti nevěděly co s ním. Já jsem tenkrát řekla, ať ho přivezou sem. A oni ho tenkrát přivezli. Ráno sem přišel a já mu říkám, jestli už snídal a on řekl: ne, děti už odjely k nějakejm známejm, já jsem ještě nesnídal. A on tady seděl deset minut, já jsem vytírala podlahu, a pak říká: víš, já se jdu nejdříve osprchovat a oblíct a přijď dolu udělat snídani. No a já jsem za čtvrt hodiny šla dolu a už tady byla policie a ambulance… (ticho) On místo dolu šel nahoru a skočil tam z okna.“

Myslíte, že spáchal sebevraždu kvůli manželce?

„Ne, určitě ne. Určitě. On už se pokoušel spáchat sebevraždu předtím taky.“

Takže si myslíte, že to bylo kvůli Treblince, kvůli válečným událostem?

„Ne. Podívejte se, on není sám, je tady spousta jiných, kteří přežili, kteří nesnesli… Víte, když člověk píše takovou knihu, tak musí hrozně dovnitř s těma myšlenkama…“

Četla jsem rozhovor, mohu Vám z něj přečíst úryvek, a tam říká, že hodně lidí spáchalo sebevraždu kvůli válečným událostem, ale že on by to neudělal.

„Já Vám jenom chci něco říct. Když jsem byla u něj ten poslední rok, tak on mně řekl: já píšu knihu, ještě jednu, a tu už nedopíšu. A já jsem řekla: prosím tě, co mluvíš za hlouposti. A on jí nedopsal…“

To je zvláštní, protože v tom rozhovoru tvrdil, že treblinské vzbouření mu dalo sílu žít, nezabít se.

„No asi jo, no to už ale bylo moc let. On taky měl ve Švýcarech hodně těžký život, protože tam přijeli beze všeho. Pamatuju si, já jsem jim tenkrát poslala dva balíky věcí, svetry a tak. Oni tam jeli čtyři lidi bez všeho. On tam ještě mimo práci hrál tenis, aby si přivydělali. On měl hodně těžkej život. V tom Allschwilu nebyl vlak, ve sněhu chodil hodinu na vlak do práce v Bernu, víte, Švýcaři nebyli tak, aby se o lidi starali. Ale přečtěte mi to.“

Úryvek z rozhovoru uveřejněného v čas. Respekt roku 1995 (LAMPER, I. – ŠMÍDOVÁ, J., Jsem dnes jediný na světě. S Richardem Glazarem o tom, jak se s tím dá žít): „Celá řada lidí žije s výčitkami svědomí a hrůznými vzpomínkami především proto, že se museli strašně ponížit. Přežít den za dnem – to znamenalo několikrát denně před sebou samým uplivnout. Taková věc je skutečně nesdělitelná. Primo Levi či Jean Amery, kteří podali o holocaustu strhující svědectví, si oba vzali život. Nejsem si jist, zda to nebylo právě kvůli tomu hroznému ponížení, či zda měli strach, tak jak stárli, před umíráním, jehož byli neustálými svědky. Nejde o smrt, ale vždy o to, co jí předchází. My v Treblince jsme asi měli v tomhle ohledu štěstí. Byli jsme sice určitým způsobem pomocníky katů, hrobaři. Vzpourou jsme však získali zpět svou lidskou důstojnost. Pro mě byl křik, který po vypuknutí povstání zněl nad hořícím lágrem, křikem člověka. A s tím se dá potom žít.“¹

(ticho)

„No vidíte, tak každej to jinak cítí pravděpodobně. Já jsem prováděla jednou v Terezíně manžele, Američany a ty mně řekli, že jejich táta přežil Treblinku. Já jsem řekla, že to není možný a ona říkala, že on opravdu přežil Treblinku. Vykládali mně, že ten táta byl malej, a že když se tam střílelo, tak před ním a za ním stáli větší a on to nějak přežil. Já jsem jim tenkrát řekla, že jim pošlu obrázek Ríši, jestli se ten táta na něj bude pamatovat a oni mi řekli, že táta už si nepamatuje. No a já jsem dostala za pár let dopis z Izraele od někoho – já ho ještě někde mám, ten dopis – a ten pán mi píše: já tady mám Vaší adresu a mám tady obrázek nějakýho mladýho (Richarda), řekněte mi, o co se vlastně jedná. Ten táta zemřel a on začal dělat pořádek.“ (smích)

Jak jste se po válce všichni setkali, když každý byl odvezen někam jinam?

„Babička měla děvče, které u ní pracovalo – protože babička byla zaměstnaná – a ta vychovávala taky děti. No a já jsem šla po válce v první řadě do Kolína k Ance, tam už byl ale dopis od sestry z Bergen-Belsen špitálu, že žije a ptala se Anky, jestli ví o někom, kdo žije. Tak jsme se setkaly se sestrou. A mám takovej dojem, že Hana jednou šla po ulici a viděla Ríšu.“

Ríšu prý nechala rodina vyvolávat v rádiu.

„No, to je možný, protože babička měla sestru a ta měla syna, to byl lékař v Praze. A ty tři lékaři se snažili dostat toho devětatřicátýho ještě přes hranice. Dva odstřelili na hranicích a ten náš strýc se dostal do Anglie a stal se známým profesorem na Cambridge University. A ten taky hledal a nějak přišel na nás. My jsme byli jedni z prvních, který se dostali odsud pryč po válce. A ten právě tam vzal mojí sestru, protože ta měla ještě pod osmnáct let. Protože Anglie nebyla země, kam se emigrovalo, kde brali lidi, no a sestra odjela už v březnu sedumačtyřicet a já jsem se tam pak dostala v listopadu sedumačtyřicet.“

Když jste přijeli po válce do Kolína, našli jste tam svůj majetek?

„Moje sestra tenkrát jela do Kolína a prodala ten barák. No prodala… akorát koupila pár párů botek a to je všecko. Dneska se tam vystavěl novej most přes Labe, přes náš barák.“ (smích)

Proč si nechal Richard po válce změnit příjmení na Glazar?

„Každej si ho nechal změnit. Já mám taky změněné jméno.“

Abyste lépe zapadli?

„No já nevím.“

O jméně jste si nerozhodla sama, když jste si ho nechávala měnit?

„Moje jméno? Já jsem si vzala někoho, ten se jmenoval Ravinovič a jela jsem do Anglie a řekla jsem: víš, já s takovým jménem nejedu. A on řekl: no a co řeknu tátovi? Já jsem řekla, to je mi fuk. No tak jsme to změnili - jeho první písmena a moje první písmeno - na rav-el. Moje jméno vlastně není Ravel, to je hebrejský jméno RAVEL jako sluha boží, nebo něco takového. Pak si jeho pět bratranců změnilo jméno a každej jinak. (smích) No a v Americe taky, podívejte se, většinou ty jména byly tak těžký, že se to nedalo. Já jsem žila v Anglii a po manželovi jsem měla Schwarzkopf. Pošťáka, když přišel prvně, jsem poslala pryč, protože jsem nevěděla, co chce. (smích) Tady ve třicetileté válce, když katolíci válčili s protestantama, tak bylo lehčí být Židem než protestantem. Ale ještě předtím, když se Židi jmenovali Ben Jakob, Ben Josef, Ben Ben Ben...ale pak už to nebylo možné to Ben, Ben, Ben dál, no tak dostávali německá jména, proto mají všecky vlastně německá jména. No a pak většinou nechtěli mít samozřejmě německá jména. A ve třicetileté válce ty protestanti přecházeli na židovskou víru, ale jména jim zůstávaly. Tak máte spoustu českých jmen - Jelínek, Moravec, Šťastný atd. Tady se taky furt válčilo a každej si nějak dělal, co chtěl.“

A nevíte, proč zrovna Glazar, proč zrovna toto jméno?

„To nevím.“

Obviňovali jste někdy Čechy za to, že Vás nechtěli schovávat, že se báli nebo že by se k vám za války chovali špatně?

„Ne. Ono se tady vůbec nedalo schovat. Poláci schovávali.“

Ale říká se, že Poláci Židy neměli rádi, takže je udávali.

„No tam zase hrály roli peníze. V Polsku bylo spoustu schovanejch, za peníze většinou. V Polsku se hlavně žilo úplně jinak. Tady za Masaryka to byla největší demokracie a jediná demokracie v Evropě, a tak lidi začali žít jiným způsobem. To v Polsku nebylo, tam žili furt v těch malejch městečkách a mluvili jinou řečí, oblékali se jinak. Víte, tak jako my jsme byli už asi příliš asimilovaný do českého národa. Já vždycky říkám podle rodinnýho toho…(rodokmenu), já myslím, že jsme tady déle než většina Čechů.“ (smích)

Jak dlouhý čas strávil Richard v Izraeli? Jel tam jenom na návštěvu?

„Jenom na návštěvu.“

Pamatujete si, jak to probíhalo v době procesů s treblinskými dozorci?

„Ríša tam byl. Ríša uměl mluvit, byl velice dobrej řečník, protože ty druhý… víte, každej neumí mluvit, každej neumí stát před soudcem. A nezapomeňte, že většina těch soudců byli pro ty Němce, dostat je ven, a ne pro ty, co tady zůstali. Ríša byl na několika procesech v Mnichově.“

A Vaše sestra se jich také účastnila?

„Ne.“

Ale procesu s Demjanjukem se účasnila?

„To bylo v Izraeli.“

Teď ho zase obvinili z toho, že dělal dozorce v Sobiboru. Myslíte, že je možné, že nepracoval v Treblince, jak se Richard v knize zmiňuje?

„Je to možný. V Treblince to bylo tak rozdělený, že se taky lidi neznali všecky. Neměli přístup do všech částí tábora.“

Vy jste se neúčastnila žádných procesů?

„Ne, já mám dojem, že jsem tam vůbec nebyla, když byly ty procesy.“

Asi není lehké sdělovat někomu takové zážitky, nebo Vám to nevadí?

„No já jsem zvyklá. Tím, že provádím, tak furt filmujou a tak. Posledně jsem měla nějakejch osumnáct travel agency z Ameriky. Tak já jsem zvyklá, ale ta čeština mně furt nejde. (smích) Šedesát let jsem nemluvila česky.“

Na to, že jste šedesát let nemluvila česky, Vám to myslím jde.

„Sama mám dojem, že angličtina mi jde snáze. Když jsem šla do tý Staronový, tak jsem řekla v první řadě, že česky nevykládám, protože když vám chybí slovo a teď tam stojíte před ňákejma lidma a teď nevíte, jak dál, tak je to blbý.  Ale když je to v angličtině, tak je to normální.“