Životní příběh Karla Maye
25. února to bylo 175 let, co se narodil Karl May...
...do nuzných poměrů v tkalcovské rodině z krušnohorského města, jež se dnes jmenuje Hohenstein-Ernstthal a jež se tehdy jmenovalo zpoloviny takto. Karlův život byl plný překážek, z nichž některé si ustrojil sám, ale už ta první se do něho hluboce i dalece vtiskla. Záhy po narození jej totiž oslepila oční vada, snad z nedostatku vitaminu A. A jen díky mecenášovi byl z ní ve svých pěti letech vyléčen. Do té doby mu svět otevírala babička vyprávěním pohádek. Spolu s kmotrem Weisspflogem byla pozitivním protipólem despotického otce, pod jehož vlivem se z něho stal samotář, uzavřený do svého vnitřního světa. V podobném napětí mezi vnitřním a vnějším světem se ocital i za studií na cvikovském semináři. Po rodinné pietistické výchově zde zažil studeně racionalizující tvář evangelictví.
Jako dospělý muž prožíval May vážné zmatky mládí, související i s jeho odcizením víře. Dopouštěl se různých kousků, jako třeba když se vydával za lékaře a nechal si ušít oděvy, s nimž rychle zmizel bez zaplacení, poté co vystavil bezchybný recept nemocnému v rodině krejčího. Dostal se až do vězení, ve dvaadvaceti letech na tři roky. Po propuštění se těžko protloukal, léto 1869 prožil za Hohensteinem v jeskyni, kde kdysi pobýval lupič Harnisch, a dopustil se několika spíše úsměvných než obohacujících krádeží, kousků pro své vlastní pobavení. Jenže tak si léta 1870–1874 musel protrpět v kruté věznici ve Waldheimu. České příznivce jistě bude zajímat, že zatčen byl četníky ve Valkeřicích nedaleko Děčína, a to i když je košatým vyprávěním téměř přesvědčil, že je bohatým plantážníkem z Martiniku.
I ve Waldheimu zažil May cosi velmi důležitého a pozitivního. Ač evangelického vyznání, hrál na varhany při mši a díky tomu se blíže seznámil s katolickým katechetou Johannem Kochtou. Kochta s ním vedl dlouhé rozhovory o víře, lidské spravedlnosti, o dobru a o zlu a dodával mu psací náčiní. A on až nyní vlastně dochází k osobnímu vztahu k Bohu. Karl už tehdy psal povídky, a sice s nábožensky a mravně vzdělavatelnými záměry, a posílal je mimo jiné do Řezna katolickému časopisu Deutsche Hausschatz a nakladateli Heinrichu Münchmeyerovi, s nímž se znal již z doby mezi žaláři. Pro něho pak pracoval v Drážďanech, kde se také poprvé vynořuje postava Vinnetoua, fiktivního náčelníka apačského kmene Meskalero, a sice roku 1875 v románu Old Firehand, jenž předcházel pozdější vinnetouovské trilogii. Roku 1880 se na třináct let oženil s krásnou rodačkou Emmou.
Mezitím se nakrátko vrátil k Münchmeierovi, jehož nakladatelství se v důsledku Mayova odchodu dostalo do potíží, a napsal pro něho několik kolportážních románů. V té době také začal psát příběhy z Orientu. Ale teprve po přestupu do časopisu pro mládež Der gute Kamerad, začal se psaním opravdových mayovek. Věnoval jim dříve nebývalou péči, se zvláštním ohledem na to, že se odehrávaly v krajinách, které – jak známo – nenavštívil. Podobně ani Franz Kafka nebyl v Americe, kam se May sám dostal teprve roku 1908 (do New Yorku a do indiánské rezervace u Niagarskcýh vodopádů). Tak se zrodily příběhy jako například Syn lovce medvědů (1887), Duch Llana Estacada (1888), Červenomodrý Metuzalém (1888–1889), Karavana otroků (1889–1890), Poklad ve Stříbrném jezeře (1890–1891, nejslavnější Mayovo dílo) či Odkaz Inky (1891
–1892).
Čtenáři byli jeho příběhy očarováni a ve spisovateli spatřovali vznešený mravní ideál. To byl počátek obratu od plachého individualisty ke spisovateli, který nejen vytvořil cyklus z Orientu (1892), třídílný román Vinnetou, rudý gentleman (1893), ale převtělil se do veřejné osobnosti, pěstující styky s významnými lidmi a vedle toho se vydávající za svého hrdinu Old Shatterhanda. Obecně známé jsou fotografie Karla Maye s oldshatterhandským oděním a výstrojí. Teprve roku 1899 se odebral, tentokrát coby Kara ben Nemsí, na patnáctiměsíční cestu po Orientu. Jak již z naznačeného vysvítá, jeho fikce byla jiného druhu než ta, jíž se v Čechách nechvalně proslavili Hanka a Linda. Dával čtenářům znát, že co píše, to také prožívá - tak že si za tím stojí, že je dobrým duchem příběhu, a že jim také skýtá své ideály, s nimiž se chtěli ztotožňovat.
Na přelomu století se ale začala rozbublávat skandalizace a soudní spory, které se táhly téměř do konce Mayova života (zemř. 30. 3. 1912), i když skončily jeho vítězstvím. Nejdřív vyšlo najevo, že May býval brakovým spisovatelem – a později proti němu zašal štvát zkrachovalý novinář Lebius jako proti někdejšímu věhlasnému "kriminálníkovi". I když mu síly docházely, měl oporu ve své druhé ženě a velké obdivovatelce Klaře, a tak si uchoval zarputilý ideál "ušlechtilého člověka", s nímž se ztotožňoval.
Ještě zbývá říci alespoň několik slov o Karlu Mayovi a náboženství. Ze třetího dílu vinnetouovské trilogie totiž pochází známý misijně-pastorační rozhovor Old Shatterhanda s jeho rudým přítelem takřka na konci jeho sil. Na poučení o víře Vinnetou reaguje slovy: „Můj bratr Šárlí mluvil slova, která nemohou zemřít ... Vinnetou nezapomene na velkého, dobrého Manitoua bělochů, syna Stvořitele, který zemřel na kříži, a pannu, která sídlí v nebi a slyší zpěv osady. Víra rudých mužů učí nenávisti a zabíjení; víra bílých mužů učí lásce a životu. Vinnetou se rozmyslí, co má zvolit, zda život nebo smrt.“ Autor sám, jak vidno, nebyl bez náboženského zájmu. Karl May byl protestantsky vychován, ale později začal inklinovat ke katolicismu a nakonec se dostal na pozice nadkonfesijního křesťanství. Psal náboženskou (křesťanskou) poezii, ale také vykazoval sklon k esoterismu. Jeho náboženský profil rozhodně nebyl jednoduchý a vyvíjel se. Ve Vinnetuovi se křesťanské motivy prolínají s humanistickými, což bylo nakonec znát i ve veřejné vídeňské přednášce, kterou May pronesl 22. března 1912 a v níž vyzýval k boji proti zlu v zájmu obnovy upadlého ušlechtilého člověka a přiblížení božímu království.
Strhující příběhy tedy nechtějí jen bavit. Nacházíme v nich vlastenectví, které je propleteno s křesťanským pacifismem a univerzalismem hodnot. Hrdina bojuje proti bezpráví, ale přitom raději strpí bezpráví na sobě, než aby je sám činil. Tyto křesťanské postoje měl May zřejmě za univerzálně platné. Sám byl člověkem dobromyslným, čehož ovšem lidé dokázali náramně zneužívat, jako třeba jmenovaný Münchmeyer, který v zájmu zisku vydával pod jeho jménem knihy, které May nenapsal. Přesto jeho zásadou bylo odpuštění. A tak se s Münchmeyerem nejen rozcházel, ale nechával se i přemlouvat k návratům.
Takové postoje se odrážejí v Mayových knihách navíc v podobě, jíž jsme již kulturně poněkud vzdáleni. Ne náhodou si Hra o trůny tak zakládá na svých pohanských momentech, protože s Mayovými hrdiny by vůbec nevznikla. Z toho plyne i jistá bezradnost filmařů: vinnetuovské filmy ze 60. let minulého století vykuchaly náboženské motivy, aby Vinnetua přiblížily obrazu romantického westernového hrdiny, zatímco nové zfilmování (2016) se pokusilo k náboženským momentům přitupovat pietněji a také s využitím etnologie (Nšo-či jako dívka nadaná zvláštními schopnostmi nebyla mezi Apači vyjímečným jevem).
Od této kontaminace dnešní perspektivou ale raději ještě zpět ke Karlu Mayovi, jemuž se zřejmě nelíbily ani mezináboženské konflikty. Kromě toho, že dvakrát nechal ben Nemsího navštívit Mekku, v povídce z roku 1890 Kristus nebo Mohamed vylíčil rozhodování mezi Ježíšem a Muhammadem v Ježíšův prospěch a v neprospěch zbraní. Scházela mu ovšem skepse z války, soudě podle románu A mír na zemi! (1904), kde se z fundamentalistického muslima stává křesťan a v čínských horách září kříž, symbol "Cesty a Pravdy". Již málo si dnes uvědomujeme, jak optimistické křesťanství bylo v Mayově době, zatímco ti, co byli v Americe doma, byli dávno na ústupu, a Osmanská říše směřovala ke svému zániku. A tak po našem skromném biografickém nástinu zůstává otázka, zda uprostřed dnešních hromad civilizačních sladkostí přeci jen nescházejí ideály.
Jiří Hoblík
Literatura: M. Kotsch, Karl May: Old Shatterhand, Winnetou und der christliche Glaube, Lage: Lichtzeichen Verlag 2013
Blíže o K. Mayovi a mayovkách http://karel-may.majerco.net/
