Svobodné protestantské stránky

V knize Ámos najdeme jediné vyprávění. Kniha není příliš rozsáhlá, a tak do ní toto vyprávění zapadá. Zpráva o konfliktu mezi prorokem Ámosem a bét-elským knězem Amasjášem.

10 Bét-elský kněz Amasjáš vzkázal izraelskému králi Jarobeámovi: »Ámos se proti tobě spikl uprostřed izraelského domu. Země nemůže pojmout všechna jeho slova,

11 protože Ámos říká: ›Jarobeám zemře mečem a Izrael bude přesídlen ze své země.‹«

12 Pak Amasjáš řekl Ámosovi: »Vidoucí, jdi, uprchni do Judska. Tam jez chléb a tam prorokuj.

13 Ale v Bét-Elu už neprorokuj, protože je to králova svatyně, královský dům.«

14 Ámos Amasjášovi odpověděl: »Nejsem prorokem a ani prorockým žákem, nýbrž pastevcem dobytka a pěstitelem sykomor.

15 Hospodin mě vzal od ovcí a řekl mi: ›Jdi, prorokuj mému lidu Izraeli.‹

16 A teď poslyš Hospodinovo slovo: ›Ty říkáš - Neprorokuj proti Izraeli a nevěšti proti Izákovu domu.‹

17 Proto Hospodin říká: ›Tvá žena bude ve městě smilnit, tvoji synové a dcery zahynou mečem, tvá půda bude rozdělena provazcem, ty zemřeš v nečisté zemi a Izrael bude ze své půdy přesídlen.‹«

Základní informace

Jaký je kontext zprávy a co z něho plyne

V knize Ámos se zpráva o prorokově střetnutí s knězem Amasjášem nápadně vymyká ze souvislosti. Zasazena je do souboru tzv. Ámosových vizí (7,1–9,6), takže je patrné, že představuje zvláštní jednotku. Jejím nejbližším kontextem je pak Ámosova disputace s Hospodinem (Am 7,1–9; 8,1–2), v níž se Ámos přimlouvá za to, aby Hospodin Izrael ušetřil od zkázy. Zpráva sem nebyla zařazena náhodou. Vypovídá totiž o jistém kritickém okamžiku, o jistém popudu, který měl důsledky pro osud Izraele. O tomto osudu prorok vypovídá v 8,1–2, kde také sám umlká. Své důvody má také to, že zpráva bezprostředně navazuje na prorocké ohlášení, v němž Ámos ve v. 9a předpovídá zničení izraelských svatyní, zatímco ve výroku, který na to ve v. 9b navazuje, říká: a povstanu s mečem proti Jarobeámově rodině. Jako by pak kněz Amasjáš ve v. 10 reagoval na zmíněné prorocké ohlášení, které ale do zprávy přímo nepatří.

Jinak je zvláštní, že se Ámos nevyslovuje proti králi (Jörg Jeremias v tomto bodě spatřuje vliv Ozeáše). Nicméně Amasjáš napadá Ámose jako „protistátního“ mluvčího (srv. v. 10.11.13). Autoři zprávy, jimiž byli patrně prorokovi přívrženci, nemohli opominout konfrontaci profétie a královské moci, a o to víc jim na zprávě záleželo. Ámos sám se ovšem prezentuje jako prorok, kterého Bůh poslal k lidu (srv. v. 15–17).

Forma a struktura ámosovské zprávy

Zpráva sestává převážně z dialogu mezi knězem Amasjášem a prorokem Ámosem. V. 10–11 představují jakousi expozici, v níž po narativním uvození následuje citace Amasjášova vzkazu králi Jarobeámovi II. Amasjáš si v něm stěžuje na proroka Ámose, který prý osnuje proti králi plány, které jsou neúnosné pro celou zemi. Svou stížnost dokládá citací Ámosova ohlášení soudu, podle něhož má Jeraboám zemřít násilnou smrtí a lid vyhnán ze své země.

Tím je zdůvodněno, proč se kněz obrací přímo proti Ámosovi, oslovuje ho jako chózé, „vidoucího“ a vyzývá jej k odchodu ze země. Ámos se má vrátit do Judska, žít z tamních zdrojů a tam také prorokovat (v. 12). V návaznosti na to mu zakazuje prorokovat v Bét-elu, který ztotožňuje s královským sídlem a královskou svatyní. Tím svůj zákaz zdůvodňuje (v. 13) – vlastně se zpětným odkazem k v. 10.

Takto je nastíněna Ámosova situace. V ní zřejmě spočívá klíčový okamžik Ámosova prorockého působení. Do něho je pak zasazena jeho poměrně dlouhá odpověď, která zásadně oponuje Amasjášovým slovům.

Jeho řeč je nejprve formálně uvozena a sama pak obsahuje reakci na Amasjášovy příkazy ve dvou krocích. Tak aby mohl čtenář slova obou mužů navzájem porovnávat. Nejprve se vymezuje vůči prorokům (nevi'ím), mezi něž se nepočítá (v. 14a). Je „vidoucím“, jak to uznává sám Amasjáš (v. 12). Poté odkazuje ke své minulosti, kdy byl pastevcem skotu a pěstitelem sykomor (Fíkovník egyptský) (v. 14b). Tím připravuje vzpomínku na to, jak ho Hospodin odvedl od jeho dosavadního živobytí a přikázal mu prorokovat božímu lidu Izraeli (v. 15).

Takto Ámos zdůvodňuje své působení v Bét-elu a také následující Hospodinovo slovo. Přechází od připomínky minulého k přítomnému okamžiku (A nyní…) a vyzývá Amasjáše ke slyšení. Slovy Poslyš Hospodinovo slovo! reaguje na knězovo vlastní slovo. Slovo proti slovu. Proto parafrázuje Amasjášovu předchozí výzvu (v. 16). Tato parafráze má funkci obžaloby. Teprve po ní vyslovuje ohlášení soudu, které samo uvozuje pomoci tzv. formule poslů (Proto Hospodin říká…) (v. 17). Ohlášení soudu samo sestává z pěti částí, z nichž první čtyři tvoří slovo soudu nad jednotlivcem (a vztahují se k jeho ženě, dětem, půdě a nakonec k němu samému), zatímco poslední je ohlášení soudu nad kolektivem, nad Izraelem.

Vidíme, že celé vyprávění je velmi sevřené, pečlivě strukturované a gradované, promyšlené a bohatě výmluvné. Podle Hanse Waltera Wolfa zpráva pochází z okruhu Ámosových přívrženců. Tento okruh chtěl připomínat jeho prorocké působení – vylíčením konfliktu, v němž jasně proti sobě postavil dvě strany sporu.

Několik úvodních poznámek k výkladu

Jestliže je zpráva z knihy Ámos dílem jeho přívrženců, neznamená to, že si ji někdo vymyslel, a ani to neznamená, že je pouhou kompilací. Poskytuje obraz proroka, k němuž se někteří lidé hlásili, jehož měli v úctě a z nichž někteří se považovali za jeho žáky. Zpráva tak vyjadřovala obraz proroka, jak se v něm patrně jeho přívrženci shodovali a o který se sami opírali ve svém vlastním životě.

Zpráva vyjadřuje osobní zápas, v němž se ale city skrývají a v němž nejde o ryze osobní zájmy. To spíše je patrné napětí (k tomu srv. zvl 2,11–12 a dále 3,7–8), které vyvstává ze střetnutí dvou náboženských autorit. Ve vzájemném střetnutí se přitom odrážejí osudy království Izrael, jemuž hrozí zkáza. A také vysídlení jeho obyvatel, k jakému se ve starověku uchylovali mocní dobyvatelé, kteří tak chtěli eliminovat hrozbu vzpoury na určitém území.

Konflikt vychází od hlavní bét-elské náboženské autority, kněze Amasjáše. Jeho stížnostem a výzvám k odchodu vzdoruje Ámos Hospodinovým slovem. Ámos se nachází ve zlomovém okamžiku svého působení, a tak jeho slovo ve v. 17 je možné spolu s Hansem Walterem Wolfem považovat za apoftegma, za stručný a výstižný výrok, který je charakteristický pro toho, kdo jej pronesl.

Nebylo proto třeba líčit celý Ámosův životopis ani jeho další osud. Ani to, jaký měl celý konflikt s Amasjášem vyústění. Konflikt sám je vylíčen co nejúsporněji. O králově reakci nepadne ani zmínka a král do děje ani jinak nezasahuje.

Není ani potřeba popírat historicitu vyprávění, která je spíše v některých aspektech pravděpodobná. Setkávají se tu tři konkrétní jména a naznačuje se tu velmi pravděpodobně vyhlížející děj. V textu ale nejde o to, vylíčit, co se tehdy a tehdy stalo, nýbrž představit konflikt mezi Izraelem, která zastupoval Amasjáš, a mezi Hospodinem, jehož mluvčím byl Ámos. Vyústěním konfliktu je pak soud nad Izraelem. O jaký soud ale jde? Co Hospodinův soud znamená? K čemu tento soud vede?

Tyto otázky jsou zároveň velmi těsně spjaty s osobou proroka Ámose. Ámos je Hospodinův prorok, prorok, kterému Hospodin svěřil úkol. Ámos zpřítomňuje a projevuje boží vůli a pro druhé je jako „vidoucí“ autoritou. Jako s takovým se s ním dostává do sporu Amasjáš, ale jako k takovému se také k němu hlásí řada bezejmenných. Zprávu musel totiž někdo sepsat, zpráva byla pro někoho určena, někdo ji tradoval a někdo ji zachoval do doby, kdy vznikala kniha Ámos. Zmíněná myšlenka soudu měla proto svou velkou závažnost.

Obvinění ze spiknutí ve v. 10–11

Nejprve se na scéně objevuje kněz Amasjáš, který králi Jarobeámovi žaluje a obviňuje proroka Ámose z protikrálovského spiknutí. Hebrejské sloveso s kořenem q-š-r je výrazem pro převraty, revoluce (srv. 2. Kr 9,14a; 10,9), a je to tedy velice silný výraz pro to, co Ámos podnikal. Amasjáš tak vlastně Ámose označuje jako nepřítele státu.

Ze svého hlediska měl k tomu ovšem závažný podnět, protože Ámos ohlašoval zkázu království. Zneklidňoval, hovořil proti královskému zájmu. Jen si povšimněme, že kněz Amasjáš ve v. 13 argumentuje královským zájmem, nikoli tím, že král byl Bohem ustanoven, ani vlastní náboženskou autoritou!

O obsahu Ámosova prorockého poselství vypovídá již zmíněný v. 9 a spolu s ním v. 11. Není jisté, zda toto poselství mohlo vyvolat vzpouru proti králi. Jen to nelze zcela vylučovat, i když to Ámosovým záměrem nebylo. Soudě podle Amasjášovy stížnosti ve v. 11 Ámos předpovídal, že Jarobeám zemře mečem. Ve v. 9 se ale předpovídá krvavý konec Jarobeámova rodu, ne přímo Jarobeáma, takže je možné, že Amasjáš přeháněl, aby krále vyburcoval. Jarobeám sám ani mečem nezemřel, to až jeho syn Zekarjáš (2. Kr 15,8–11). Možná, že pisatelé zprávy o tom již věděli, ale zda a popřípadě jak se to odrazilo ve zprávě, říci nemůžeme.

Vyhnání Ámose ve v. 12–13

Bét-elský kněz Amasjáš patrně dohlížel na státní svatyni. Ztělesňuje zatvrzelost, s níž královský zájem odmítá Hospodinova proroka, ale spolu s tím i Hospodina. Když Ámose vyhání ze země, patrně mluví jménem krále. Plní tedy jakousi nábožensko-politickou roli.

S tím souvisejí některé důležité motivy ve zprávě: „země“ a „izraelský dům“, resp. „Izrael“ (v. 10.11.17). Amasjáš ve v. 10 vzkazuje králi, že země nemůže „pojmout“ (v kvantitativním smyslu) Ámosova slova. Jak říká Jörg Jeremias, Ámos vidí zemi jako velkou nádobu, která nemůže pojmout určitou míru. Jmenovitě slova o smrti krále a o deportaci lidu (v. 11), tedy o pádu celé monarchie. Vcelku vzato máme tu co do činění s představou státu, který tvoří lid v zemi v čele s králem.

Vzhledem k tomu, aby Amasjáš zabránil Ámosovu působení, vyhání jej nazpět do jeho vlasti (v. 12). I v reakci na to později Ámos ve v. 17 mluví o přesídlení Izraele z jeho vlastní půdy, ze země, která umožňuje život lidu (s odkazem k v. 11). Amasjáš vidí Ámose jako „protistátní“ živel, avšak Ámos se pohybuje v náboženských dimenzích. A to nejen odkazem na to, jak jej Hospodin povolal a pověřil ho sdělením určitého slova. Ale také výrazem „Izákův dům“ (v. 9.16), který není odjinud znám, ale který asociuje náboženskou tradici o praotcích Izraele.

Ámosova obhajoba vlastního povolání a poslání ve v. 14–15

Ve srovnání s Amasjášovým výpadem se Ámos brání obšírněji a tomu, jak Amasjáš nábožensko-politicky zdůvodňuje svou nepřízeň, se hájí odkazem na Hospodina. Nejprve hovoří o svém prorockém povolání. Tím vyjadřuje kontrast v postavení obou aktérů a zachází tak hlouběji než Amasjáš, protože tento kněz jen artikuluje zájem, který zastupuje. V pojetí zprávy nejde o osobní konflikt, ani o konflikt dvou institucí, to jsou jen aspekty vlastního konfliktu. Vlastní konflikt se odehrává mezi politickým zájmem krále a jeho náboženskou záštitou na jedné straně a mezi Hospodinovou vůlí na straně druhé.

Konkrétně pak konflikt probíhá na bázi rozporu mezi Amasjášovým zákazem mluvit a Hospodinovým příkazem mluvit. Proto také nakonec konflikt započatý Amasjášovou stížností vyúsťuje ve v. 17 v Hospodinovo slovo. V tomto vyústění je konflikt mezi Amasjášem a Ámosem uchopen jako rozpor v otázce poslání. Amasjášův zákaz „Neprorokuj proti Izraeli!“ stojí proti božímu pověření „Prorokuj proti mému lidu Izraeli!“

Zákaz, jak se má všeobecně zato, znamenal pro Ámose konec prorokování v Bét-elu a návrat do Judska. Tam pak jeho slova nalezla své tradenty a jeho působení pomohlo rozvinout tradici judské profétie. Podle mého se jednalo o profétii alternativní, nezávislou na královském kultu. Zčásti, ne však vždy a ve všem, se pak s ní nacházela v napětí. To je ale dlouhá a nepříliš zřetelná pozdější historie, kterou tu není potřeba se blíže zabývat.

Jak Ámos chápe sebe jako proroka?

Zatímco Amasjáš vyhání Ámose jako reprezentant královy svatyně v Bét-elu (v. 12), Ámos hned nato hovoří o sobě jako o někom, kdo není nijak královské svatyni zavázán. Má prostý venkovský původ, jako chovatel skotu a ovocnář si dobře žil, než jej přímo Hospodin od jeho živobytí odvolal. V tom se skrývá odkaz na jeho prorocké povolání.

Obecně se dnes akceptuje výklad označení Ámose jako nóqed (1,1) ve smyslu „pastevec“, protože to má své obdoby v akkadských pramenech, a navíc tento výraz koresponduje s označením bóqer (7,14), který má zhruba týž smysl. Ámos byl možná dokonce bohatým vlastníkem stád. Někdejší návrhy, že nóqed je výrazem pro věštce v jeruzalémském kultu, byly už dávno odmítnuty. Když tedy Hospodin z Ámose učinil „vidoucího“, zvláštním způsobem ho povýšil. Ámos se vzdálil ze svého dosavadního blahobytu – a stal se Hospodinu blízkým, Hospodinovým mluvčím.

Je to Amasjáš, kdo oslovuje Ámose jako „vidoucího“ (v. 12). Ámos na to přímo nereaguje, ale to neznamená, že by s oslovením nesouhlasil. Nicméně vzhledem k tomu, že zprávu psali Ámosovi přívrženci, jimž na tomto titulu mohlo záležet, zřejmě se jedná o narážku na Ámosovy vize. Ať už pochází z Amasjášových úst anebo z pera pisatelů. Označení „vidoucí“ není v rozporu s prorokováním, ale ani s věštěním, protože pokaždé se jedná o zprostředkovávání Hospodinovy vůle.

Sloveso s kořenem n-t-f, které tu překládáme jako „věštit“ (v. 16), doslova znamená „slintat (při extázi)“. Vzhledem k jeho dokladům na jiných biblických místech (zvl. Mi 2,11 a Ez 21,2.7) není ale jisté, zda vůbec má pejorativní význam. Zde je navíc jen paralelou k „prorokovat“. Protože patří do Amasjášova slovníku, patrně naznačuje, že v bét-elské svatyni byla činná extatická profétie. Působili v ní patrně proroci prorokující s výrazně změněným stavem vědomí a chovající se poněkud extravagantně.

Mezi zmíněnými termíny jsou tedy jisté rozdíly, které ve zprávě o Ámosovi hrají svou roli. Podle vlastních slov (v. 14–15) se Ámos vymyká tradičnímu postavení proroka. Má venkovský původ a jako prorok nebyl školen, původně nepatří do prorocké tradice ani k náboženské instituci. Jako by chtěl Ámos knězi naznačit, že už proto nespadá pod jeho kompetenci. Amasjáš vystupuje jako osoba kompetentní k zákroku proti profétii, která je z jeho hlediska nelegitimní. Ale Ámos se staví proti Amasjášově autoritě jako autoritě, jejíž pravomoci se vymyká svým povoláním. Své prorocké poslání odvozuje výhradně z Hospodinova povolání. A tak ačkoli co do svého postavení se může Amasjáš cítit kompetentní, de facto podle Ámosových slov kompetentní není.

Vede se ovšem debata, zda ve v. 14 o sobě Ámos opravdu říká Nejsem prorok, ani prorocký žák, zda totiž věta nemá být překládána se slovesem v minulém čase. Pokud přisvědčíme přítomnému času, musíme uznat, že se v tom případě Ámos od titulu „prorok“ aktuálně distancuje. Nicméně ve v. 15 se ztotožňuje s „prorokováním“. Jakým způsobem se ale od onoho titulu distancuje? Podle Douglase Stuarta z Ámosovy řeči vyplývá: „Ne, jsem prorok, i když nejsem profesionální prorok.“ Ámos profesionální profétii neodmítá, nesnižuje ji, ale zdůrazňuje svou legitimitu proroka, který nepodléhá Amasjášovu dohledu.

Závěrečné Ámosovo prorocké slovo ve v. 16–17

Závěrečeným Ámosovým prorockým slovem ve v. 16–17 celá zpráva vrcholí. Když se ve v. 16 Ámos obrací proti Amasjášovi, hovoří za sebe, protože mu připomíná jeho postoj, na který pak sám odpoví ve v. 17 jako prorok z Hospodinova pověření. Obě části tohoto Ámsosova slova se v tom od sebe liší, ač jsou spoku spjaty jako žaloba a ohlášení soudu.

Ve v. 16 si Ámos Amasjášův zákrok „nebere osobně“, ale ztotožňuje se s jakýmsi terčem provinění, zatímco Amasjáš reprezentuje viníky, které zosobňuje král Jeroboám. V této žalobě parafrázuje Amasjášova slova jako slova, jež odmítá platnost Hospodinovy vůle a pro Bét-el.

Vedle toho ohlášení soudu ve v. 17 obsahově souzní a zčásti se shoduje s tím, co bylo podle v. 11 příčinou Amasjášova počínání. Ámos tedy nezosobňuje příčinu ohlášení, ani příčinu konfliktu, nýbrž potvrzení ohlášení a zosobnění a zpřítomnění Hospodinova soudu.

Ámosovo slovo je nanejvýš konzistentní: Ámos nejprve vyzývá Amasjáše ke slyšení (obsahuje pro Ámose neobvyklý výraz dvar jhvh „slovo Hospodinovo“; srv. jinak 3,1; 8,12), tím navazuje na předchozí sdělení o svém povolání a poslání, jímž se tento „vidoucí“ obhajuje. Toto sdělení je přitom v konfliktu s Amasjášovým zákazem a zároveň odkazuje k legitimitě a platnosti následujícího ohlášení soudu.

Vyhnání a odmlčení

Když se pečlivě zaměříme na zprávo o konfliktu Ámose s Amasjášem, můžeme vidět, že právě na něm se projevuje Hospodinův soud. Ámosovo ohlášení soudu ve v. 9 artikuluje Hospodinovo definitivní rozhodnutí. To znamená, že Ámos vlastně v Bét-elu řekl vše, co měl říci. Když pak Amasjáš vyhání Ámose z Bét-elu, neruší jeho dílo, ale uzavírá a potvrzuje. Jen si to neuvědomuje. Potvrzuje jeho dílo, protože sám na sobě ukazuje, že Hospodin oprávněně proti Izraeli zakročuje. Hospodin už nebude prostřednictvím Ámose promlouvat, zatímco Ámos unikne osudu Izraele.

Ámos měl ovšem své žáky a pokračovatele, mezi nimiž byli i proroci. Oni, nikoli Ámos sám, tesy ohlašují v 8,11–12, že nastane hlad ... po slyšení Hospodinových slov. To znamená: Hospodin nebude s lidem komunikovat, nebude žádný prorok, který by umožňoval životní orientaci, kterou lid potřebuje. V důsledku toho pak lidé sami pocítí touhu. Ámos tuto orientaci nabízel a poskytoval. Ale bét-elský kněz ho vyhání – a až nadejde hlad po Hospodinových slovech, bude už pozdě orientaci hledat. (K textům, které byly zprávou ovlivněny srv. 2,11–12; 8,11; 9,9–10). Ámos totiž v 7,13 slyší od kněze: Ale v Bét-elu už neprorokuj! Není to jen zákaz prorokovat. Je to přímo odmítnutí Hospodina. Na ně pak Hospodin v 8,2 odpovídá: Už mu dále nebudu promíjet – což je odpověď na odmítnutí Hospodina.

Konflikt a jeho význam

Zpráva vypovídá o tom, jak kněžský obhájce státního zájmu odmítá Hospodina. Odmítá totiž příležitost, aby Hospodin mluvil do státních záležitostí prostřednictvím proroka, který je nezávislý na státní i na kněžské autoritě.

Vidíme tu rozpor mezi zástupcem státní a sakrální instituce. Ámos tento rozpor prožívá v napětí mezi oficiálním, vnějším požadavkem a mezi osobní odkázaností na Hospodina. Není to tedy přímo konflikt mezi profétií a kněžskou autoritou. I když Amasjáš měl o prorokově úloze jistě odlišnou představu...

Svobodný prorok vznášel Hospodinův nárok, a proti tomu zazněl nárok Hospodinova kněze. Rozpor mezi obojím je jakousi osou celé zprávy, v níž proti sobě vystupují zástupci dvou odlišných náboženských úloh, s dispozicemi i kompetencemi pokaždé také odlišnými. Ale v ideálním případě by si měli vycházet vstříc.

Amasjáš není jen reprezentant státního zájmu, ale kultická osoba. A když odkazuje ke králi, tak nejen jako k hlavě státu, ale implicitně jako k tomu, kdo je s ohledem na moci nad Izraelem Hospodinovým zmocněncem a jemuž v tomto ohledu královský kult slouží. (Ve zprávě se ale tento aspekt neprojevuje.) Amasjáš jako by si nebyl vědom Hospodinovy vůle, je si vědom jen svého úřadu.

Když pak Ámos opouští zemi, a to se téměř jistě stalo, nedošlo jen k emigraci perzekvované osoby. Došlo k ukončení vzájemného kontaktu mezi králem, resp. Izraelem na jedné straně a Hospodinem na straně druhé. V kontextu Ámosových vizí tak zpráva vyznačuje zlomový okamžik, po němž není ani možné, aby Ámos před Hospodinem vystupoval jako intercesor, totiž jako prostředník jednající ve prospěch Izraele.

Proč však tento příběh byl vůbec připomínán? Na základě jeho vyústění, k němuž směřuje a které je pro výklad rozhodující, na tuto otázku neodpovíme a vůbec interpretace celku zůstane neúplná. Příběh naznačuje konfliktnost prorockého poslání, které se střetává se státními zájmy. Není to jeho hlavní intence, i když tuto okolnost nelze opominout. Musíme však učinit další krok v interpretaci.

Ámos totiž s Amasjášem nepolemizuje. Nepopírá Amasjášovo obvinění a ani je neuvádí na pravou míru, nýbrž artikuluje, v čem spočívá jádro konfliktu a v čem je vlastní prorokův úkol nevyhnutelný.

Tento aspekt příběh měl jistě od samého začátku svého písemného tradování a jako opěrný pilíř nejstarší verze sbírky Ámosových slov. A to nás přivádí od literárního významu příběhu ke zpětně odvoditelnému významu nábožensko-dějinnému. V čem může být spjat s okruhem, z něhož vzešel? Nejspíš jako zpráva, která nechce podat pohled do prorokova života, ale která spojuje proroka s jeho poselstvím a vyjadřuje jeho poslání. Poskytuje tak výklad klíčového zlomu v dějinách Izraele z hlediska zlomu v prorokově poslání.

Je možné, že právě takto popsaná událost měla důsledky v tom, že se vytvořil okruh judských přívrženců Ámose. Snad i oni byli proroky, kteří byli zaštítěni Ámosovou autoritou. S Ámosovým vyhnáním spojovali úděl Izraele – a to byl víc než dostatečný důvod pro to, aby věnovali pozornost nejen nejradikálnějším Ámosovým slovům, nýbrž i okamžiku zlomu, který poskytoval obraz prorokova poslání a poselství.

Myšlenka soudu je hluboce spjata se starozákonní literaturou, a dotýkat se jí nad jedním textem znamená ji jen krátce konkretizovat. Nebojme se jí však. Není od toho, aby děsila. Spíše se v ní sbíhá boží vedení lidských dějin. Proto by obavy měla vzbuzovat spíše ignorance boží vůle a moci. Jejich opomíjení je jejich tichým zpochybňováním. Namísto toho je možné vykročit jinou cestou, a zamyslet se, zda jsme spíše na straně Ámose, který je zástupcem mocného a jednajícího Hospodina, anebo spíše na opačné straně, na straně Amasjáše.

Jak mít ale o boží moci a o božím jednání, konkrétněji o božím soudu představu. Aspoň pro začátek se zamysleme, co je vůbec soudem vzhledem k tomu, co říká prorok Ámos. Nepleťme si soud a trest. Starozákonní Bůh je soudce, ne Bůh trestající. Jako soudce rozhoduje a jako takový iniciuje a provází i velmi drastické dějinné procesy. Má snad zálibu v lidském neštěstí? Říkám-li, že je iniciuje a provází, neznamená to, že je řídí, protože natolik jsou lidé svébytní, že jednají v dobrém i ve zlém samostatně. Boží vedení dějin zadává směr, nasměrovává k vyústění, ale dějinné jednání je suverénně lidské, ačkoli se lidé také stávají často oběťmi lidských vášní. Soud se však klene nad lidskou změtí rozumnosti a nerozumnosti, a pro nás je trvale platnou myšlenkou, že konflikty mají vyúsťovat ve své překonání.

Kromě toho zůstává ještě jeden motiv z Ámosova příběhu, nad nímž má cenu se zamyslet. V příběhu totiž sehrává velevýznamnou roli motiv odmítnutí Hospodina. Amasjáš Hospodina odmítá, když hájí svou instituci a neptá se na boží vůli. Když ale člověk odmítá Hospodina, Hospodin se mu nevnucuje. Vnucování sebe anebo i jen daru – to je mu cizí. Na lidské odmítání reaguje boží mlčení. Bůh sám na tom nijak netratí. Nenechá sebou lidmi vláčet. V tom všem se projevuje boží soud. Projev řádu věcí, jak jej Bůh nastolil a jak jej drží. Lidé klamou a zklamávají. Zůstává však „vidoucí“ Ámos, jemuž je dáno vidět „hlouběji“. Zpřítomňuje boží vůli, ale také konkrétně zosobňuje příležitost pro jakési „příště“.

Jiří Hoblík