Duch je rodu ženského
Nenápadnou zvláštností hebrejštiny je, že její výraz pro „ducha“ rúach je ženského rodu. Něco podobného známe třeba z češtiny, která mluví o „myšlence“, jež je ženského rodu, zatímco v němčině je rodu mužského. Ale proč by nás to mělo zajímat? Nenastanou nadbytečné zmatky? Navíc poté, co se křesťanské myšlení vynasnažilo s nejasnostmi se utkávat... Avšak hebrejská bible neboli Starý zákon nezná dogmatiku, a proto třeba nemluví o Duchu jako o jednom z Trojice. Ale co vlastně slovem duch či Duch rozumět?
Musíme se ptát vycházeje právě od Starého zákona, protože slovo duch v křesťanské tradici – především v té velmi ustálené až ustrnulé – budí podezření, a budí je třeba i z hlubokého spánku. Takže si potřebujeme odklízet překážky na duchovních cestách, na cestách za Duchem.
Při takovém ptaní nepřijde žádná definice, která by udala přesné hranice toho, co duch je a co není. Kdyby to bylo možné, mohli bychom se jej zmocnit, ovládnout ho – a to právě nelze. A snad především proto je duch podezřelé slovo – člověk příliš neví, co vše od něho může čekat, natož aby ho mohl ovládnout. A ulevuje si pak třeba slovy: „Se strašidly na mě nechoďte!“
Z druhé ruky, z filozofických kruhů mám jakousi odpověď, která je dobrá proto, abychom jen nechodili kolem horké kaše: „život rozumu“ nebo „živý rozum“. Pokud nemyslíme na rozum jen jako na pouhou pomyslnou instanci myšlení jednotlivce, můžeme si připomenout slova z první kapitoly knihy Genesis, kde se o počátcích stvoření píše, že se boží duch vznášel nad vodami (Gn 1,2). To není romantický obrázek od Jadranu: jádro oněch slov spočívá v kontrastu mezi Bohem a chaotickou a zmarnou neurčitostí. V kontrastu s tím disponuje Bůh mocí života a rozumnosti. A důsledkem toho je jednak svět vytvořený rozumně, takže se v něm můžeme trochu vyznat a něco z něho pochopit. A jednak svět plný života. Rozumně vytvořený svět života je výtorem živého božího rozumu, boží moci poskytující rozumnost a život.
Když německý filosof Hegel říkal, že o Bohu je třeba mluvit jako o Duchu, můžeme si z toho vzít poučení, že mluvit o Bohu jako o „nadpřirozené bytosti“ je dosti zvěcňující. Bůh jako Duch se ani nezdržuje jen v myšlence, nýbrž je mocí, která se projevuje a zjevuje.
Je to tedy varování, abychom se nesnažili Boha strhávat k zemi. Navíc když je země jeho výtvor, k němuž se sám ze sebe suverénně přibližuje. A také to odpovídá různým starozákonním místům, kde Duch inspiruje chrámové řemeslníky (Ex 31,3) anebo proroky (nejvíce se to píše o Ezechielovi). A vida – proroci mluvili rozumně, mluvili živou rozumnou řečí.
K tomu všemu se přesně hodí to, co s odstupem píše Pavel z Tarsu: „Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2 K 3,6). Nenechme se mást tím, že tu polemizuje s těmi, kdo si příliš zakládají na liteře Zákona, jelikož proti liteře klade Ducha právě proto, že Duch vůbec dává život.
Jak se Duch projevuje, jsme zčásti řekli. Hlavně jsme ale neřekli, co to je „duchovní život“. To by chtělo jemnější vysvětlení, které několika slovy neodbudeme, zde si dovolíme jen říci, kde začít. Pavel o tom mluví v listu do Říma: znamená to nechat se vést Duchem (Ř 8,5; dále srv. 1 K 15,44– 46). Ale ne Duchem pevných definic. Kdo má rád pevné definice, ať se třeba podívá na to, co se píše v 1. Samuelově 16,14–16. Jak to zařadí do svých schémat? Anebo se stane soudcem biblických slov? S ženským rodem v hebrejštině je rozhodně snazší pořízení – vždyť ženský rod hebrejského slova pro ducha evokuje právě životodárnost.
Jiří Hoblík
(Pozn. vyšlo již tiskem)
Komentáře
Přehled komentářů
"Slova, která jsem vám mluvil, JSOU DUCH A JSOU ŽIVOT (zoé=božský druh života)"
Hynek Markant sdílel odkaz.
Správce · Právě teď
Lidské rodičovství PŘÍLEŽITOST, abychom lépe chápali Boha jako svého věčného RODIČE = OTCE , a Ducha Svatého jako matku (jelikož On/a znovuzrozuje Boží děti !).
Jelikož je Duch svatý "ona", tak to je také důvod, proč ROUHÁNÍ PROTI DUCHU SVATÉMU JE NEODPUSTITELNÉ = Bůh si na své srdce "nedá dopustit" - to doslova.
Kdo je tedy Duch svatý nejvíce ? JE TO OSOBA BOŽÍHO SDÍLENÉHO SRDCE, KTERÉ MAJÍ SPOLEČNÉ BŮH OTEC A SYN , a právě kvůli tomu mají ABSOLUTNÍ JEDNOTU - viz Dobrá zpráva Jana 17. kapitola. A právě proto MŮŽEME tuto JEDNOTU S BOHEM MÍT I MY -protože kdo je Boží dítě podle Jan 1:12-13, TEN MÁ DUCHA SVATÉHO I VE SVÉM LIDSKÉM SRDCI. Amen !!!
Das Hebräische Denken im Vergleich mit dem reinen Vernunft :-)
(סלע מדמשק, 26. 12. 2011 3:22)
Ahoj Jiří,
popravdě, asi jsem neznaboh, ateista, agnostik a liberál, ale nějak tato Tvá úvaha jde dost mimo mne.
Syrová fakta jsou taková, že to, že je v hebrejštině rūᵃḥ ženského rodu, neznamená vůbec nic. Už jen proto, že hebrejština, jak nejlíp víš, nemá neutrum a tak se vyskytuje spousta slov v ženském rodě, jenom aby byly nějak odlišeny (anžto jiné odlišení, než pomocí ženského rodu hebrejština neumí). Např. se takto někdy tvoří abstrakta, nebo odvozují podstatná jména od přídavných (ṭōv → ṭōvā).
Takže, možná že to, co píšeš, je hezký midraš, ale trošku na můj vkus vzdálený od (jazykové) reality.
ženský mateřsky-útěšný prvek
(David daggie Geisler, 20. 11. 2011 21:57)To, co hledají národy ve svých přirozených náboženstvích - ženský mateřsky-útěšný prvek - to dává Izraelcům Hospodin poznat sám v sobě. Ano, zde můžeme chápat, proč prorok Izajáš píše: "Toto praví Hospodin...budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou...jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit..." (Iz 66,12-13)
Kdo je Duch svatý
(Hynek M., 30. 12. 2019 13:55)