Panenství jako symbol
»Narodil se z Marie Panny« (natus ex Maria virgine). Tento článek Apoštolského vyznání víry se recituje jako nezpochybnitelná teze. Ve vyznavačském aktu nemají pochybnosti místo, ale v čase zkoumání je naopak namístě metodická pochybnost. A ta nás samé vede k novému promýšlení představy Mariina panenství. Tato představa se sice odrazila již v novozákonní literatuře, ovšem poněkud slabě. Nemíníme tím rozhodně nic objevného, nakonec český čtenář se s pojednáním na toto téma může setkat v knížce Traugotta Holtze »Ježíš z Nazareta« (Jesus aus Nazaret, 3. vyd. 1981, česky 1991).
O Mariině panenství se mluví v úvodních partiích dvou ze čtyř evangelií (L 1, 26-38; Mt 1,18-25), v legendárních vyprávěních o narození Ježíše. Jsou to vyprávění o narození Spasitele, takže panenství v nich ani rozhodně není hlavní téma, nýbrž zvláštní prvek. K Ježíšovu učení taky nijak nepřispívá. Naopak se motiv panenského početí dostává do napětí se samozřejmým novozákonním důrazem na Ježíšovo lidství, s nímž Pavel z Tarsu mluví o Ježíšovi jako o někom, kdo se narodil ze ženy (srv. Ga 4,4). V novozákonní literatuře je přeci jen pevněji a šířeji ukotven motiv Ježíšova původu od krále Davida (Mt 1,16; L 1,35), snad podle rodinné tradice. K tomu se zřejmě vázala nejstarší otázka Ježíšova původu, která byla zodpovězena sestavením rodokmenů. Evangelista Marek ale o panenském zrození nic neví (srv. 6,3). A dokonce ještě evangelista Jan se nezdráhá o Ježíšovi mluvit jako o »Josefovu synu« (J 6,42). Zatímco o lidech jako o »božích dětech« vzhledem k duchovnímu prameni říká, že se »nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže« (J 1,13)!
Mimoto je dobře známo, že ze starozákonní tradice ke křesťanským představám o Mariině panenství přispělo mesiášsky pochopené starozákonní prorocké zaslíbení, které cituje o evangelista Matouš. V knize Izajáš v 7,14 se píše, že jakási »mladá žena« (‘lmh) porodí krále-zachránce. »Mladou ženu« překladatelé řecké verze hebrejské bible přeložili slovem parthenos »panna« (to připomíná zejména epiteton božské panenské matky Athény, ale též na panenskost vegetativní a lovecké bohyně Artemidy a bohyně krbu, věčné panny Hestiady). A tím hebrejské biblické slovo převedli do jiného světa myšlení a obrazů. Ve hře mohla být v časech onoho překladu nakonec i perská představa početí spasitele světa Saošjanta (jako již třetí nadpřirozeně počaté postavy) v těle panny Eredatfedhrí ze Zarathusrova semene. Což je jedna z řady mezináboženských paralel motivu panenského zrození.
S přístupem, který nazýváme rekonstrukcionistickým, se ale nyní pokusme ve stručnosti naznačit nesprávnost některých momentů tradičního pochopení, aniž bychom je však obrali o smysl jeho výchozí opory. Proto také chceme ukázat kořeny motivu Mariina panenství a vlastními slovy vyjádřit jeho smysl. Především je třeba pojem »panenství« vyložit jinak než fyzicky. Čili nejedná se problém sexuálního styku, i když se takové pochopení vnucovalo, takže v důsledku takového křesťanského přístupu židovští rabíni v babylonském talmúdu zmiňují legendu o tom, že fyzickým Ježíšovým otcem byl římský legionář (Šabbat XIV,4 a Tosefta Chullin II,22–24), což je motiv, s nímž se v docela jiné perspektivě setkáváme ve filmu Život Briana. K rekonstrukcionismu vede ostatně i tvrzení Petra Pokorného: »Pavel, Marek, i Jan (včetně jimi citovaných nejstarších křesťanských tradic) dovedli víru v Ježíše jako přemožitele hříchu vyjádřit i bez představy biologicky (z dnešního pohledu gynekologicky) pochopené partenogeneze.« (P. Pokorný - U. Heckel, Úvod do Nového zákona, Praha 2013, str. 481.)
Nechceme však pojem panenství vykládat z nouze, nýbrž proto, že ten pojem má svůj závažný význam, který nelze jednoduše spláchnout. Vyjděme od toho, že si autoři obou evangelií »vypůjčili« motiv panenského zrození, aby jím cosi vyjádřili. Je možné, že tu už předtím byla lidová tradice o Ježíšově panenském zrození. Ale hlavně tu byl starobylý motiv panenství, který byl domovem v řadě náboženství starověkého Předního Východu. Na takové výpůjčce nebylo nic špatného, protože symboly nebyly považovány za něčí soukromé vlastnictví - prostě se tradovaly, putovaly, a kdo chtěl, tak je užil. Autorská práva jsou až novověký »vynález«. A tak si autoři evangelií s jistou mírou troufalosti dovolili pokřesťanštit pohanský symbol. Mluvili o tom, co se stalo, ale ne jako historici. Proto je nešťastné dívat se na legendu o Ježíšově narození historickým prismatem, když má symbolickou hodnotu a zahrnuje symbolické prvky, jako je symbol panenství. Symbolická hodnota biblického vyprávění znamená také přehodnocení tradice symbolu.
Jinak řečeno – symbol panenství tu byl dávno předtím, než konkrétní osoba jménem Marie. Souvisel s tím, že ve starověku byly nebeské mocnosti patrony zrozování. Podle egyptské mytologie se v souhvězdí Panny rodili bohové. Římský básník Vergilius nazývá souhvězdí Panny »bohyní spravedlnosti« a »zářící«. Jako »panna« (btlt) byla nazývána i předizraelská bohyně v Palestině Anat, bohyně plodnosti.
Vedle toho připomeňme že kněžky sloužící mezopotámské bohyni Ištaře anebo syropalestinské bohyni Ašeře platily za vtělení této bohyně a honosily se titulem »svatá panna«. Tyto kněžky, jejichž titul »panna« znamenalo »nesezdaná«, v rituálech zosobňovaly spojení s velkou bohyní, aby tak získaly božské požehnání. Děti, které se jim narodily, se nazývaly »panensky zrozené«. Ovšem poté co stará náboženství zanikla a prosadilo se křesťanství, symbol panenského zrození se pevně spojil s Marií a Ježíšem a žil si novým životem.
Něco podobného platí i o symbolu chléva, který tu uveďme pro doplnění. Ježíš se měl podle novozákonní legendy narodit ve chlévě, a považuje se to za jakési nouzové řešení pro utrmácený cestující pár. Symbol útočiště v nouzi dostane ale jiný rozměr, když si připomeneme, že chlév byl už pro Sumeřany nejvznešenejší svatyní, místem životodárnosti, kde se v dávných mýtech rodili bohové a hrdinové. Králové v chlévě spatřovali přítomnost těla mateřské bohyně a nechávali se nazývat »synové bohyně«, později »synové boží«, což byly jejich královské tituly.
Návaznost na staré náboženské tradice znamenala v bibli také závažné změny. O Ježíšovi se nemluví jako o polobohu, jak se mluvilo o starověcích králích, nýbrž jako o jedinečném projevu božské vůle (zvlášť vyhraněně v J 3,17). Můžeme říci, že tím byl Ježíš od počátku, celý, k tomu byl určen, ještě než se narodil. Co jiného by pak mělo znamenat ono »početí z Ducha«? Ne že by Duch svatý byl náhradním fyzickým či pseudofyzickým otcem. Byl předem určující mocí.
Duch tu dělá z události narození jedinečně duchovní událost - a takové události sluší právě symbol. Ne »pouhý symbol, nýbrž symbol jako výraz pro to, co je skryté, vnějškově nepopsatelné, jako výraz pro tajemství. Všimněme si, že se tu - na rozdíl od oněch mytických tradic – nelíčí konkrétní průběh toho, co se odehrálo mezi Duchem a Marií. A to nás ponouká k úvaze o tom, že se můžeme přestat zabývat sexualizací celé věci, k níž se tradiční pochopení symbolu panenství znovu a znovu povážlivě blíží. Teologicky jde o rozhodnutí v otázce, zda si lze představit spíše boží působení s vyloučením pohlavního aktu anebo naopak. Mám zato, že jednak boží moc nelze omezovat na jednu z alternativ a že jednak ani nelze svazovat sexualitu s problémem hříchu (který by v našem případě mohl Ježíše kompromitovat). A tak je také zbytečné odstavovat Josefa jako pouhého »pěstouna« a dávat za pravdu tendenci, která například v apokryfní tradici učinila z Josefa neplodného starce. »Panenství« je určováno především zřetelem ke Kristu. A je tedy pojmem pro aspekt počátku Ježíšovy existence, tj. jeho vy-vstávání do světa. Marii, matce Ježíšově, sluší a přísluší tedy titul »Panna«, ne však již klasifikace »panna«.
Ducha lze také pochopit jako boží moc k projevení božího Logu. Předpokladem k pochopení toho je ovšem zpochybnění typicky evropského a přespříliš zažitého rozporu mezi duchovním na jedné straně a fyzickým (přírodním), resp. Materiálním na straně druhé, popřípadě zpochybnění materialistického zúžení skutečnosti. Co je »duchovní«, bývá také podezřelé, a není snadné pak tuto podezřelost překonat. Pro starověkého člověka ale nebylo duchovní a materiální od sebe tak odděleno jako pro člověka moderního, i když někdy mezi obojím vládl rozpor. (Byl to přeci jen rozpor zblízka.) A tak také symbolika až splývala s popisováním vnější stránky skutečnosti a analogicky legenda splývala s historií. A sotvakdo se snažil symboliku samu odlišit třeba právě na Mariině »panenství.«
Musíme se také nakonec rozhodnout – zda dáme přednost Duchu jako činorodé síle života aneb o matérii jako pouhé pasivitě, která člověka stahuje k neustálému braní a přijímání, hromadění, otrockosti a otročení. Motiv Ducha v biblických legendách o narození Spasitele ponouká ale k duchovnímu rozumění – a v tom také spočívá příspěvek rekonstrukcionismu, ukazující k původnímu smyslu. Duchovní rozumění rozumí symbolům. A jeho vrcholem je setkání mezi božím a lidským duchem.
Původní smysl nebyl jednoduše zapomenut, ale spíše byl překryt nánosy. A to počínaje zmíněnými apokryfními představami přes úvahy o porodu zavřeným lůnem (clauso utero) a o neustálém panenství (semper virgo), jako by zrození mělo být zdánlivé, a o neposkrvrněném početí Marie samé až po dogma o Nanebevzetí Panny Marie, které (po staletích tradování v lidové zbožnosti) roku 1950 vyhlásil papež Pius XII.
V tradici křesťanské nauky ovšem pojem panenského zrození je také úzce spjat s otázkou Kristova boholidství. Po interpretaci legendárního Mariina panenství nechceme sami brát ztečí křesťanské dogma, které jako by se bez něho neobešlo, spíš máme volnější ruce, abychom se jím zabývali jako zvláštní otázkou, a sice rovněž rekonstrucionisticky. Navíc můžeme najít oporu v díle některých protestantských teologů, jako je Wilfried Härle se svou »Dogmatikou« (Dogmatik, 1995, 4. vyd. 2012).
Vidíme tedy, že novozákonní legendy přetvořily starý pohanský smysl symbolu, že však symbol zůstal. Ježíšova matka Marie nebyla bohyní, nicméně jako »Panna« platila za ženu unikátním způsobem spjatou s Bohem jako se se samým zdrojem života. A také asociovala moment »čistoty«. Ne náhodou se pak v jedné vánoční písni zpívá o Marii a Josefovi jako Ježíšových rodičích: »Z života čistého, z rodu královského nám, nám narodil se.« Není třeba dodávat, že z rodu královského neměl být Ježíš podle biblické legendy po své matce.
Jiří Hoblík
Pozn. 1: obraz Panny Marie pochází od A. Dürera (Panna na srpku Měsíce, dřevořezba, 1511).
Pozn. 2: starší verzi tohoto pojednání najdete zde.
Dodatek: Obyčejné potíže s výkladem pojmu panenství dokládá video, na než odkazujeme zde.
Komentáře
Přehled komentářů
Dovedeme zjistit mnoho náboženských paralel odjinud – k čemukoliv, ke každému slovu evangelia. Cokoliv dovedeme rozvařit v mezináboženském guláši. - Ale neslušelo by se například při motivu panenského rození nejdříve pečlivěji navázat na Starý zákon? Nejdříve to přece mělo být znamení pro judského krále Achaba (Iz 7,14): „Hle, mladá dívka počne…“ Asi ve smyslu: vy otcové davidovci jste tak hrdi na svou rodovou linii, že se už ani na Boží vůli neptáte. Tady se však narodí někdo duchem čerstvější, v kom bude více ztělesněna vůle Boží. – Prostě to téma poslušnosti je tady podle mého pochopení základní. A právě toto se ještě mnohem zesileněji ozývá při použití motivu v evangeliu: „panna počne“: jen naprostá a oddaná poslušnost matky/dcerky Siónské je potřeba.
Re: návaznost na Starý zákon
(Jiří Hoblík, 18. 12. 2013 3:02)Nevím, proč navazovat dnes na posunuté řecké znění Starého zákona v Iz 7,14. A proč odtud rovnou skákat k "poslušnosti". U Izajáše jde o příslib naděje pro těžké časy, ne o poslušnost. Obávám se, že poslušnost je často pojem, který slouží k ukázňování ze strany církevních autorit, ale ne k pochopení biblického textu, i když v něm třeba o poslušnost jde. Motiv poslušnosti sice zaznívá v L 1,38, ale to neznamená, že lze jeho význam roztáhnout na všechno.
Re: Re: návaznost na Starý zákon
(Jan Dospiva, 19. 12. 2013 23:54)Samozřejmě, že evangelia zachycují to, co se tradovalo, a odrážejí se v tom různé vlivy. Přesto jako někomu, kdo věří, že Ježíš Kristus je Boží syn, mi nedělá problém věřit, že Bůh jako správný otec se ke svému otcovství přiznal hned od počátku, tedy od početí, a to způsobem, který nenechal na pochybách ty, kterých se to bezprostředně dotklo - Marie a jejího muže.
Re: Re: Re: návaznost na Starý zákon
(Jiří Hoblík, 20. 12. 2013 0:11)Děkuji za upozornění, že Josefovo fysické otcovství a Ježíšův titul "Boží Syn" působí konfliktně. Přesto doufám, že je možné rozvinout z toho teologické důsledky, které budou nosné. Že je Kristus "Boží syn", není produktem víry, nýbrž boží vůle. A zájmem této vůle bezpochyby bylo překonat rozpor mezi Bohem a člověkem tak dalece, že si to v teologii vysloužilo pojem inkarnace. Musíme to ovšem sledovat na rovině ducha. Kristus jako pravý člověk a pravý Bůh jsou dva momenty duchovní jednoty, která diferenci překonává a překonání v sobě zachovává. Tím bylo Ježíšovo fysické lidství ne potlačeno, ale vnitřně a celistvě vyzdviženo.
návaznost na Starý zákon
(Aleš Wrana, 16. 12. 2013 11:37)