Svobodné protestantské stránky

Zjevení je pevný teologický pojem, po staletí tuhnoucí, ač se přitom vztahuje k jakémusi dění. Křesťané si na něj zvykli, a když nevědí jak na něj, tak jej jen obcházejí.

Biblické dějiny, v nichž se tento pojem stal domovem, jsou nám už totiž velmi vzdálené. Nejde ani tak o čas, jako o dalekosáhlé proměny kultury a mentality. Ale přesto – biblické slovo promlouvá až do dnešních dnů. V této perspektivě se skrze Bibli náhle jeví jako ozvěna slova, které zaznělo před tisíci lety. Jen je umět přečíst…

Nezaslouží si už proto to slovo být nazváno zjevením? Uvažme, že v bibli se znovu a znovu píše o tom, jak se Bůh zjevoval od praotců až po Ježíše Krista. Jak bychom o něm vůbec věděli, kdyby se nezjevoval? Skutečný Bůh se zjevuje. To také k jeho skutečnosti patří. Někteří myslitelé proto dokonce tvrdí: Bůh, který se nezjevuje, není. Jde totiž o to, že nikdo nemůže říci, kdo je Bůh, když si odmyslíme stvoření a zjevení. Co si nechává pro sebe, také vědět nemůžeme, ale víme to, co zjevil. V tom, co zjevil, zjevil i sám sebe – ne že by k lidem posílal jakéhosi avatara, schovávaje se na onom světě. Proto se také s jeho zjevením pojí jeho přítomnost. A to je důležitější věc, než jak se zdá. Pro koho je Bůh nepřítomný, pro toho ztrácí na pozitivní relevanci. (Pokud bible mluví o boží nepřítomnosti, tak když vyjadřuje rozpor mezi boží přítomností a lidskou situací, například v Ž 42,3, když člověk nemůže navštívit chrám, nebo v Ž 22,2, který cituje ukřižovaný Ježíš, v prožitku neštěstí.)

Boží mluvčí

Proto se ohlédněme k prorokům, kteří toho mají hodně co říci, pokud jde o Boží zjevení i o Boží přítomnost. Hebrejští proroci byli Boží mluvčí, mluvčí Boha Izraele. A to i za cenu velkých nesnází nebo i za cenu života. Zkusme si jen představit, že tito proroci nejen dali jméno některým prorockým knihám Starého zákona, ale také to byli lidé z masa a kostí – a za proroky je považovali nejen ti, kdo je ctili, nýbrž i jejich nepřátelé.

Řekli jsme si, že byli božími mluvčími. To znamená, že byli prostředníky mezi Bohem a lidmi, z nichž většina k takové úloze nebyla kompetentní. Kde ale přišli k tomu, co říkali? Někteří američtí vědci se domnívají, že bibli prostě psali spisovatelé u stolu. Ale těžko vznikla tak košatá biblická literatura během krátkého období. Jen prorok Izajáš žil kolem přelomu 8. a 7. století před Kristem a kniha po něm pojmenovaná je doložená až někdy kolem roku 200 před Kristem. Od Izajáše samého z ní pochází jen malá část. Co on sám zažil například podle chrámové vize ze 6. kapitoly, patrně sám také pověděl sobě blízkým lidem, kteří to zaznamenali nebo alespoň to začali tradovat. Ale že by si to Izajáš sám vymyslel?

Izajášova chrámová vize je zvláště vyhraněným případem vizionářství. Vizionářstvím rozumějme zvláštní stavy vědomí, za nichž proroci zakoušeli nadvládu intuice nad vědomou myslí. To, co zakoušeli, bylo pro ně samé jistě natolik závažné, že to nepovažovali ani za iluzi ani za výmysl. A jejich zkušenost se proměňovala ve slova, která dávala dobrý smysl. Proroci vystupovali před druhými, a to i veřejně, jako ti, k nimž Bůh mluví a jejich duše převádí Boží řeč na lidskou, aniž by oni sami tomu vládli. Byli přesvědčiví sami pro sebe i pro druhé. V tom se také projevovala jejich síla.

Z působení řady významných prorockých osobností postupně vzrostlo několik tradic, do nichž patřili další, nám již jménem neznámí proroci a tradenti. „Dílo“ své výchozí autority nejen předávali dál, ale také k němu přidávali nová slova a ta starší doplňovali a rozpracovávali. Vznikaly sbírky prorockých slov, živé a obecně vlivné – a osvědčovaly se už tím, že prorocká slova otvírala lidem pohledy do nitra přítomnosti i do očekávaného času. Ale není to tak, že by prorok působil, a pak ostatní udržovali památku na jeho působení. Francouzský filosof Emmanuel Lévinas napsal ve svých výkladech Tóry, že biblické zjevení platilo i tradentům, že i tradenti se na zjevení podíleli. To je velice zajímavý podnět, který vypovídá o tom, že Bůh se zjevuje znovu a znovu, ne že se jednomu člověku kdysi zjevil a že ostatní to pak jen po něm opakují. Prostě určité kruhy v Izraeli žily zjevením – a jak se mi zdá, přinejmenším do té doby, než vznikla legenda o tom, že inspirovaný, ze zjevení vycházející, byl i překlad hebrejské bible do řečtiny, který tvoří větší část Septuaginty, řeckého biblického kánonu.

Zjevení v Bibli

Přestal se pak Bůh zjevovat? To je velmi těžká a stará otázka. Nyní si alespoň uvědomme, že Boží slovo není podrobeno přírodnímu času, a tak platí stále. Jen mu rozumíme často jinak než lidé dříve, anebo i jinak sami mezi sebou.

Od působení proroků v dějinách Izraele vedla tedy dlouhá cesta – a na jednom z vrcholů té cesty se nachází vytvoření souboru prorockých spisů jako spisů vycházejících ze zjevení. Ale o zjevení se píše i v Pentateuchu. Tím se ale dostáváme do doby, kdy se ke kdysi pohrdaným i pronásledovaným prorokům začaly hlásit názvy knih. Názvy většinou (když pomineme např. Malachjáše) podle historických postav proroků. Ale za proroky byly považovány i jiné osobnosti biblických dějin, jako například Mojžíš. Od té doby až dodnes mívají lidé někdy snahu výrazné prozíravé osobnosti označovat jako proroky, jako by to byl čestný titul.

Odtud byl pak už jen krok k tomu, aby nejen obsah biblických knih byl pokládán za zjevený, ale dokonce aby za zjevení byla považována Bible sama. Toto pojetí pevně zakořenilo v tradici křesťanské nauky.

A tak by nás nemělo překvapovat, že především Bible sama o vlastním významu zjevení vypovídá. Jen je nanejvýš nesnadné si tento význam vyložit dopodrobna. Můžeme ale poodložit abstraktní pojem zjevení a pátrat v Bibli, co třeba znamená, když prorok říkal: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo“. Byla to pro něho událost, kterou si nepřivodil. Událost slova, které si nevymyslel. K takovým jednotlivým výpovědím se obecný pojem zjevení nejvíce blíží. Zjevením se něco vyjevuje, jev zdůly vyvěrá, a tím o sobě dává vědět sám Bůh. Čteme prorocká slova – a ta nás odkazují k prorocké zkušenosti.

Klasická prorocká tradice se uzavřela jakýmsi dovětkem v době raného křesťanství, protože i v ní působili proroci. Jako by ale byla unavená dějinami, svět se změnil, a navíc se hlavní linie křesťanství vyrovnávala s blouznivci i heretiky, kteří se vydávali za proroky. I jinak se v dějinách křesťanství, v nejrůznějších epochách, vynořovaly osobnosti, které se považovaly za proroky. Sám mám ve zvyku mluvit o postprofétii, abych naznačil výraznou přerývku. Hlavně bych rád upozornil, že proroci Izraele představují velmi zvláštní veličinu, jíž křesťané, ale i židé a muslimové vděčí za myšlenku zjevení. Pro křesťany je tak důležitá, když s ní navíc především spojují Ježíše Krista jako jedinečný vrchol dějin zjevení.

V dějinách křesťanství, v nejrůznějších epochách, se vynořovaly osobnosti, které se považovaly za proroky. Sám mám ve zvyku mluvit o „postprofétii“, abych naznačil výraznou přerývku. Hlavně bych rád upozornil, že proroci Izraele představují velmi zvláštní veličinu, jíž křesťané, ale i židé a muslimové za myšlenku zjevení vděčí. Pro křesťany je tak důležitá, protože s ní především spojují Ježíše Krista jako jedinečný vrchol dějin zjevení.

Člověk se zjevujícímu se Bohu odcizuje

Pro samu otázku zjevení je tedy biblická literatura výchozím zdrojem, který potvrzuje víru ve zjevujícího se Boha. Už to může pro křesťanovu mysl stačit. Ptáme-li se ale na jiné formy Božího zjevení, je na místě opatrnost. Máme přece co do činění se starodávnou otázkou. Jen by nás opatrnost neměla zcela brzdit. Pokud někdo své nečekané a třeba i lékařsky nevysvětlitelné uzdravení považuje za projev vůle Boží, a tedy za jakousi formu zjevení, má k tomu oprávnění s připomínkou Ježíšových činů uzdravení. Pokud se vedle toho někomu nabízí hledat zjevení v přírodě, dostává se do nebezpečí pošetilosti. Proč nějaký krásný přírodní výtvor nepovažovat jen za Boží dílo, ale i za Boží zjevení, by měl řádně vyložit. Vždyť moderní člověk ničí přírodu, jak jen může, odcizuje se zjevujícímu se Bohu – takže spíše by za Boží zjevení bylo možné považovat to, jak se příroda brání, a jak i přesto žije podle svého. Tím promlouvá do současnosti.

O zjevení tu ale uvažuji stále jen vzhledem k prorokům. Proroci nepodávali „informace“, ale poselství, a tímto poselstvím se s lidskou myslí setkával sám Bůh. Mysl probouzel a ona se začala nově k němu vztahovat. Proto je zjevení vhodné vykládat ne jako vyvolávání monstrózních výjevů, ale spíše jako probouzení obsahů vnitřního života, a to s praktickými důsledky.

Jiří Hoblík