Svobodné protestantské stránky

Už v pradávných dobách měli lidé zato, že svět – a to nejen svět okolo, nýbrž svět včetně člověka – má svou skrytou, neviditelnou dimenzi, že svět není jen to všechno, co je k vidění. Z té dimenze dýchalo tajemství a hledaly se v něm skryté živé síly. Bláhová vymyšlenost? Pokud to někoho napadá, ať se zkusí také zeptat, jestli sám někdy viděl život. Živé bytosti, to ano, živé lidi, živá zvířata nebo živé rostliny, ty vídáme, leckteré z nich vídáme. Ale život sám?

Do oněch skrytých rovin lidé také zasazovali další život svých zemřelých. Homo sapiens i Homo neanderthalensis se pohřbívali od středního paleolitu. A mívá se zato, že měli jakousi představu o dalším životě, tedy o skryté dimenzi života. Mezi živým a zemřelým člověkem se díky tomu nejevil zvlášť hluboký rozpor.

V některých kulturách se představy o zvláštním světě zemřelých rozvinuly do velmi košatých představ, zejména ve starověkém Egyptě. Naproti tomu ve starověkém Izraeli, alespoň co se starozákonních dokladů týče, byla představa o onom světě velmi matná a vágní, a to v porovnání s pozemským životem. Proto také v Žalmu 115 čteme: „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha“ (v. 17).

Na pozadí těchto úvah můžeme rozumět praxi, spočívající v komunikaci, kterou vedli živí pozemšťané se svými zemřelými. O nich měli zato, že vědí něco jiného, ba něco víc než oni sami, takže se od nich snažili jejich zvláštní vědomosti získat. Tomuto starověkému vyvolávání duchů se říká nekromantie (z řeckého nekros = mrtvý a mantos = věštění). Stačilo už, že se lidem jejich zemřelí objevovali ve snech a vizích, a to na ně tak silně působilo, že nebyli s to pochybovat o jejich skutečnosti.

Ovšem ve starověkém Izraeli došlo ke zvláštnímu vývoji. Otázkou nebylo, zda je skrytý duchovní svět skutečný či neskutečný anebo zda se zemřelými je nebo není možné komunikovat. Když si král Saul nechal od specialistky – věštkyně vyvolat ducha zemřelého Samuela, jak se vypravuje v 28. kapitole 1. knihy Samuelovy, nikdo nepochyboval, že je něco takového možné. Vyprávění hlavně líčí zoufalou situaci Saula, který musí čelit útoku Pelištejců, zatímco Hospodin s ním nechce komunikovat, a to právě ani tehdy, když si to Saul pomocí nekromantie vymůže. V průběhu vývoje došlo ovšem k tomu, že vyvolávání duchů bylo výslovně zakázáno, a to v takzvaném Prorockém zákoně v 18. kap. knihy Deuteronomium (18,9–21) ve v. 11. Tento zákaz nevznikl ale „prostě proto“, nýbrž měl svůj závažný důvod v těsném sepětí nekromantického dotazování zemřelých s uctíváním cizích božstev.

Přenesme se ale do moderní doby. Zdálo by se, že s „tmářstvím“ a „temnem“ by měl být konec – a přitom se na přelomu 19. a 20. století setkáváme s mocným hnutím, jemuž se dostane označení spiritismus (z latinského spiritus = duch). Vznik tohoto hnutí je poněkud kuriózní a jeho vývoj zase překotný.

Na počátku byly dcery farmáře Johna Davida Foxe ze samoty v Hydesville (ve státě New York), které si vymyslely, že slyšely v domě různé zvuky a že Kate komunikuje s duchem obchodníka Charlese B. Rosmy. Díky této dětské fantasii, vzniklé pod vlivem babičky, kterou mrtví navštěvovali ve snech, se Maggie a Kate i se svou sestrou Leou proslavily, objížděly Spojené státy a předváděly své schopnosti jako média. I když se časem sestry k podvodu přiznaly, vlně spiritismu už nebylo možno zabránit. Roku 1850 se v USA vyskytovalo 30 000 médií, přičemž roku 1856 spiritismus vyznávaly 3 miliony a roku 1868 již 10 milionů Američanů. Teorii spiritismu vytvořil Andrew Jackson Davis (1826-1910), který ji prohlašoval za zjevenou a křesťanskou, a tak učinil spiritismus ještě přijatelnějším pro širokou veřejnost. Zakládaly se modlitebny, školy, začaly se vydávat časopisy i zpěvníky,

I v Evropě se spiritismus rychle rozšířil. Zvláště díky francouzskému spiritistickému badateli Allanu Kardecovi (1804-1869), který mj. spiritismus spojil s teorií převtělování, se ze spiritismu stalo světově rozšířené náboženství a pod jeho vlivem dodnes působí mnoho spiritistických společností. Spiritismus chce mít přitom vědecké rysy a jeho vztah ke křesťanství je nezřídka distancovaný, ale i odmítavý.

V Čechách se spiritismu mísil s jinými esoterními a okultními naukami a s vlivy asijských náboženství. Jak je známo, ujal se zejména v Podkrkonoší (nejvíc na Jilemnicku), které spisovatel Antal Stašek dobře znal a tamní spiritismus proslavil trilogií »Blouznivci našich hor«. Také v českých zemích se spiritisté začali organisovat, vznikaly spolky s pěveckými sbory a zpěvníky analogicky křesťanským obcím, vycházely časopisy jako „Hvězda záhrobní“, „Posel záhrobní“ a další. Roku 1899 se u nás ke spiritismu hlásilo na 60 tisíc osob a jejich počet stále stoupal. Nacistický režim a pak komunistický převrat přivedly ale český spiritismus do stavu skomírání.

Z naznačených drobných charakteristik je patrné, že spiritismus je jev moderní doby. Nejen jako reakce na odcizující ráz moderní civilizace, nýbrž i jako úsilí duchovní postoj zasadit do života v jejím kontextu. Přitom se nejednalo jen o přechodnou vlnu, protože si někteří religionisté povšimli, že spiritismus se stal jedním ze základních zdrojů náboženských hnutí, rozvíjejících se zejména ve třetí třetině 20. století pod hlavičkou New Age (Nový věk). Poukazuje se v této souvislosti zejména na komunikaci s duchovními entitami a na řadu různých praktik, ale doplnit by se dala i snaha hledat děje pod povrchem na oko patrné skutečnosti,

Co si z toho všeho vzít? Malé poučení o povaze moderní doby, které je víc než jen nějaké povýšené opovržení. Vnější pohled na vztah mezi mentální silou člověka a duchovní dimenzí skutečnosti je totiž zrádný a nemůže o věci rozhodovat, pokud člověk nic „duchařského“ nezažil. Závažnější je, že i když můžeme najít dobré důvody k hledání duchovní dimenze skutečnosti, raději to obejdeme jako nějakou podivnost nebo se nám prostě nechce pouštět do takové „nepraktické“ námahy. A to se nad vrcholem vší duchovní i neduchovní skutečnosti „nachází“ Bůh, o němž Evangelium podle Jana říká, že „je duch“ (4,24). Oč lépe duchovnosti rozumíme než třeba spiritisté?

Jiří Hoblík

1. obrázek: William Blake: Čarodějnice z En-Dóru vyvolávající Samulova ducha (kol. 1800), public domain.
2. obrázek: Sestry Foxovy (Margaret, Kate, Leah), public domain.