Svobodné protestantské stránky

Na tuto otázku se nedává snadná odpověď, jednak proto, že se jí při čtení bible málo zabýváme, jednak proto, že sami příliš často nevíme, co je dobré a co je zlé.
 

Přitom Starý zákon mluví o božím hněvu častěji než o hněvu lidském. A zároveň jinak – protože člověk, když se hněvá, svůj hněv projevuje i tělesně. Ovšem kde si člověk počíná afektivně, tam Bůh suverénně reaguje. Člověk zůstává alespoň minimálně závislý na tom, nač reaguje. Boží hněv ale působí jako hybná síla práva a spravedlnosti. O božím hněvu se dočteme například jako o reakci na zlo nepřátel (Žalm 7,7: „Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz.“). Anebo v souvislosti s pádem Judska a zničením Jeruzaléma a jeruzalémského chrámu (např. 2. Královská 24,20: „Bylo to proto, že Hospodin svým hněvem stíhal Jeruzalém i Judu, až je od své tváře i zavrhl.“; srv. též Pláč 2). Dočteme se tak o božím působení ve vztahu k vnitřně hluboce zkaženému Izraeli, z něhož se pouhou opravou pravý boží lide nestane. Díky myšlence božího hněvu však Judejci mohli o svých neštěstích uvažovat ukotveně. V kritické době mohli vědět, že se nenacházejí v nicotě, nýbrž ve vztahu k boží moci.
 

Boží hněv není pouhou naštvaností – je aspektem boží moci, k níž patří i aspekt lásky a milosti (Žalm 102), a tak také šance i po nejhlubší zkáze. Ve Starém zákoně má boží hněv často co dělat s otázkou viny a spravedlnosti. Ale jsou místa, kde se boží hněv zdá záhadný (Žalm 6). Vymyká se pochopení díky tomu, jak dalece přesahuje perspektivu člověka, jakož i proto, že se tu zvlášť silně ozývá boží svatost.
 

Abychom však dostáli otázce, kterou jsme si na začátku položili, ptejme se – proč se ptát na boží hněv a číst biblické texty, které se o něm zmiňují? Jednak kvůli Jóbovu umění přijímat i to, co se nám nešťastného děje, tak, jak se děje. Jednak kvůli nepodceňování boží moci. Kdepak Bůh jako Paňáca, který jako by souhlasil se vším, co nás napadne! Pokud tedy se odvážíme uvažovat o dlouhodobém špatném stavu různých církevních institucí, nemusíme se spokojit se zamlčováním, ale ani s historickým nebo sociologickým vysvětlením, které slouží popisu, ne však zdůvodnění. Proč v tom nespatřovat projev božího hněvu? Přitom co je to oproti někdejšímu Izraeli... Vědomí převahy boží milosti nad hněvem nás může zbavovat obav. Odvážíme se takových úvah, které by se přiblížily i kalvínským tradicím?
 

Jiří Hoblík