Svobodné protestantské stránky

Na serveru Evangnet se rozhořela debata o konfliktu bošínských evangelíků s jejich farářem. Debata, která je částečně výrazem zoufalství, ale také zdrojem nejrůznějších podlostí a zlomyslnůstek. V Bošíně se otevřela Krize ČCE naplno, o tom žádný z aktérů nepochybuje. Jenom si ji každý představuje jinak.

 Když si sbor v roce 2008 povolal za svého faráře bratra Tomáše S. Drobíka, mnozí nad tím kroutili hlavou. Nešlo o nijak neznámou osobu. Mezi kolegy faráři nadělal trošičku rozruch, když svého času jednoho z nich pohnal před tzv. Pastýřskou radu, orgán, který má za úkol řešit "zvláštní případy, kdy starší či kazatel poruší závazky svého pověření, svým působením porušuje vyznání a učení ČCE vyjádřené v konfesích, jak na ně odkazuje preambule k církevnímu zřízení, při své činnosti nedodržuje církevní zřízení a řády a tím ohrožuje vážně sborové a církevní společenství, oslabuje vztah členů k církvi, vyvolává pohoršení ve veřejnosti (např. rozvratem rodiny, projevy ziskuchtivosti, pomluvami). Patří sem rovněž případy, kdy kazatel poruší kazatelský revers". Čeho se kolega dopustil?

 Bratr Drobík byl druhým farářem pražského sboru v Kobylisých (2002-2006), kde předtím první farář, bratr Štorek zavedl některé bohoslužebné prvky, v ČCE, v níž převládá helvetský ritus, vnímané jako "katolické" (v augsburských sborech by asi nikoho moc nerozhodily). Je předmětem různých klepů, zdali to bylo s nadšeným souhlasem místního sboru nebo díky Štorkově nesmlouvavosti, ale oba bratři faráři si v tom velmi rozuměli. Když však sbor po smrti Štorkově povolal za prvního faráře Miroslava Erdingera (2005), člověka vyrostlého v prostředí reformovaných "zelovských" Čechů, vzaly liturgické prvky zavedené Štorkem brzy za své. Nezdá se, že by se to starším nelíbilo. Bratr Drobík to však zjevně považoval za věc zásadní. Nevím, čekal-li, že jej Pastýřská rada podpoří, ale soudím, že to ani nespadalo do její kompetence.

 Není však důležité, kdo z obou bratří "byl v právu". Jisté je, že služebně druhý z nich do roka odešel. Svědčí to o tom, jak zásadní jsou pro něj Štorkem zavedené bohoslužbné formy. Tím spíš jsme mohli opět kroutit hlavou nad tím, že si jej povolal zrovna tvrdě helvítský sbor v Bošíně. Už je kalvínsko-cvingliánská strohost nudila? Čekali něco nového? Nebo snad bratr Drobík uznal, že tradiční reformovaná liturgie tak úplně špatná není? Spíš se však šuškalo, že to tam jednou musí bouchnout. Stalo se 29. 3. 2010 v 8:27, kdy vyvěsil Martin Procházka, podepsaný jako "člen sboru", jehož členství však bylo v průběhu diskuse zpochybňováno, vnuk předchozího faráře, jak bratr Drobík neopomněl se zřejmou poťouchlostí připomenout, svůj rozklad působení faráře Drobíka, a vystavil jej tak veřejně na pranýř.

 Nebudu diskusi popisovat, ani řešit. Kdo má chuť prověřit nosnost svého žaludku, ať si rozklikne odkaz nahoře. Diskuse je od počátku neuvěřitelně pomatená. Zdá se, že farář Drobík zasáhl do sborového života dosti necitelně. Současně však není možné připustit, aby starší sboru dirigovali svého faráře, smí-li se či nikoliv věnovat soukromým aktivitám, konkrétně v iniciativě COENA. Nemožným způsobem se pak koktejl všemožných prohřešků faráře Drobíka, v němž bylo smixováno kde co, z jeho přítomnosti, minulost, možná i budoucnosti a života posmrtného, vyřinul z několika jmenovaných či anonymních zdrojů. Jeho liturgické iniciativy se dostaly do jedné roviny s páterem Koniášem, se Štorkovými aktivitami ve prospěch věřícíh homosexuálů (LOGOS), a podlůstku s genetickou závislostí iniciátora debaty na dřívějším faráři mu tento vrátil poukazem na to, že sám evangelickou DNA nemá, a podobná genetická nedochůdčata uvedl do sboru, naředil tak pozice "pravých" evangelíků (opět připomenuto, že tím samým se provinil Štorek v Kobylisých).

  Tato poslední jedovatost je hodna zvláštní pozornosti, zvláště ptáme-li se, co ČCE činí misijně tak sterilní. Nechci tedy soudit, která ze stran má pravdu, neboť obě v diskusi vystupují dosti problematicky a jejich hašteření, ať na sboru nebo na Evangnetu, je nesporně pohoršující, nepomůže, povede-li se některým zahnat je opět pod bošínskou pokličku, aby se to nevidělo. Bohužel, takto se v ČCE jedná. Bošín je případem vyhroceným, ale ne zas tak vzácným.

 Zarazila mě tedy logika bratra Procházky: přivede-li farář nové lidi, upadne okamžitě do podezření, že jsou to "jeho lidi", kteří svojí početností brzy převáží vliv původních členů. Sbory ovšem od svých farářů očekávají zázraky, především právě to, že spasí to, co oni leta zanedbávali. Když se to podaří, začnou se však "skalní" obávat o pozice. Začarovaný kruh, který nemá řešení. Člověk neví, zda je to skutečnost, nebo epizoda z Rychlých Šípů. Ale církev něco takového prožila už v samých počátcích, kdy židokřesťanský živel začal početně převyšovat živel gójský, vzešlý z činnosti Pavlovy, ze které se musel také před apoštoly v Jeruzalémě zodpovídat. Stará garda ovšem ustoupila novému kontingentu Ducha Svatého. Varovné je především chápání pozic v církvi jako mocenského, vlivového soupeření. Neschopnost vidět v proselytech naplnění Kristova poslání přivádět nové učedníky, přijímat každého v Krista věřícího jako plnohodnotného bratra/sestru. Náhled na proselyty jako na to, co se v některých zaprděných obcích označuje slovem "náplava".

 Bojí-li se pouze genetičtí evangelíci o svoji moc v církvi, je to plným právem. Kde má být zárodek Království božího, mají všichni jakoukoliv pozici považovat za službu, odpovědnost, ale ne kořist. Kdo je prvním mezi bratřími, má být služebníkem všech. Rodinkaření je bohužel jednou z bolestí ČCE a není nic lepšího, jestliže se tyto struktury důsledně rozruší. Mnohem lepší by však bylo, kdyby všichni nahlédli, že naším posláním není bojovat za tu či onu formu bohoslužby, prosazovat ten či onen nápad, který se třeba někde osvědčil, ale proto nemusí být univerzálně použitelný. Moc rodin, odmítání příchozích a jiné patologické jevy pak musejí zmizet docela. Kdyby totiž skutečně sloužily Kristu, musely by tyto rodiny říct spolu s Janem Křtitelem "On musí růst, já pak se menšit". Jedinou cestou z Krize je důsledné následování Krista. Vůli k tomu však v Bošíně, potažmo v celé ČCE, je v změti takových hádek jen těžké nalézt.

 A tak výtka misijně aktivnímu faráři, že si do sboru natáhl "své lidi", by se dala obrátit proti těm "skalním": co jste zatím dělali Vy? Proč jste nechali všechno na faráři? Kdo Vám bránil přivést také "své lidi"? Má-li být farář spasitelem umírajícího sboru sám, bez podpory ostatních členů, nemohou se tito divit, že tam holt má lidi "své". Správné pojetí misie by nám ale mělo napovědět, že ti lidé nejsou ani farářovi, ani naši. Jsou Kristovi.

 Bošínská krize nenabízí žádné východisko, jelikož kde není zdravý rozum a dobrá vůle, tam vládnou pouze zasekané slepé principy a postoje, které může smířit jen nepřítelova krev. Nenabízí se žádné řešení, zato poučení je hodně ...

(Jakub Dvořák)