Svobodné protestantské stránky

Tvrzení obsažené v nadpisu není příliš radostné, ale i tak je formulováno velmi umírněně a krotce, zvážím-li, že uplatňování evangelia je tak závažnou a zároveň radostnou záležitostí, že jeho skutečná realizace je v rozporu s jeho vlastním smyslem. Myslím přitom především na všechny, kteří jsou ze stavu evangelictví rozpačití, bezradní či zklamaní.

Kladení otázky úpadku ve vztahu k ČCE (ne k českému křesťanství obecně) má pak svůj smysl už v tom, abychom oslabili nebezpečí generalizací. Pojem úpadku sám není snadné vyložit, ale provizorně si jej definujme jako proces zhoršování stavu ve vztahu ke stavu dřívějšímu. Netvrdíme přitom, že minulost byla jakýmsi zlatým věkem a že minulý stav byl ideálním stavem. I proto by mělo smysl se ptát, čím minulé dějiny pozdější úpadek nachystaly – této otázky se alespoň dotkneme.

V čem pak věcně vzato úpadek spočívá? Mohli bychom říci, že v tom, jak křesťané žijí z evangelia a jak je prosazují ve svém životě. Něco takového si ale netroufám popsat, a tak to vezměme jen jako pracovní hypotézu. Pozorovat spíše můžeme vývoj církevní organizace. Personálně i ve své aktivitě a projevech vysychající organizace – jak to svědčí o situaci českého křesťanství? Je totiž zvláštní, proč ve vývoji ČCE v porevolučním více než třicetiletí došlo jen k nemnoha kosmetickým změnám. Očekávání, že se evangelictví po roce 1989 nadechne a začne se po desetiletích rozvíjet, jsou dávno zapomenuta. Ne že by nebyla odvedena žádná dobrá práce, ale takřka symbolické je, že se zavedlo několik banálních ekumenických úprav do znění Apostolika. Toť hlavní projev vyznavačství...

Na tomto úpadku není úděsný sám stav věcí, ale zahleděnost do vlastního chřadnoucího provozu, za níž církevní lid působí jako někdo, kdo si cosi dělá stále jen pro sebe, dále pak absence činorodosti a vůle realizovat a sdílet duchovní zájmy. A sice rozvíjením darů, toho, co je k dispozici. A to prakticky a diferencovaně, aby docházelo k rozvoji. Aby pak mnozí nezůstávali přede dveřmi s udivenou otázkou, co by uvnitř vlastně měli pohledávat, zatímco ti uvnitř si někdy stýskají na snižující se počty. Pokud Bůh chce, aby všichni poznali pravdu a byli spaseni, jak to, že církevní organizaci vlastně nezajímá, proč tomu příliš neslouží?

K tázání

Přitom pro začátek by stačilo málo. Stačilo by ptát se nejprve, co schází. I vrabčáci na střeše si cvrlikají, jak české křesťanství schází na úbytě – a evangelíci, jako by se nic nedělo. Na tom nic nemění několik pokusů, jako byla už v minulosti ztracená aktivita Krize/Vize, nebo pokus o ekonomickou reformu Reformanda2030, vynucený nezbytností řešit vlastní ekonomický vývoj. Dále pak je třeba se ptát, co je opravdu potřeba, odhodit zbytečnosti a privátní zájmy. A pak také otevřít otevřenost. A nejen o ní snít.

Teoretizovat o úpadku je těžké i nepříjemné. Evangelíci rádi sami sebe chválí, jak jsou otevření pro různost postojů – ale jakmile dojde na nepříjemné otázky, stává se nezřídka, že je nechají prostě zaznít a odeznít. Moderní doba přinesla obecně posedlost pokrokem – a tím spíš je těžké se v otázce úpadku někde poučit. (Samozřejmě posedlost po krokem měla své důsledky pro vývoj křesťanství, které se orientuje na dějiny spásy...)

Počítejme ale s tím, že úpadek Evangelické církve je očividný a statistickými údaji doložitelný, i když se takto dotýkáme jen její vnější stránky. Podle mého má však úpadek více rovin, z nichž některé lze těžko popsat a uchopit. Jak kupříkladu vystihnout kvalitu toho, co Evangelická církev produkuje? Jaká jsou k tomu měřítka? Je vlastně kvalita něčím měřitelným? S otázkou kvality jsou obecné nesnáze…

K charakteru úpadku

Proces úpadku není prostě jednoduchý, probíhá také různě rychle a v různém časovém rozpětí – od vteřin po staletí. Je to proces který následuje po vzestupu a dosažení vrcholu, ale protože sestává z různých složek a prolíná se s různými jinými procesy, neplatí schéma vzestup – úpadek takto jednoduše o všem. Moderní ekonomie chce po hospodářství neustálý růst, avšak dějinný vývoj si takto diktovat nenechá, je v něm příliš propleteno příliš mnoho pokroků a úpadků. Vezměme si, že reformace svou obrazoboreckou snahou směřovala k očistě křesťanství. Nevedla však touto negací i k odmítání pozitivního vývoje, kreativity, touhy po vzestupu? Sama přitom tak přinesla duchovní pokrok… Ale to už je dávno...

Církevní úpadek můžeme jednak chápat jako aspekt moderních dějin, takže bychom mohli také uvažovat o tom, že úpadek ČCE zapadá do linie úpadku západního křesťanství. Moderní doba je pro západní křesťanství dobou úpadku vzhledem ke kvantitě osob, jež se ke křesťanství hlásí. Jiného druhu je úpadek, který spočíval ve spojení církve s ozbrojenými silami, které se začalo rozvíjet na přelomu prvního a druhého tisíciletí, kdy se rozvinulo hnutí křížových výprav. Jiného druhu je pak kulturní úpadek křesťanství, který souvisel s rozvojem sekulárního umění zhruba od doby renesance a pak s uvadnutím kulturní hegemonie baroka. Baroko představuje nábožensko-kulturní vrchol v dějinách Evropy. Později však k rozvoji filmového umění ve 20. století nenašlo křesťanství adekvátní alternativu. Křesťanství je dále zastupováno množstvím institucí – vedle institucí kulturních a jiných, není ani zcela kulturně neschopné, ale přeci jen kulturně kulhá, v českých zemích obzvláště. Za prvek úpadkové tendence bych si dovolik považovat i „konstruktivní“ vztah evangelického církevního vedení k totalitnímu režimu po roce 1948.

K pochopení úpadku západního křesťanství tedy nestačí jen pozorování linií tohoto vývoje. Nejde v něm jen o ústup a úbytek, ale i o proměny, jež jsou patrné na uvolňování kulturních souvislostí. Vedle toho velmi silně k němu přispělo i to, že se politická moc obejde bez náboženské autority. Moderní doba přinesla rozloučení trůnu a oltáře, a také křesťanští progresivisté ji začali oslavovat. Vyrovnali se však s tímto procesem, který v řadě zemí přinesl odluku státu a církve? Církevní organizace byly oslabeny o mnohou podporu, ale jak jim prospívá větší autonomie a samostatnost, která je pro ně žádoucí? Od středověku byli světští mocní podporovateli náboženských institucí, které ale o mnohou oporu tohoto druhu přišli. Pokud vznik státní církve za císaře Theodosia považujeme za krok závažného duchovního úpadku, neměla by odluka státu a církve, tento režim vůči režimu státní církve protikladný, přinést spíše příležitost k rozvoji v zaměření na duchovní zájmy? Stalo se tak však? Nachází se někde potenciál duchovního pokroku?

Mezi další faktory úpadku moderního západního křesťanství můžeme počítat to, že křesťanství splnilo do značné míry svou dějinnou úlohu, to znamená, že máme zač vděčit jeho dějinám, z nichž žije nejen celá Evropa. Úpadek po splněné úloze – to není hanba. Vděčnost ale ať křesťanství nečeká. A tak se poohlédněme ještě po některých dalších faktorech.

Vezměme v potaz i to, že křesťanství také způsobilo mnohá oprávněná zklamání. Dějiny křesťanství nejsou samými dějinami křesťanské lásky, nýbrž také politizace, spojení s lidskými sklony, vazba s násilím a zločiny. Tedy i diskreditace křesťanství sehrává svou úlohu, a leckterý škodolibec se na ní může přiživit.

Přesto za silnější než diskreditaci považuji slabost ve vztahu k vývoji západní civilizace, která se zaměřuje na ekonomický prospěch, pohodlný a zábavný život a dokáže nasadit ve prospěch těchto zájmů obrovské prostředky. Křesťanství pak vůči současné západní civilizaci působí jako chudý příbuzný. Podle mého by se ale nemělo chovat jako trhovec na duchovním trhu, zajišťovat si marketing a píárko, nýbrž reagovat na vnímání nesnází dnešní doby, a to v širší perspektivě. Tuto perspektivou si může dovolit vědomo si svých dějin, vědomo si toho, že boží je celý svět.

Úpadek v Česku tedy zapadá jakýmsi způsobem do evropského kontextu, ale takto jej vysvětlovat se snadno stane zavádějícím, pokud se toto vysvětlení bude chápat jen ve smyslu vnějších příčin. Úpadek je přeci úpadkem upadajícího – takže především v něm je třeba hledat příčiny, aby pak bylo zřejmé, co a jak změnit k lepšímu. Může snad Evangelická církev nějak polepšit vládu svými prohlášeními? Neměla by spíš se ptát, jak lepšit sama sebe?

Pochopitelně tedy jsou za úpadek křesťané odpovědní. Každý křesťan je za něj odpovědný – a více pak ten, kdo má více odpovědnosti. Je pak samozřejmě také rozdíl mezi těmi, kdo se s respektem odpovědnosti ujímají, a těmi, kdo po ní dychtí a vyžívají se v ní.

Je ale otázka, zda je dostatek kompetentních osob, které by byly schopny rozvinout proces duchovního pokroku. A to ne jako nějaký abstraktní program. Kde je však popřípadě vyčarovat? A spolu s tím je otázka, co si má kdo v aktuální církevní struktuře počít se svými schopnostmi. Pokud někdo nemá pro ně uplatnění, jde jinam. Které schopnosti jsou ale zapotřebí? Pokud přitom třeba někdo dělá „holku pro všechno“, své schopnosti tlumí až zabíjí.

Závěrem

Proč mne vlastně toto téma zajímá? Protože mám bytostnou tendenci tázat se, zkoumat, směřovat, a to i tam, kde se jiní netážou. To pak je s úpadkovou tendencí v příkrém rozporu. Úpadková tendence mi tedy nemůže být měřítkem.

Neznamená to neuznání práce a prospěchu druhých, nýbrž neuznání kolektivně sdíleného sebeklamu. Tento sebeklam spočívá v požadavku jednat, jako by žádný úpadek nebyl, a to i když jeho projevy jsou očividné.

Změnit cosi za tendence úpadku je zřejmě velmi obtížné, ale není to nemožné. Nemohu definovat, kam až tato možnost sahá. Jsem přesvědčen, že evangelictví je potřeba rekonstruovat a oživit, ne jen udržovat chřadnoucí mechanismus v provozu. Ani nestačí jen básnit o spiritualitě.

Úpadková tendence je podle mého také důvod, proč ČCE v posledních desetiletích spíš odrazuje než přitahuje. O tom svědčí prosté statistické údaje. Odrazuje ne jako šeredka, nýbrž jako cosi neurčitého, bezbarvého, z čeho sálá dojem, že nemá co nabídnout. Pokud má někdo opačný dojem, je to výjimka, ne že by taková možnost nebyla.

Na závěr si dovolím jen drobný podnět: nad hlavou se nám klene nebe, symbolizující boží moc a vznešenost. Zatímco úpadek se podobá sestupu, jeho opakem je vzestup vzhůru, přibližování nebesům. Prostě velmi záleží na tom, jak a kam směřovat.

Jiří Hoblík