Svobodné protestantské stránky

Bylo by obecně prospěšné, kdyby pojem požehnání byl prostě srozumitelný a jeho význam byl čitelný z praxe žehnání. Bez četby a studia bible se to ovšem neobejde. „Požehnání“ jakožto slovo nese nějaký význam – a proto je od toho, aby vyjadřovalo jakousi skutečnost. Nebo je požehnání něčím neskutečným? Tak tedy vzhůru za významem požehnání!
Ale evangelíkům jako by se nechtělo vědět, o co vlastně jde. Žehná se sice po staletí na konci bohoslužeb, ale nakolik je zřejmé, co to znamená? Když se pak otevře otázka žehnání stejnopohlavním párům, co se dozvídáme? Záznam  2. zasedání 36. synodu ČCE z 2. května 2024 dokládá tuto definici,  která má na první pohled formu usnesení:

„Žehnáním“ stejnopohlavnímu páru se rozumí veřejné zvěstování Boží přízně a symbolický akt požehnání vztahu, který mezi dvěma lidmi stejného pohlaví vznikl a má perspektivu závazného dlouhodobého trvání.

Tato definice vypovídá více o těch, komu se má žehnat, než o žehnání samém. Už v tom se nachází drobná nesrovnalost: nejdříve se mluví o žehnání páru, to jest lidské dvojici, a poté o žehnání vztahu. Platí jedno, druhé anebo obojí? Ať platí jakákoli alternativa, zasloužila by si vysvětlení.
Věnujme se ale nyní hlavně požehnání. O požehnání samém se vyjadřuje první věta souvětí, která má dva prvky: „veřejné zvěstování Boží přízně a symbolický akt požehnání vztahu“. První část je ovšem vágní, a druhá nedává příliš smysl. Za prvé: bohoslužby jsou veřejné a v celém jejich průběhu se tu a tam poukazuje na Boží přízeň. Je nebo není v tomto ohledu žehnání něčím zvláštním? Co je to vůbec „zvěstování“? Za druhé: žehnání má sice z liturgického hlediska charakter symbolického aktu – ale to je jen obecná formální charakteristika, protože symbolických aktů je na světě přehršel. Dále není věty patrné, zda a popřípadě jak je „zvěstování“ a „symbolický akt“ jedno a totéž.
Vlastně by si synod zasloužil pochvalu, protože na rozdíl od loňského zasedání přinesl vůbec nějaký výklad. Tento výklad ale jen dokládá, že evangelíci nevědí, co to požehnání je, ač by to po staletí měli dobře vědět. A tak se mi chce postesknout, v klidu a míru, že se toho v kostele hodně napovídá – ale co se člověk vlastně dozví? Zasedání synodu působí pak jako přátelské setkání, kde se toho hodně napovídá, poslancům to srdečně přeji, ale co to může říci mně, obyčejnému pěšákovi, netuším.

Zasedání synodu není od zkoumání a studia, ale využívá služeb různých komisí. Proč mu tedy nebyly dodány kvalitní podklady? Copak je nějak obtížné pochopit, že slova mají nějaký význam? Kdo mi zodpoví na otázku, jak to, že ve shromáždění inteligentních lidí se nikdo nedobral k významu žehnání? Stává se i jinak v životě, že dávno zavedená slova se používají zcela samozřejmě. Jak si ale samozřejmost zasluhují nesamozřejmé věci?
Už Sokratés si přiznal své nevědění. A to aby se vydal na cestu za hlubším věděním. Nechtěli by se za něčím takovým, ale v křesťanském smyslu, evangelíci také vydávat? Touží ale opravdu někdo po požehnání? Dlouhodobý a prokazatelný úpadek českého evangelictví svědčí právě o tom, že se požehnání nedostává. Není to proto, že o ně evangelíci zas tolik nestojí? Také nerozumění svědčí o tom, že se požehnání nedostává. Bůh s ním snad šetří? Sám toho nemá zapotřebí. Chyba je na lidském přijímači. A tak alespoň pomysleme na velikost boží milosti. Bůh hýří požehnáním – ačkoli křesťané je podceňují.

Poznámka k závěrem: Doporučuji k úvaze výrok z knihy Malachjáš, jeden z mnoha, které se asi málo připomínají: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, že máte oslavovat mé jméno, praví Hospodin zástupů, stihnu vás kletbou a vaše žehnání prokleji. A již jsem je proklel, neboť si to k srdci neberete.“ (Mal 2,2)

Jiří Hoblík