Svobodné protestantské stránky

Ve druhém dílu úvah, které budou mít dohromady zhruba čtyři díly, bych se rád věnoval potřebnosti toho, co naznačuje podnadpis. Aby bylo totiž zřejmé, za jakých podmínek by se měla debata o financování církevní organizace odehrávat, je třeba nejprve podniknout analýzu situace. Předmětem této analýzy by měla být jednak církevní organizace a jednak její kontext - a obojí by k sobě navzájem mělo být vztahováno. Analýza v prvém smyslu by měla sledovat faktický stav, ale ne stav v tuto a tuto chvíli, protože zjištění by měla mít dlouhodobou platnost, aby s nimi bylo možné pracovat dál. Taková analýza by měla být také historicky podložená, aby bylo zřejmé, odkud se co bere a jak se nynější situace jeví ze širší perspektivy. Dále by měla být pojata sociokulturně, aby se ukázala církevní organizace ve svém sociálním a kulturním kontextu, nachází-li se "někdy někde". Neměla by se bát sociologie, sociální psychologie, kulturních dějin ani religionistiky, a samozřejmě ani ekonomie samé. Sama analýza tohoto druhu samozřejmě nestačí, pokud z ní člověk něco užitečného neodvozuje.  Záleží i na tom, jak vyplývá z naší první úvahy - zda chce církevní organizace poskytovat profesionální služby, zda bude chtít být dobrovolným sdružením anebo bezradně směřovat do  amatérismu. Existuje však již zmíněná či podobná analýza? Pokud ne, na jakém základě se rozhodují odpovědné církevní orgány? Možná znají ještě lepší východiska.

Nejsem s to tuto otázku zodpovědět. A tak si dovolím k otázce analýzy situace alespoň několik poznámek:

Je třeba si skutečně přiznat, že církevní organizace ČCE prochází dlouhodobým úpadkem. Tento úpadek lze pozorovat hmatatelně nejpozději od 70. let minulého století, ale je třeba se podívat i na předchozí vývoj moderní doby. Potom je možné si spíše uvědomit, že úpadek bude nejspíš pokračovat. Nepřiznat si jej znamená nevzít situaci vážně. Nebrat situaci vážně znamená pak nebrat vážně reálné možnosti dalšího vývoje. Avšak vzpěčovat se takovým úvahám  ze strachu, co by k tomu kdo řekl, k ničemu nevede. Naopak uvědomit si situaci je podmínkou pro tázání, co vůbec dělat. Úpadek má především duchovní povahu, a když je tu otázka ekonomického zabezpečení, nemělo by se jedno s druhým směšovat a zároveň by se nemělo dělat, jako by jedno s druhým nesouviselo. Je tedy třeba také odlišovat boží slovo, které se děje, ať už si lidé myslí, co chtějí, a funkčnost lidských pořádků v podobě církevní organizace. Lidské pořádky se mají vyvíjet z moci božího slova, ale že bychom měli čekat, že to boží slovo za někoho udělá, to snad ne... Bohužel však, dlouhodobý úpadek (na rozdíl od náhlé katastrofy) působí na někoho dojmem, že i za něho se nějak "dá žít". Samozřejmě, i v bídné duchovní chýši se nějak dá přežívat...

Ovšem taková chýše působí dojmem, že boží slovo není mocné, nýbrž nemocné... Takový dojem je nebezpečný a samozřejmě by bylo hloupé říkat, že je nemocné. Jen "to tak vypadá". Je třeba nad tím víc uvažovat a neutíkat se ke zmatenému teologickém teoretizování o "boží bezmoci". Spíše bych doporučoval poučit se v biblické prorocké literatuře o božích soudech. Sám poslední dobou kroužím kolem Hésiodova eposu Práce a dny (Erga kai hemerai), protože vývoj od zlatého věku k železnému, který v něm najdeme, je klasickým obrazem úpadku - úpadku způsobu života, lidské kultury, životních podmínek. Tím spíš je pak možné dlouhodobý úpadek vzít vážně jako analogii dlouhodobého úpadku starého Izraele. Kdo bude mít odvahu se do úvah o tom pustit a vyvozovat z toho praktické důsledky, tak aby cesta vedla k lepšímu? Kdo se nechá vědomím nešťastné situace, jejíž ekonomická stránka je jen jednou stránkou (a nad financemi si stýskat bych snad ani nedoporučoval), varovat?

Zatím pozoruji hlavně to, že zodpovědní církevní činitelé na ekonomické nesnáze reagují obecnými výzvami k vyšším platbám. Nebylo by ale spíš třeba začít odjinud? Právě od analýz úpadkového vývoje (který má mnoho faktorů, a alespoň s některými lze něco dělat)...? A pak se ptát dál...

Zodpovědní činitelé by se tedy měli také odvážit tázání: Jaký smysl má financování upadající organizace? Není proces úpadku sice málo přiznávaným, ale přitom demotivujícím faktorem? Faktorem demotivujícím v otázce péče a starosti?

Ale ještě jednu otázku: Neubírá ze smyslu církevní organizace, ze smyslu toho, proč tu je, nepřiznání reálné situace? Tyto otázky potřebují být dobře probrány. Kolkolem na světě je tolik potřebného k financování, proč se však věnovat upadající církevní organizaci? Neznamená to podporovat i sám proces úpadku? Nejde o výzvu k lakomství, ale sám všude, kam se rozhlédnu, vidím spousty potřebností. Takové, že to ani zdaleka nepoberu. A také mám své zkušenosti s tím, co znamená platit z holé nutnosti, co znamená žít ze dne na den, co znamená platit z vnitřní potřeby, co znamená vědět, do čeho investuji, a co naopak znamená vhazovat peníze do bezedné jámy, aniž bych alespoň tušil, k čemu je to dobré. Jak se pečlivěji rozhodovat? Nemluvě o tom, co všechno volá po podpoře lákavě.

Nezůstávejme však se svým pohledem jen v úzkém průzoru do nynějška. Zkusme také nynější situaci srovnávat s vývojem od založení ČCE. Zenit svého vývoje zakusila ČCE v nepříliš dlouhé době tzv. První republiky a dospěla k němu v důsledku postupného vývoje náboženských svobod v habsburské monarchii ve druhé polovině 19. století. V době První republiky byla organizace při síle, ale ani tehdy se neobešla bez příspěvků na platy kazatelů na základě tzv. kongruového zákona. A to měla přitom velkou oporu v evangelické části společenské střední třídy (živnostníci, statkáři, lékaři apod.).

Tuto třídu bolševistický režim rozložil, ale jak známo, evangelická střední třída se neobnovila víc než stopově. Bolševistický režim také po únorovém převratu podrobil církevní organizaci zkoušce – vzal si do "péče" její financování a sám ji pak podfinancovával. Její představitelé se tehdy postavili do oportunistické pozice, doufajíce, že s ďáblem lze uzavírat dobré dohody. Mnozí (ač tedy ne všichni) členové se nechali přesto zastrašit, jako by je nepodržela pevná víra a třeba je neudržovala aspoň v pasivní rezistenci vůči režimu. Oportunismus a kolaborace nejen nepomohly církevní organizaci k přežití, nýbrž pomohly i jejímu postupnému rozkladu, na němž se jinak podílela též sekularizace a jiné faktory, jež by stály za prozkoumání i zamyšlení. Svádět to ale na "režim" sám, je laciné, jak alespoň někdo ví.

Organizační rozklad se projevil hmatatelně na očividném úbytku aktivního i (kde to bylo zachyceno) nominálního členstva v 70. letech, kdy značná část mladší generace jako by ani netušila, jak a proč vůbec by měla navazovat na „víru otců“. Po převratu roku 1989 církevní organizace pokračovala dál se zátěží minulosti. Zatímco ve druhé polovině 20. století proběhl masový odchod z církevní organizace, v současnosti dochází jen k občasným příležitostným odchodům a přístupům.

Jak s tím koresponduje pragmatický a materiální zájem? Můžeme pozorovat, že se stavební činnost omezuje už po desetiletí téměř jen na opravy, novostavbám se věnují spíše jiné církevní denominace (katolickou nevyjímaje), malešický kostel potřeboval veřejnost, aby byl vůbec zachráněn, bývalou modlitebnu v Truhlářské ulici není pro ČCE možné získat, ani není možné na její budoucnosti participovat. Situaci nelze srovnávat ani s dobou toleranční, kdy peněz opravdu nebylo nazbyt.

Dnes pak ceny obecně stoupají, a když je v ČCE snaha zvyšovat výši repartic, znamená to, že řešení se má hledat v peněženkách nebo na účtech členů zbylého a slábnoucího hloučku? To je systémová otázka, která zároveň vyvolává otázku, zda si své finanční nesnáze církevní organizace nemalou měrou nezaslouží. V tom nehledejme žádnou škodolibost, k čemu by nám byla… Proč však se neobjevilo opravdu závažné systémové řešení za celých posledních třicet let (kromě Personálního fondu; peníze od státu na základě "restitučního zákona" nepočítejme)? Proto také má svou budoucnost skromnost, jak jsem se o tom zmiňoval posledně. Jen je otázka, nakolik bude tato skromnost věcí svobodného rozhodování anebo naopak tísnivého nezbytí. Nakolik povede k uvážlivému rozhodování o cílech na cestě anebo zda povede jen k "nedá se nic dělat"?

Číselné údaje jsou tak doočíbijící, že naléhavě volají po interpretaci. Statistiky dokládají několikanásobný úbytek členstva. Stačí srovnávat s údajem z roku vzniku ČCE v roce 1921, kdy se k ní přihlásilo 231 000 osob. Po roce 1989 nedošlo ihned ke skoku. V roce 1991 počet členů ČCE činil o trochu méně než před téměř sedmdesáti lety – 203 996. Klamný dojem stability! O dvacet let později to bylo už jen 51 936. Něco jiného než statistický úřad uvádí server Evangnet, kde po součtu členů podle jednotlivých seniorátů dojdeme k číslu 57 408 (sčítal jsem počátkem roku 2022). Odhaduji, že kdyby církevní organizace měla žít jen z členských příspěvků, uživil by jeden seniorát obvykle 1-2 faráře, pokud bychom za pomocnou míru vzali počet pacientů na jednoho obvodního lékaře (kolem 1700). Není však uvedený součet členů  stále ještě kousek nad realitou?

Ale i kdybychom počet členů ČCE odhadli třeba na 40 000, stále je to dost lidí na to, aby náboženský život mohl nejen probíhat, nýbrž se i rozvíjet. Vývoj čísel vypovídá o tom, že ČCE je dalece nezajímavou entitou, ne však o tom, zda nemá někde zakopaný podklad, v jehož blízkosti se pohybuje.

Ubylo-li členstva několikanásobně, znamená to, že církevní těleso selhalo ve schopnosti vlastní reprodukce, i kdyby k ní mělo docházet v poměru 1:1. Naznačený poměr nevypovídá o jednotlivých odchodech, které mohou být z takových nebo onakých důvodů - anebo nemusejí mít za sebou důvod žádný. Vypovídá o celkové tendenci, o projevu úpadkového vývoje, a jakkoli ve hře byly prvky sekularizace a bolševistického režimu, byli tu vždy odpovědní činitelé plus každý jednotlivec je nějak odpovědný. Neselhává křesťanská výchova dětí, průprava konfirmandů - a vůbec dospívání ve víře? Jestliže však se za posledních třicet let nezvedla mocná vlna budování evangelictví nové doby, jak ještě čekat něco celkově nadějného? Stojí vůbec někdo o vzestup? 

Realita prostě není radostná, ač se lidé snaží si radost dělat, což nechci popírat. Z pohledu na čísla totiž také vyplývá, že kvantita hmotného majetku v církvi dalece převyšuje potřeby a materiální možnosti členské základny (Leda by se snad zavedly desátky,,,). Tuto disproporci nejsem sice schopen přesně propočítat, pakliže však se nemovitý majetek od První republiky tolik nezměnil (v posledních desetiletích se měnil restitucemi a prodejem, ne však zásadně), kvantitativní změna poměru členstva a majetku je velmi nápadná. Viděno z tohoto hlediska, církevní organizace se nachází v zásadní vnitřní disproporci: zdá se, že má nadbytek majetku, který neodpovídá aktivní členské základně. Logicky dochází pak k tomu, že velký kostel je opravován hlavně jako památka, zatímco jako budova pro několik lidí působí značně naddimenzovaně.

Ekonomický vývoj ČCE není hlavním ukazatelem vývoje, a tedy ani úpadku. Spíš je otázka, jak spolu koresponduje vůle po duchovních statcích se starostí o hmotné zabezpečení. Není to tak, že duchovní úpadek ovlivňuje všechny další aspekty církevní organizace, včetně aspektu ekonomického? Neměla by tedy péče o duchovní život motivovat už k oné analýze situace, jež se nám zdá žádoucí?

Abych znázornil, že žijeme mj. v odlišném ekonomickém kontextu oproti době toleranční, dovolím si na závěr malé upozornění, spíš podnět k ekonomickým úvahám, protože na ekonomickou teorii se opravdu necítím. Dovoluji si však naznačit, že se v průběhu moderní doby zásadně změnila úloha peněz, což právě by spíš měli lépe vyložit povolanější. Z peněz jako pouhého prostředku směnného obchodu v tradiční společnosti se stal základní ekonomický živel, který zdaleka jen nezastupuje zboží, nýbrž sám je prostředkem i předmětem tržních procesů.  A to se odráží i v běžném životě. V řadě oblastí lidských činností, na než kdysi člověk stačil sám spolu s rodinou, přáteli, sousedy, jsme odkázáni stále více na specialisty – a tím spíš jsme stále více závislí na potřebě finančních prostředků, abychom specialisty (včetně uklízeček kostela) zaplatili. Na to je možné reagovat dvěma způsoby, popřípadě jejich kombinací, totiž: vzdorováním závislosti na finančních prostředcích – a důmyslnějším získáváním finančních prostředků. Mít ovšem "sborový dům", který má vlastní zdroj nejen vody, nýbrž i energie, a na němž všechny udržovací a opravářské práce vykonají sami členové, je teoreticky velmi dobře možné, ale v ČCE je to spíš sci-fi. Podle mého by to ale do dnešní doby mohlo dobře zapadat.

Jiří Hoblík