Svobodné protestantské stránky

Nyní vyjděme z otázky: Jaké má ČCE dispozice jako církevní organizace? Co je hlavním posláním církevní organizace? Je potřeba odlišovat církev jako „nevěstu Páně“ či „tělo Páně“ (Ef 1,23), lidský kolektiv křesťanů vzhledem ke svému duchovnímu principu na jedné straně - a církevní organizaci či církevní strukturu, jako je třeba ČCE, v níž Kristus nemá žádnou funkci. Pokud se toto rozlišení naučí ČCE používat, dá tím najevo opravdovou touhu po sebepochopení. Je přeci potřeba vycházet z novozákonního pojetí církve (srv. např. Mt 18,20), i když Nový zákon svébytnost církevní struktury ještě nezná. Bez svého principu nejsou struktury ničím.

Zmíněné otázky a navazující odlišení je zapotřebí, aby bylo zřejmé, že hledané finanční řešení nemá smysl, neposlouží-li duchovním účelům a není-li jim podrobeno. Tak zní další zásada, kterou je potřeba brát vážně. Je to ovšem krajně obtížná otázka, protože dnes „duchovními zájmy“ myslí kdo chce, co chce. A přitom je nezbytné se zmíněnou zásadou nespojovat soukromnickou starost o sebe a o vlastní přežití. Církevní struktura, jejímž jediným nebo hlavním účelem je její přežití, mne srdečně nezajímá.

Naproti tomu jsem přesvědčen, že pokud bude církevní organizace dobře sledovat křesťanské cíle, bude to mít nepřímo i ekonomický efekt. Musí se tedy stát místem pro kvalitní duchovní krmi – poskytovat to, po čem člověk rád sáhne, bude vědět, proč, a (řečeno bez kalkulování) s lehkým srdcem přispěje do její kasy. Současná ekonomická situace naopak zdá se dokládat, že církevní organizace neumí náležitě vyložit křesťanskou víru. Jde tu vlastně o hlavní mimoekonomický faktor církevní ekonomiky, o faktor spočívající v již zmíněném zaujetí vlastním posláním. Za takového zaujetí jde také o konzistenci vlastní identity a také třeba i o to, že jednotlivec nedělá, co mu nepřísluší. Sledování konzistence vlastní identity je možné stručně vyjádřit Ježíšovými slovy z Mt 6,33: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Církevní identita je dána Kristem, nikoli starostí o sebe. Hledat je třeba důležitější cíle než vypěstování ředkviček na farní zahrádce. A přitom pouhé opakování zásady „kázání slova a vysluhování svátostí“ zdaleka nestačí.

Výkladem víry proto míním mnohem víc, než jen memorovat a recitovat Apostolicum, slovně vyjádřit interpretaci vyznání víry nebo přeříkávat Ježíšova podobenství. Jde o výklad životem, o realizací víry v životě. Pokud přitom výklad víry všemi možnými (a tedy nejen slovními) způsoby neuvede druhé, alespoň některé, v zaujetí a v radost nebo i v nadšení, jeví se víra jako seschlina – a ta sama zvláštní péči (včetně finančních investic) nepotřebuje. Pořádná víra se naopak o finanční starosti příliš  starat nemusí.

Je tedy církevní organizace tím, čím má být? Myslet si, že „se káže evangelium“, a je vymalováno, je fatální omyl. Pokud církevní organizace vykazuje, a vývoj 20. století to dokládá velmi hmatatelně, velmi výrazné ztráty členstva i společenské relevance, není to jen důsledkem sociokulturních změn v Česku, v Evropě, ve světě, nýbrž je za to odpovědná i církevní struktura, která problémy a řešení musí hledat předně v sobě, nakolik se odvozuje ze svého duchovního principu. Kromě toho obecné trendy sotva kdo ovládne, takže je opravu potřeba soustředit se na vlastní možnosti rozvoje. A právě proto také je zapotřebí se ptát: Nakolik a jak se církevní struktura vztahuje k předmětu svého zájmu? Totiž jak pomáhá realizaci církve jako nevěsty Kristovy ve světě... Jak dobře tento vztah realizuje a projevuje?

Vzhledem k tomu se pak ptejme: Neodráží a neměl by odrážet přísun finanční zdrojů reálnou vůli příznivců? Nakolik příspěvky příznivců vypovídají o organizaci, na jejíž provoz přispívají? Kdekdo si jistě povšiml, že jakmile se v české společnosti objeví určitá naléhavá potřeba, objeví se také množství dárců, kteří na ni bez mrknutí oka přispějí. Vzpomeňme například, jak svého času hbitě vyrostly účty Milionu chvilek pro demokracii. Připomenout lze i různé sbírky na drahou léčbu nemocných lidí, zejména pak dětí. Ve srovnání s tím vyžadovat po lidech peníze na udržování chátrající budovy pro scházející se hloučky není zcela šťastné. Nebo - proč shánět peníze na to, aby se mohla scházet skupinka osob u kávy a čaje v naddimenzované budově? Provolávat něco ve smyslu „finanční možnosti provozu se nám tenčí, dávejte víc!“, je opravdu nešťastné. Otázka je ale: Co nabízíte? Co poskytujete? O co vám konkrétně jde? Co přesně z toho budou druzí mít? A to mluvím jen o nabídce, jež potřebuje mít obsah, být užitečná a čitelná. Zdá se mi, že očividně prospěšné podniky, provázené nadšením, přitáhnou peníze samy.

Je tedy otázka, jak pečovat o duchovní statky a zda by to vyvolalo přízeň možných finančních přispěvatelů. Především je třeba se starat o kvalitní duchovní statky. Pěstuje se v Evangelické církvi opravdu kvalitní biblistika? Je zřejmé, jak studium bible uvádět do praxe? Bible je extrémně komplikovaným a bohatým literárním korpusem - a dlouho se už ptám, proč na ni chodit s jednoduchými kličkami? Kdyby biblismus zakusil výrazný vzestup, asi by sám o sobě zcela nepomohl. Takže nejde jen o to. Představa zásadního kvalitativního vývoje mi navíc připadá jako prakticky těžko proveditelná, jakkoli je nezbytná. Vždyť směřování, růst, klíčení, rozvětvování, bujení, radost, překonávání strastí ve všech možných směrech - to je život. (A ano, také k životu patří nemoci, chřadnutí, umírání - nepotřebuje tedy ČCE duchovní hospic?)

Je tedy zapotřebí pečovat o nabídku a rozvíjet ji. Tím navazuji na předchozí bod, protože o duchovní statky nemá smysl pečovat ze soukromého zájmu, nýbrž s ohledem na stávající i možné zájemce. Ne však v očekávání pochytaných dušiček, nýbrž aby bylo komu co nabídnout. Mám třeba zato, že by církevní struktura měla nabízet podstatně košatější servis, který by byl otevřenější pro jiné lidi než klasické členy, pro konformisty, pro „lepší evangelíky“. Prostě pro různé sociální skupiny a typy lidí. Tím nemyslím přímo pro každého, protože o něco takového usilovat by byl sebeklam k ničemu nevedoucí (pro všechny, takže pro nikoho). Pokud bude dobrá a košatá nabídka, snáze se najdou zájemci než tam, kde se nabízejí jen hrsti pěkné řeči. Kvůli něčemu takovému není třeba navštěvovat kostely. Pěkné řeči je plný internet (i když té ošklivé je na něm možná ještě víc). Což není přitom žádná vágní výtka, protože vše se vyvíjí - a lidé s duchovními zájmy se znovu a znovu vynořují. Záleží pak, co se nabízí a co mohou najít. Někdy je to vše ovšem poněkud banální - „v pohodlí domova“.

Konečně se dostáváme ke třetí zásadě: doslova přirozenou podmínkou finančního zisku, který tradiční církevní struktura potřebuje na svůj provoz, je výchova nové generace. Ta by měla spočívat nejen v poskytování informací o záležitostí víry, ale spíše v uvádění do života víry (kontrolní otázka: nakolik je život víry totožný s chozením do kostela?), včetně zvládání přechodu do dospělosti. Nedochází při něm k významným „personálním ztrátám“ a je to „problém“ od-konfirmovaných? Konstantní kvantum členstva zaručuje stabilní výši i přiměřený růst příjmů, zatímco úbytek způsobuje vyšší nárok na zůstavší. Pokud by regenerace členstva byla realitou, finanční starosti by byly daleko slabší. Pokud je sama slabší, co bylo zanedbáno? (Tato otázka měla znít už před desítkami let... Což ale neznamená, že dnes je irelevantní)

Otázka na závěr: Jak vůbec finančně vyjadřovat duchovní statky? Je to vlastně možné? Připouštím přinejmenším volnou souvislost. A jak vlastně je přesně vymezit? Poslední otázka je ovšem na jinou debatu, a rozhodně se jí nezříkám. Jen je mi zřejmé, že prakticky stojí za to zaměřit se na přitažlivou kvalitu podání toho, co je vůbec základní.

Jiří Hoblík