Svobodné protestantské stránky

Poslední kapitola našich úvah bude nejpragmatičtější. Její výchozí zásadu je: přehodnotit a rozšířit dosavadní přístup k finančním zdrojům. Církevní struktura se ve srovnání s 1. polovinou 20. století příliš nezměnila, pomineme-li různá oslabení (zaniklé sbory, zánik Evangelického díla, střediska ve Vrbně pod Pradědem atd.) nebo drobné inovace. Důsledkem toho je, že na daleko méně lidí je naloženo daleko více materiálních a finančních nároků. To je ovšem alarmující kontrast! Jako by ti, kdo zůstali, měli být za to potrestáni...

Vznést požadavek na platbu je přitom nesmírně jednoduché. Stačí otevřít ústa nebo něco napsat. Je málo co jednoduššího. Neboli: metoda prostinkého fundraisingu – mnoho peněz za pár slov. Podle mého však je především začít u neekonomických podmínek ekonomických otázek. Co vůbec má být ekonomicky zajišťováno? Jaké ekonomické zajištění se vyplatí? Jakou vyčíslitelnou hodnotu má to, co má být ekonomicky zajišťováno?

Jak vyplývá již z minulé úvahy: je potřeba poskytovat takovou nabídku, která by sama, spontánně přitahovala lidi, a s nimi i peníze. Nemělo by snad jít o to, co nabízet? Není-li co nabídnout, nelze očekávat zájem. Vždyť cestou od zájmu k zajišťování postupovala už první historická křesťanská společenství v Palestině a Sýrii i jinde. A obešla se často, zejména v prvních generacích, bez nemovitostí. Z toho vyplývá otázka: Jak „zvěstovat evangelium“ (což je termín navenek velmi nesrozumitelný, jen dalece navyklý), aby to – ale jen ve smyslu nepřímého efektu – přinášelo zisky? Není-li tato otázka vzata vážně, zůstává požadavek financování v nejistotě, zůstává též de facto příspěvkem na podporu dlouhodobého upadání církevního organizačního systému. A to není nic lichotivého ani žádnoucího. Jsou ovšem možnosti alternativ.

Strategickým plánem, jak byl schválen Synodem ČCE, se tu soustavně zabývat nemůžeme. Jeho jazyk je kombinací církevního a firemního žargonu, na což se mi beztak těžko navazuje. Je velmi formalistní, a přitom si pochvaluje kritický odstup ČCE k formálním autoritám. Jen letmo do něho nahlédněme. Můžeme kvitovat jeho upozornění, že se církev míjí s duchovními zájmy dnešních lidí, ale na to vlastně nijak pozitivně nereaguje. V odd. „Ústřední církevní kancelář, povšechný sbor“ se dočteme: „Efektivní hospodaření: Při výkonu činností na úrovni ústředí je omezováno čerpání vnitřních církevních zdrojů a zvyšovány výnosy z nemovitostí a z fundraisingu. Finanční plánování a zprávy jsou přehledné a srozumitelné. Činnosti na úrovni povšechného sboru jsou vykonávány efektivně a v rozsahu odpovídajícím potřebám církve. Rozhodnutí s dopadem do hospodaření jsou podložena ekonomicky korektním vyhodnocením.“ Co ale znamená „vykonávat efektivně“? Zvyšováním výnosů z nemovitostí se rozumí zvyšování nájmů? V kapitole „Přechod k samofinancování“ je zmiňováno odvádění příspěvků do Personálního fondu v zájmu reorganizace odvodů, ale jako by zdroje těchto odvodů byly samozřejmé. Celý materiál má charakter plánu korektur a reorganizací, což může mít určitý příznivý ekonomický efekt, ale problém situace ČCE neřeší. S reformací mnoho společného nemá - to by se Martin Luther divil, kdyby se dozvěděl o českém evangelickém pokračování v reformaci pomocí ekonomicko-správních úprav. Manažerský styl Strategického plánu na mne nepůsobí příjemně, ale o to ani tak nejde. Vlastně není ani důsledně manažerský, protože opomíjí zmiňované zdroje nebo propagaci.

Raději se věnujme alternativním návrhům, které by potřebovaly vést ke skutečně kolektivnímu dílu. Jednou zásadou zvažovaní alternativní cesty je hledání koherence mezi křesťanskou nabídkou a materiálními podmínkami. Druhou zásadou je diversifikace možných ekonomických zdrojů, která by oslabila nahodilost, jež je v dosavadním modelu přítomna, a ulehčila by prostým členům. Třetí zásadou je otevřenost pro lidskou činorodost a tvůrčí schopnosti.

I. Vlastní zdroje.  Vlastní zdroje představují členové a příznivci, kteří na provoz církevní organizace přispívají. A to nejen a ne v první řadě finančně. Jak je tato organizace funkční, můžeme na ní pozorovat, a sice vzhledem k její formě. Co tím myslíme? Provoz sleduje generační návaznost: nemluvňata, která jsou křtěná – děti chodící do nedělní školy – mládež navštěvující sdružení mládeže – dospělí navštěvující bohoslužby, biblické hodiny apod. – zemřelí, jimž se strojí pohřeb. Kategorie dospělých je ovšem vágně strukturovaná a kromě toho se přechod mezi dospíváním a dospělostí jeví jako dosti kritická fáze vývoje. Osobní vývoj v této souvislosti nezřídka končí konfirmací, jíž se završuje náboženské vzdělání. Na tom je pak vidět dalekosáhlá nefunkčnost generační návaznosti. Sdružení mládeže navštěvují ti, kdo se zařadí do určitého kolektivu, zatímco jiní z různých důvodů na účast v církevních aktivitách rezignují. Není to například nedostatečnou pestrostí nabídky? Jakou má dítě a mladý člověk perspektivu svého osobního vývoje? Přitom vzhledem ke své povaze potřebuje církevní organizace generační návaznost a výměnu. Tu si však už dávno nedokáže dostatečně zajistit. Investice péče do této oblasti by měly být daleko výraznější, i když je potřeba také uvážit, že soudobé obecné společenské vztahy s jejich výrazným individualismem tomu nepřejí. Zůstává tedy ještě otázka, zda církevní organizace může vyrovnávat disproporce ve vlastním vývoji i ve vývoji současné společnosti.

Vlastní zdroje - to je předně otázka na neekonomické předpoklady ekonomických řešení. Tím prvním předpokladem jsou členové a příznivci, kteří přinášejí při svém členství i při svých aktivitách ekonomický efekt. Hlavní mimoekonomický faktor, který by dosavadní nelibý stav mohl změnit k lepšímu, byl již zmíněn: reforma zaměření na to, co je hlavním cílem církevní organizace. V to počítaje přípravu kvalitní i široké nabídky, která by byla zároveň transparentní a přitažlivá, namísto planých teoretických úvah o misii anebo potvrzování určitých skupinových zájmů. Ale může to znamenat i potřebu věnovat péči dalším nepeněžním faktorům církevní ekonomie, např. dobrovolnictví.

II. Úspory. Je třeba vzít rovněž v úvahu, jak to už ostatně vyplývá z dosavadních úvah, že když je řeč o penězích, nejde jen o peníze. Jde o to, aby hmotné statky sloužily, a nic než sloužily, a přitom nepřekážely – a když už se o ně církevní struktury musejí starat, tak prokazatelně s užitkem. Je tedy dobré se ptát, co nelze finančně zajistit. Skromnost je pak ctností, jež pomáhá uvolnit prostředky za užitečnými účely. Také lze velmi ušetřit na základě pouhé otázky: Co si opravdu mohou církevní struktury dovolit? Ale ptejme se konkrétněji: Jaké učinit kroky?

1) Je zapotřebí personální redukce. Církevní ústředí nechť maximálně redukuje počet svých zaměstnanců, který v poměrně nedávné době zvyšovalo. Zde je možné šetřit. Šetření namísto zvyšování repartic. Pokud církevní představitelé opakují „Hlavu vzhůru!“, měli by se sami s hlavou nahoře odvážit úspor na církevním ústředí. Nestačí jen úspory v důsledku slučování sborů. (Neměly by ale oči s hlavou vzhůru vzhlížet hlavně k nebi?)

2) Úspory je možné dosáhnout materiálním uskrovněním. Například církevní ústředí (samozřejmě je mi známo, že tento návrh rozhodně není originální) nechť se přestěhuje do skromnějších prostor a uvolněné prostory v Jungmannově ul. 9 podobně jako jiné na téže adrese nechť začne využívat komerčně, nacházejí-li se na strategickém místě v centru Prahy.

3) Je třeba prodat všechny zbytečné a nevyužitelné nemovitosti (což se někdy děje). Zdá se mi, že množství hmotného majetku výrazně převyšuje jeho využití. Strategický plán zadal úkol: „SR vypracuje a zveřejní materiál s impulsy a doporučeními dostupný materiál s impulsy pro nakládání s nepotřebnými pro nakládání s nepotřebnými budovami.“ O tom, že tento materiál již existuje, nevím. Alespoň bych rád poznamenal, že potřebná by mohla být pomoc s případným prodejem.

4) Je žádoucí maximálně využívat vlastní zdroje a neobjednávat si práci „externistů“. Jako jediné externisty bych uvítal nezávislé auditory provozu. Za varovný příklad bych naopak považoval video v kampani „5 % a hlavu vzhůru“ – video je profesionálně provedené, ale jeho poselstvím je: „Sypejte peníze, protože se tady hezky scházíme“. Synodní senior pak ve svém v Českém bratru napsal: „Někteří se zaměřili na kritiku toho, jak je výzva provedena. Proč ne, dokonalá jistě není. Leč kritikou provedení se často odvede pozornost od podstaty“ („Hlavu vzhůru“, ČB, č. 10, 2020, str. 42) Co když však od podstaty odvádí to, co kritika kritizuje?

5) Není vize, kterou Strategický plán naznačuje, příliš optimistická? Mám-li o ní pochybnostmi, měl bych dodat, že alternativou k němu je uskromnění, jež by eliminovalo chyby hrozící z příliš smělých plánů.

III. Lepší nakládání s vlastním majetkem. Tato zásada navazuje na předchozí s tím, že jsou i jiné alternativy vedle úspor. Jde o celkové zvážení využití majetku a rozhodnutí o něm.

1) Farní sbory nechť zváží, nakolik své nemovitosti využívají a jak je využívat úsporněji. I kdyby došlo k pronájmu sborového domu a přesunu do bytů, což by bylo možné pochopit i jako velmi milou možnost.

2) Tam, kde není možné obsadit místo faráře, je možné sbory spojovat, jak je známo. Ale nechť také vznikají laické sbory, které budou nanejvýš samostatné a minimálně nákladné, resp. nechť určité existující sbory získávají takový status, který by byl zachycen i v církevních řádech.

3) Před prodejem nemovitostí je nicméně dobré dávat přednost jejich komerčnímu využití, popřípadě podnikání. Tím nemíním, že by se církevní organizace měla stát firmou. Ale proč by nemohla být spojena finančním kanálem s počestným podnikatelským subjektem? Komerční využití majetku (k němuž sice někdy, ale jen někdy dochází) je dalším zdrojem financí.

IV. Podnikání. Rád bych se tázal, jak by ČCE mohla čerpat z podnikání, ale uznávám, že je to oblast, která je mi dosti cizí. Jako otázku toto téma ale musím alespoň nastolit. Pokud se ostatně mnoho evangelíků hlásí k pravicové politice a liberalismu, nechť mi prominou a své přesvědčení aplikují na svůj vztah k církevní organizaci a najdou způsob, jak podnikání využít i ve vztahu k ní, aniž by se ovšem ona stala podnikatelským subjektem. Otázka není samozřejmě snadná, protože záleží na osobním potenciálu členstva. A mimo jiné třeba i na tom (ač to říkám jen jako příklad), zda je proveditelné v souvislosti s církevní strukturou zavést například startup.

Pravda, teologie k něčemu takovému člověka nekvalifikuje. Alespoň v římskokatolickém prostředí se však podnikání někdy, ač zdaleka vždy daří. Kromě toho mi připadá nešťastné, když o církevních financích dalece rozhodují právě teologové. Již dříve jsem načrtl kritiku prezentace Strategického plánu (2019) jako zdůvodněný nesouhlas (prošel vůbec tento plán soutěží nebo recenzním řízením?), a myslím že celá debata není příliš šťastná právě proto, že v ní vystupuje málo kvalifikovaných hlasů. Možná nejsou, nevím...

Rozhlédněme se však kolem po světě. Můžeme si všimnout, kde tečou spousty peněz a kde se třeba staví ostošest. Jako by církevní organizace do světa, jemuž vládnou banky, nadnárodní společnosti a HDP ani nepatřily, ať už si říkají, jak chtějí, že ve světě je jejich místo. Nebo by neměl spíš křesťan z takového světa nějak vybočovat? Má být služebníkem ekonomických trendů? Jak si s tím vůbec poradit?

A tak se z jiné strany vynořuje otázka: je opravdu boží slovo obchodovatelná komodita? Možná smír mezi oběma stranami ani není možný. Anebo se přeci jen naučí církevní organizace v takovém světě žít - a zachovat si svou svébytnost? Je možné spojit církevní organizaci a podnikání za těchto dilemat?

Jen si zkusme prakticky představit, že několik evangelických podnikatelů založí firmu s nemovitostmi. Obchod s nemovitostmi je velmi zajímavá oblast podnikání. Ruští přistěhovalci to třeba dovedou, domácí evangelíci ne? Oprávněná je otázka využití zisku: nejspíš pro rekonstrukce a velkých oprav nemovitostí, takže by se rozvinula klasická podnikatelská aktivita, zatímco církevní sbírky by směřovaly více na osobní a provozní náklady. (Jiné možnosti, například podporu duchovního rozvoje, nepopírám.) Osobní náklady bývají ovšem nejvyšší, a také bych zde zvláště trval na otevřenosti této úvahy.

V. Sbírky. Konvenční finanční zdroj si ponechávám na závěr. Otázka je, kde vzít míru pro saláry a sbírky na provoz sboru. Měl by jí být rozpočet podle očekávání toho, co bude nutno uhradit? Jak toto očekávání načrtnout? Myslím tu nejen na čísla, ale zejména na motivaci tím, do čeho investovat dary. Častým jevem v ČCE je počítání z výše mzdy, které v průběhu let kolísá, až novou jasnou míru nedávno určila kampaň ve výši půldesátku. To je poměrně vysoká výše v porovnání s členskými příspěvky do společenských organizací. Ale i ve srovnání  s Německem, kde pověstná církevní daň činí 9 % (s výjimkou 8 % v Bavorsku a Bádensko-Württembersku – a vedle toho i v Itálii), avšak z daně odváděné státu. Naopak ve sféře evangelikálních a letničních církví ve světě je možné se setkat i s desátky - a třeba do těchto církevních útvarů v Brazílii utíkají lidé od většinové církve římsko-katolické. Nadšená příslušnost uvolňuje vůli k placení. Vedle toho ve Švédsku činí odvody 1 % ze mzdy a ve Finsku 1–2 % ze mzdy, ve druhém případě se ale navíc církevní daň odvádí i z podnikání. Příklad plurality zdrojů. V Nizozemí je církevní organizace placena z darů (představujících průměrně 1–2 % ze mzdy), takže v tom se formálně a velmi obecně situace podobá situaci Evangelické církve v Česku.

Závěrem: Opravdu je smyslem křesťanství udržování církevního provozu? Anebo udržování církevní struktury pro pár „starých známých“? Jímá mě hrůza z toho, jak církevní organizace promarňuje vzácnosti, jejichž správcem se cítí být. Kéž by to tak jednou nebylo...

Jiří Hoblík