Svobodné protestantské stránky

Je jednoduché chápat Ježíšův výrok z Evangelia podle Matouše 7,3 jako obranu proti křivým pohledům a napadání druhého. Výrok je navíc vtipný – jen si zkusme představit, jak se někomu dostal trám do oka… Není třeba vynaložit velkou energii na jeho výklad. Pochopit jej může každý. Snadno nás napadne, jak není hezké, když nás nějaký chytráček vášnivě opravuje...

Ale snadné není jen jeho chápání, nýbrž i jeho použití proti všelijaké kritice. A o to v našem výkladu nyní půjde. Rozlišujme však kritiku a polemiku. To není jedno a totéž, protože polemika spočívá v námitkách proti postoji, s nímž nesouhlasíme. Polemika nemusí být špatná věc, jen si vezměme, jak silně se jí věnovali křesťanští apologeti. Věnujme se však kritice.

Kritikou rozumějme snahu o rozlišování, jehož je zapotřebí například pro hledání nejlepšího možného řešení. Ovšem tam, kde jsou věci lidské v nepořádku a lidé si přesto říkají, jak je to s nimi dobré, tam je přeci kritika zapotřebí. Kdybych studentům schvaloval chyby v jejich písemných pracích, kam bychom to došli?

A tak se domnívám že v prostředí církevních strukur neexistují dostatečné cesty, jimiž by bylo možné provádět seriózní kritickou práci. Analyzovat situaci, jak zle na tom církevní organizace je, toho jako by se mnozí báli. Někdo se schová do kouta, někdo jen pokrčí rameny. A někdo zase praští do stolu: Rozhodující je držet partu – a pokud se to někomu nelíbí, nás to nezajímá. Už jsem několikrát v minulosti během různých diskusí zaslechl obranu pomocí Mt 7,3, jako by si někdo bral kritiku, například kritiku církevního neštěstí „příliš osobně“. Křesťan se ale má hlásit ke Kristu a ne se poutat k organizačním strukturám. To přeci neříkám vůbec nic nového.

Ale jen se podívejme na Ježíše samého, kritizujícího znalce Zákona a farizeje: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?“ (Mt 23,29–33) Vždyť tady Ježíš nejen někoho kritizuje, ale také vášnivě s někým polemizuje. Není to již přes čáru? Někdo by třeba namítl: Ježíš jako bezhříšný Syn boží si to mohl dovolit, ale nikdo jiný po něm už nemůže…

Ovšem Ježíš měl na mysli situaci, kdy někdo se zakaleným zrakem chce vyjímat druhému třísku z oka a hrozí, že ho dočista oslepí. Rozhodně tím nezavrhoval kritiku a ani polemiku.

Pro další inspiraci můžeme nahlédnout do 2. listu Korintským 13,5: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli!“ Je to rada o odstraňování třísky nebo klády z oka? Je to výzva k sebe-kritice, a ta kdyby se uplatňovala obecně, to by bylo čisto v křesťanských duších a společenstvích! V 1. listu do Soluně 5,1 pak dokonce čteme: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte“. Pokud budou křesťané zkoumavě hledat dobro, budou mít dobrý společný zájem, to pak překonají leccos kritického… V zásadě platí zároveň to, co najdeme v listu do Efezu 5,10: „… zkoumejte, co se líbí Pánu“. Vidíme zde, že kritika je požadována i žádoucí. Hlavní měřítko ke kritice ani k odmítání kritiky není v nikom z lidí.

Současný stav českého evangelictví je ale dokladem toho, že kritická práce v naznačeném smyslu – ve smyslu zkoumání, upřednostnění sebe-kritiky a hledání dobrého cíle v souladu s boží vůlí – se prostě nedaří. Stačí přehlédnout vývoj za poslední půlstoletí, což je dlouhá doba… Takový vývoj nemůže nepoznamenat vůli a mentalitu, nejen počet členů a „aktivních“ účastníků bohoslužeb. A jistě nejen to. Což by také chtělo zkoumat...

Jiří Hoblík