K prohlášení synodní rady k volbám do Poslanecké sněmovny
Celá léta jsou mi záhadou prohlášení synodní rady: k čemu slouží, nakolik jsou vůbec mezi evangelíky šířena, jaké mají ohlasy a užitek? Trochu se ostýchám v Jungmannově 9 zazvonit a zeptat se přímo. Ale třeba na takové položení otázek dojde. Rozhodně se mi ale nechce právě v tom se tázat jen za sebe. Proto se pokusme zauvažovat si nad posledním prohlášením, aby vznikla příležitost k hledání významu a smyslu tohoto druhu textů a popřípadě ke změně, kterou ovšem nehodlám předepisovat.
Zaostřeme pozornost na prohlášení, mající název téměř jako katolický pastýřský list: »Nedejme se odradit - slovo k parlamentním volbám 2010«. Nachází se v dubnové takzvané sborové zásilce.
Věta začínající zdvořilým oslovením sester, bratří a přátel pak vyslovuje obavy, které jsou větou následující zdůvodněny. Zdůvodnění neříká nic překvapivého, ale jen střídmě naznačuje jednu věc z toho, o čem se běžně mezi Čechy mluví. Totiž znechucující osočovací charakter negativní volební kampaně zejména ze strany ODS a ČSSD. Jména stran zmíněna nejsou, ale laskavý čtenář si je domyslí. Motiv se vrací i v některých dalších odstavcích.
Jinak je zbylý text věnován mravní výzvě k odpovědnému hlasování při volbách. Možná jiní evangelíci tuto výzvu budou vnímat odlišně, ale po dvaceti letech života v postkomunistické zemi mi taková výzva nepřináší nic nového a pro nynější čas zvláštního. A to si také přeji, aby se kormidla chápali lidé čestní. Ale jak předem poznat čestnost? A jak ji vůbec poznat? A jak ji vůbec očekávat po mnohé zkušenosti rozporů mezi slovy a činy (viz například kdysi halasně proklamovaná a už pomalu zapomenutá Smlouva s občany).
Není mi ani zřejmé, co je na textu specificky křesťanského. Jedině snad narážka na křesťanskost určitého postoje: »Jako křesťané chceme usilovat o pokoj a svobodu společenství...« Ale nemají takovou touhu i někteří nekřesťané? A skutečně všichni křesťané usilují o pokoj a svobodu?
Poslední výzva: »Volme ty, kterým se odvážíme důvěřovat« chce působit smířlivě. Ale je možné si ji přečíst i jinak. Jen si té jinakosti musíme být vědomi, abychom přečtenému nic nepodsouvali. Můžeme ji přečíst i jako slovo do pranice: Jak můžeme někomu důvěřovat? Komu se můžeme odvážit důvěřovat? A co když nedůvěřujeme žádné z nabízejících se možností, a to i když jinak máme pro strach uděláno? Zvolit nutné zlo? Dosud ze žádných voleb kupříkladu nevzešel konsens politických sil ve věci odstranění zločinné komunistické strany. (Proč pak apelovat na lidi, aby šli k volbám, jinak že »podporují komunisty«, jestliže je vlastně podporují tak i tak - volí ty, kdo oficiálně KSČM tolerují.) Jako by se tedy prohlášení zastavilo krok před dilematy.
A ještě poznámku na závěr. Takový oficiální text musí hovořit sám za sebe a nemá smysl spekulovat, co záludného za ním vězí. Z něho samého se mi zdá promlouvat bezradnost, ztráta biblické nitě a snaha nemlčet.
(Jiří Hoblík)
První doplněk:
Tento článek byl znovuuveřejněn na stránkách Grano salis (3.10.2010).
Druhý doplněk:
Odkaz k diskusi s ministrem kultury a s Joelem Rumlem v televizním publicistickém pořadu Události komentáře 11.8.2011 najdeme zde.
Třetí doplněk:
19.1. se stala věc takřka nevídaná. Server Evangnet uveřejnil příspěvek spadající do kategorie novinářských žánrů. A sice interview se synodním seniorem ČCE Joelem Rumlem "Na svět hledim jako Hospodin". Najdeme tu i odvážnější otázky, z nichž jedna přímo souvisí s naším tématem. Těšil jsem se na odpověď, ale ta mne zklamala. Synodní senior na otázku vlastně ničím neodpověděl:
Jsem na to trochu alergický, nejsem sám, že obvykle před volbami vydává synodní rada prohlášení, že je třeba k volbám jít a zvažovat tu nejlepší variantu. Mezi řádky mi to připadalo, že třeba se nechat motivovat do zelena, či snad i jinak... V církvi máme přitom členy, nebo sympatizanty všech politických stran a jsou dospělí. Nebylo by namístě od toho upustit? Nechat čistě na rozvaze jednotlivce – žijeme ve svobodné společnosti - a ctíme svobodu naší individuality.
"Názory jsou na to různé. Tak třeba jen naznačit směr volebního uvažování. Kdo se chce zařídit dle toho, nechť se zařídí. Jiní odmítají i to poukazem na naprostou svobodu voliče, jíž je třeba naprosto zachovat.
Synodní rada není ale stoprocentně do zelena, je zde šest lidí, kteří mají svou politickou orientaci a není v nahlížení kompaktním celkem. Takže cokoli Synodní rada v této věci udělá, je to špatně."