Názorová nesnášenlivost v církvi a mezi lidmi vůbec
Jestliže v současné době se až do zbláznění zdůrazňuje pluralita a kulturní pestrost, není to jen reakce na někdejší totalitní unifikaci, nýbrž také důsledek zkušenosti s nesnášenlivostí kvůli jinakosti. Sekularizovaná veřejnost církvím dlouhodobě vytýká nesnášenlivost. Zčásti bezmyšlenkovitě. Ale není na tom kus pravdy, jehož je zapotřebí k celosti pravdy? Tím spíš, že překonávání nesnášenlivosti je vlastní Ježíšovu učení, a tudíž křesťanovým určením.
Nesnášenlivost je ovšem dávná a prastará, že hned tak nevyprchá. Lidová moudrost praví, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. K tématu nesnášenlivosti se hodí, protože nesnášenlivost je hlasem požadavku na přizpůsobení. Požadavku prostě požadujícího anebo již zklamaného. Takže i ve ve smečce zůstává místo pro trauma. Ale to jen mimochodem.
Už jsem o tom chtěl napsat dávno, protože z názorové nesnášenlivosti jsem poznal leccos a v nejrůznějším provedení. Ale lépe je, když se objeví něco, na co se mohu podívat z odstupu. Jeden známý farář byl dotázán, aby zveřejnil svůj kritický pohled na angažmá evangelické církve v Armádě ČR. Obyčejně poctivý požadavek, usilující o různost hlasů. Byl však odmítnut s odůvodněním, že farář by si to rozházel se svými přáteli.
Přiznám se, že mne to odmítnutí velmi překvapilo. Právě od tohoto člověka bych je nečekal. Kde se v něm bere taková obava? Po životních zkušenostech? Po únavě? Anebo má tak vratké přátele, že by ho kvůli názoru hnali bičem?
Pokud zmíněnou příhodu »ze života církve« nepochopíme jen jako nahodilost, nýbrž jako příznak a příklad, svědčí o atmosféře, v níž se nesnesou nejen různé názory, nýbrž i nositelé různých názorů - a dokonce na tom krachují přátelství. O míře platnosti tohoto příznaku a příkladu ale spekulovat nebudu.
Jen vím, že angažmá církve v Armádě není nezpochybnitelnou pravdou pravdoucí. A také to, že kde se nesnesou názory, nemůže nastat myšlenkový pokrok. A konečně, že kde se nesnesou nositelé různých názorů, jakou platnost může mít hledání pravdy a jakou váhu může mít tolikrát omílaná kvalita »sdílení«?
Jiří Hoblík