Svobodné protestantské stránky

Nevím, co si o žehnání stejnopohlavním párům Českobratrská církev evangelická, vyjadřujíc se prostřednictvím synodu, myslí. K tomu shledávám jen slabé doklady, a proto se mi diskuse o žehnání stejnopohlavním párům nejeví jako zcela šťastná.

Diskuse o homosexualitě a stejnopohlavních párech se v ČCE vede už od 80. let. Známým výsledkem, a patrně jediným kvalitním dokumentem celé debaty se stala brožura kolektivu autorů „Problematika homosexuálních vztahů“ (Praha 2006). Zevrubně probírá biblické doklady a jejich starověký kontext, je doplněna medicínským pohledem a završena eticko-teologickou úvahou.

Vzhledem k tomu bych očekával, že od té doby myšlenkový vývoj dozraje, ale zatím se tak nestalo. V době, kdy se v české společnosti s novou vehemencí razí požadavek na právní ustavení manželství pro stejnopohlavní páry pod poněkud nadneseným heslem „manželství pro všechny“, se rozhodli někteří církevní činitelé připojit se k této tendenci. Snaha vyústila v usnesení letošního 1. zasedání 36. synodu ČCE: „Synod ČCE souhlasí s možností požehnání svazků osob stejného pohlaví, pokud o to požádají. Synod ČCE vnímá, že názory na tuto otázku nejsou v církvi jednotné, podporuje činnost komise pro soužití s LGBTQ lidmi a pokračování diskuze v církvi o tomto tématu. Synod konstatuje, že žádný kazatel není povinen žehnat svazkům osob stejného pohlaví.“

Formulace je dosti vágní: „souhlasit s možností“ znamená souhlasit s tím, aby někdo něco dělal podle svého uvážení, v zásadě však s předběžným církevním souhlasem. To poskytuje určitou svobodu v provedení. Ale také to za sebou zanechává jakousi nejistotu, protože v usnesení schází jakékoli zdůvodnění, které by vyložilo smysl a cíl celého usnesení. Této vágnosti odpovídá i záznam debaty, která předcházela schválení citovaného usnesení.

Pokud bych měl shrnout formulaci a debatu, vyplývá z ní vůle k akceptaci a sociálnímu přijetí stejnopohlavních párů. Tuto vůli nepovažuji za eticky legitimně napadnutelnou. Stejně tak považuji za vhodné upřednostňovat termín „stejnopohlavní páry“. Nezdá se mi totiž zcela vhodné mluvit o „homosexuálech“, protože sexualita je sice církevně podceňovaný a podezřívaný (řečeno velmi krotce) moment lidství, ale definovat lidství a osobní identitu sexualitou je antropologickým zúžením. To je jeden z důvodů, kvůli nimž považuji celou problematiku za aktuálně velmi závažnou.

V čem mne však zasedání synodu ČCE zklamalo, je jeho nebiblismus, který se pokusím nyní vysvětlit a k němuž doplním výběr biblických odkazů jako podnětů k promýšlení tématu:

1) Nenalezl jsem v dostupných záznamech zájem o výklad žehnání. Žehnání je už biblická a v celých dějinách křesťanství přítomná praxe. Nikdo se přitom nenamáhal je alespoň krátce vyložit? A to tak, aby se to odrazilo v usnesení?

Vždyť vzhledem k Gn 27,27–29 je Bůh jediným a pravým pramenem požehnání. Podle Gn 1,22 požehnal mořským tvorům a ptákům, takže jeho požehnání zakusila celosvětově mimozemská příroda. Podle v. 28 požehnal člověku jako muži a ženě, a tedy všeobecně. Je ale Bůh jen jakési slovíčko? Podle Gn 27 spočívá požehnání v jakési obdarovanosti, která je ku prospěchu života velkorodiny (rodiny v jejích vícegenerační struktuře) a která je předávána v linii z otce na syna. Přitom požehnání přechází až do rozměrů života národa, jak to zosobňuje Abraham, který se má stát podle Gn 12,2 velkým národem. Podle knihy Izajáš slibuje Jahve Izraeli budoucí život v době po babylonském exilu: „Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou.“ (Iz 44,3) Vyprchalo však toto požehnání? Nebo se rozdrobilo v interpretacích? Spočívá tedy požehnání v prchavých slovech? (Nežili však lidé v dějinách judaismu, ale i v dějinách křesťanství především v důsledku tohoto požehnání?)

2) Vzhledem k právě naznačenému jsem v souvislosti posledního zasedání synodu ČCE ani nemohl najít biblické zdůvodnění, proč právě žehnat stejnopohlavním párům. Takové zdůvodnění by mělo být prvotně biblické, aby žehnání bylo po evangelicku podložené. Pokud se jedná bez tázání a nezdůvodněně, jedná se z pouhého automatismu.

Vždyť jak se třeba píše v Ž 24,3–5: „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“ Požehnání vychází od Boha, ale člověk je musí umět přijmout. Mezi Bohem a člověkem není obchodní, ale duchovní vztah, a v něm záleží na dárci i na příjemci.

3) Nečekal bych samoúčelný biblismus, ale spíš biblismus zamířený k nějakému cíli. K čemu bude žehnání stejnopohlavním párům dobré? Jak komu prospěje? Sám bych za účel považoval dobrý život, ne pouze dobrý pocit. Biblické doklady zčásti spojují požehnání se životním zdarem, a tak lidé rozlišovali, co mají od Boha a co získali vlastním přičiněním. Bohu vděčili za četné potomstvo (Ž 112,2), zemi (Ž 37,22), dobytek (Jb 1,10) nebo dlouhý život (Ž 133,3). Podle Ž 21,7 udělal Bůh izraelského krále požehnáními, to znamená požehnáním pro druhé lidi. Slova tohoto žalmu můžeme považovat za náznak, že se člověk může stát jinému požehnáním, prostředníkem požehnání, někým, z jehož požehnanosti mají druzí užitek. Nestojí to za další uvažování?

Žehnání jako by bylo jiným výrazem pro akceptaci, ale v tom vůle k akceptaci neladí se smyslem žehnání, protože žehnání je výrazem pro blahodárnou boží vůli, ne pro lidskou vůli někoho akceptovat. Veřejně tuto vůli akceptovat vyjádřil dokument „Žijeme spolu v jedné církvi“, který přijalo 4. zasedání 35. synodu ČCE roku 2022, a to s odkazem k christocentrickému pochopení bible, ale bez výslovných biblických odkazů. Nyní dostává požehnání jako rituální vyjádření akceptace stejnopohlavních párů celocírkevní platnost. Jak budou ale přistupovat k takto požehnaným ti, kdo s tímto typem žehnání nesouhlasí? Tato otázka směřuje k hledání cesty, jak překročit rozpor mezi "liberály" a "konzervativci".

Více však než biblismus jako by synodály zajímala apologie vlastního postoje proti nepřejnosti vůči stejnopohlavním vztahům. To je pochopitelné, jde-li o téma spojené s názorovými spory. A tak byl podán poměrně zevrubný referát o přijetí zmíněného usnesení. Zasedání synodu zaujalo záhy i novináře, takže 29.6. pozval Vladimír Vokál k rozhovoru synodního seniora Pavla Pokorného, který projevil laskavou zdrženlivost vůči konfliktům v daném tématu, ale ani on požehnání blíže nevysvětil. Mimo jiné poznamenal, že otázka sňatku stejnopohlavních párů zůstává otevřená, ovšem otevřená spolu s tím je otázka, zda církevní souhlas s požehnáním není vlastně již předběžným souhlasem s uzavíráním sňatků. A tedy vkročením do blízké, ale zvláštní a nijak snadné problematiky. V ní pak čeká otázka: Jak biblicky zdůvodnit manželství stejnopohlavních párů? Spíše než polemiky by mělo evangelíky zajímat, jak vlastní postoj biblicky založit a teologicky propracovat. V roce 2021 proběhla online diskuse pod názvem Biblické, teologické a etické aspekty homosexuality. Její vstřícnost nepotřebuje komentáře. Ovšem rozpaky jsem měl z toho, že jeden z mluvčích popřel potřebu nějak ještě doplnit brožuru „Problematika homosexuálních vztahů“ z biblického hlediska, jako by již z tohoto hlediska bylo řečeno vše.

Dílčí otázka žehnání má přitom i svou obecnou rovinu. Nakolik je vůbec v ČCE živé vědomí požehnání obecně? Není zmíněný nebiblismus výrazem obecně slabého povědomí o požehnání?

Své otázky považuji jen za výraz údivu, že jsem na ně vůbec musel přijít, že nezazněly v jakékoli podobě při synodním jednání tak, aby se dočkaly dobře dostupného výsledku. Je dost dobře možné, že jsem někde něco přehlédl, ale ta biblická vágnost na synodních stránkách mě tluče do očí. Usnesení samo by potřebovalo zdůvodnění jemu přiměřené (ne tedy třeba stostránkové) a navíc vyslovené odkazy o to, oč se opírá, aby se třeba někdo, kdo se o problematiku zajímat začíná, netápal po souvislostech.

Jistou možnost pro další vývoj alespoň nabízí návrh výchovné komise: „Výchovná komise navrhla synodu, aby podpořil vznik nového textu navazujícího na příručku „Problematika homosexuálních vztahů“ z r. 2006, a také přípravu pomocných materiálů pro liturgické vedení bohoslužeb s požehnáním dvou lidí stejného pohlaví. Obojí bylo v pátek synodem schváleno.“

Protože požehnání úzce souvisí s boží mocí, je na něm patrné i jakési tajemství. Lze na něm vysvětlit mnohé, ale ne vše. Proto nezapomeňme, že požehnání má odedávna svou praktickou stránku. V diskusích zazněly odkazy k žehnání při bohoslužbách, na než si evangelík snadno vzpomene. Nicméně kdo o žehnání mluví, měl by si popřemýšlet o rozdílu mezi vědomím, že se žehnání děje, a rozuměním žehnání. Na jedné straně znamená snad žehnání cosi skutečně se dějícího, nejen formální prvek liturgie. Na straně druhé – pokud zůstává stranou otázka významu žehnání, která je poměrně náročná, a proto například v procesu synodního jednání nemůže být důkladně zkoumána, je to patrně důsledek toho, že se ze žehnání stala samozřejmost, která se prostě připomíná neděli co neděli. Není mu samozřejmost ke škodě? Rozumíme mu jen tím, že si je připomínáme? Ku prospěchu by tedy bylo spíše pořádné studium bible a dnešních životních podmínek, do nichž by mělo biblické slovo znít. Jedná se přitom o jeden ze základních křesťanských pojmů, který je navíc sdílen s judaismem. Jeho závažnost dokládá i římsko-katolická tradice s jejími benedikcionály a pojetím benedikcí, které s nimi spojuje „Účinek trvalé povahy, který může mít i právní důsledky“ (a to jsou jen jednotlivé příklady).

Otázka požehnání není tedy nijak nahodilá. Je to otázka jednak božího působení a toho, jak mu člověk rozumí, a také je to otázka křesťanské praxe, jejího významu a smyslu. Zdá se mi, že se tu jen vynořují staré nejasnosti a nedořečenosti. Pokud by někdo přesto chtěl v tázání na význam požehnání spatřovat jakési nekalé úmysly, dovolím si připojit otázku: Co je špatného na tom – chtít, aby něco bylo děláno lépe?

Jiří Hoblík