Paradoxy pracovně právního postavení faráře
I zdali Bůh o voly pečuje?
(1Ko 9,9c)
Na Evangnetu ne a ne usnout diskuse o odměňování farářů. Je možná příznačné, že se diskuse původně týkala celkově služby faráře, poté košatěla do různých dílčích větví. Již 21. 6. 2010 k nim přidal ostravský farář Aleš Wrana podtéma platu faráře, to zarezonovalo víc než kterékoliv jiné, a dnes už se diskutuje prakticky jen o něm, vstupují do něj faráři, laici, funkcionáři, probírají různé aspekty a problémy, zvláště otázku podílu státu na platech duchovních či zřízení a využívání tzv. Personálního fondu. Že právě toto téma tak rezonuje není zapříčiněno střetem hamižnosti duchovních s lakotou laiků, ale s obecným problémem odměňování. Čím je společnost složitější a komplikovanější, tím více se stírá souvislost s podaným výkonem a dosaženou odměnou. Narozdíl od primitivního zemědělství však nejde jen o takové problémy, jako že se přes veškerou píli neurodilo, či že kroupy potloukly úrodu. Lidský faktor je stále přítomný, jen jedinec nemá ani ten pod svojí kontrolou.
Odměňování duchovenstva je samozřejmě věc zatrachtilá. Mohou za to již Ježíš s Pavlem: prvý vyřkne zásadu, která se stane standartou reformační kritiky chamtivého duchovenstva: „zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“ (Mt 10,8e), dokonce jakoby měli zvěstovatelé vyjít jako nějací poustevníci bez ekonomického zajištění (vv. 9n; ponechme nyní stranou otázku, zda je správné tato slova tak samozřejmě vztahovat na dnešní farářstvo), druhý naopak připouští, že i duchovní je tělesný a nemůže žít pouze z víry a naděje, nýbrž je závislý na materiálně vyjádřené lásce svých bližních, když říká, že ten, kdo je vyučován v slovu, má se s vyučujícím podělit o prostředky k živobytí (1Ko 9,4.7.13n; Ga 6,6), neváhaje přitom srovnat duchovenstvo s voly (1Ko 9,9n, zvl. v Bibli kralické to dobře vyzní). Sám se ovšem pro jistotu živil dle farizejského obyčeje vlastní prací, což zdůrazňuje v obou listech do Korintu; filipským děkuje za finanční podporu, ale zachovává od ní trochu odstup (snad aby nebyl za vola).
Středověk bojoval s různými projevy ziskuchtivosti na farách, zvláště po velkém moru, kdy nedostatek duchovních vedl jednak k povolávání do úřadu jakkoliv nekvalitních osob, jimž pak nezřídka svěřoval víc než jednu farnost. Mnohoobročnictví je ovšem pokušením i našim duchovním; vím o případu, kdy se jeden z našich farářů snažil získat počátkem 90. let místa na několika farách větších sborů současně. Prý by to zvládl.
Toleranční doba ovšem zatížila evangelické sbory nadmíru, když museli vedle svých duchovních stejnou částku vydat i na katolického aby neškodoval. Tady se začíná právě rýsovat určité napětí mezi sborem a farářem, neboť vrchnost měla nástroje, jak vylámat dlužné částky pro katolického duchovního, ale na vlastním se občas ušetřilo. Nejvíce cenění proto byli faráři, kteří se ve vsi bohatě oženili, žili z tchánova statku, někdy z něho získali i peníze na salár, takže nebyli sboru na obtíž, za což se jim tento odměňoval tím, že po něm žádnou práci nežádal. Nechal jej vesele se angažovat ve vlastních koníčcích, třeba v obrozeneckém hnutí a tomu podobných aktivitách.
Nechci teď v tom lehkém historickém exkursu pokračovat. Chci jen upozornit na několik zdrojů nedorozumění. První je v tom, že pracovní právo zrodila průmyslová revoluce, od těch dob se všichni snažíma veškeré pracovně právní vztahy narazit na kopyto fabriky. Tím vznikají problémy ve školství, zdravotnictví i ve službách. Hrobník musí také být po ruce, ale zvýšenou pílí si dostatek práce nesežene. Leda by se ocitl za hranicí zákona a dobrých mravů (v Polsku se už něco podobného stalo). Tím spíše je těžké efektivitu práce duchovního měřit stylem odpovídajícím ekonomickým vztahům v obchodě či v továrně. Kéž by ti, kdo mají faráře hodnotit, byli jako jejich Bůh, u kterého není osob přijímání, a dokázali nadhlédnout nad osobní sympathie, antipathie a preference! Bohužel se na to spolehnout nedá. Domnívám se ale, že zde musejí být staršovstva poučena, jak práci svého faráře hodnotit a činit tak před tváří boží. Současně senioři by měli konat vizitace častěji než 1 × za volební období, konat je nepředpojatě a se zájmem o věc.
Zatímco s prvým nic víc sami nenaděláme, další paradox působí naše vlastní řády. Myslím na Řád pro kazatele A/6/6, podle kterého placené místo kazateloe zaniká v den, kdy kazatel přijme jiný plnočasový úvazek. Tady by bylo dobré nechat nějakého právníka přezkoumat, zda to neodporuje zákoníku práce. Nechci se domýšlet, jak a proč se tam takové legislativní nedochůdče dostalo. Vypadá to, jako by ti, kdo to navrhli a přijali, měli před očima tmu závisti, že by si některý kolega mohl někde slušněji zarobit. Samozřejmě, že jde i o to, aby duchovenská činnost nebyla Popelkou vedle čehosi lukrativnějšího. Ale tento článek vůbec nerespektuje fakt, že farář nemusí být na sboru na úvazek plnočasový, že mnoho sborů si víc než kousek faráře nebude moci dovolit, ale ten farář se i se svojí rodinou uživit musí. Doporučoval bych tento článek vypustit jako zmatečný a zbytečný. Předně je tato věc ošetřena povolávací listinou, takže stačí jen, aby staršovstva a Seniorátní výbory kontrolovali faráře, zda své závazky nezanedbávají. Když to zvládnou, proč jim bránit aby si přivydělali?
Ještě větším paradoxem však je, že farář nesmí být plnočasově zaměstnán jinde, ale podnikat může, a často je to vítáno. Jak už jistý pan Schwarz ukázal, pod zdánlivou živností se může fakticky skrývat falešný zaměstnanecký poměr. Jde však i o to, že není-li člověk jen „bílým koněm“, a to by farář být neměl, vždyť jde o podvod, pak se musí podnikání také věnovat. Jen komunisté si mysleli, že kapitalista má na práci pouze svoje břicho.
Největším paradoxem ovšem je, že faráře chceme, ale neumíme jim říct, co od nich čekáme. Pouze jim řekneme, když jsou naše očekávání zklamána. Potřebuje je církev? Měla by jim to dát také na jevo. Formulovat jasnou koncepci zaměstnávání duchovenstva, případně, co s těmi nadbytečnými?