Svobodné protestantské stránky

Ulice, knihy, ale i projekty potřebují své pojmenování. Některé projekty pak takové, aby se snáze prosazovaly (záleží ale na tom, kde se mají prosazovat, například vědecké projekty musejí mít ohyzdné suché názvy). Když byl na 1. zasedání 34. synodu ČCE jako úkol zadán a na 4. zasedání prezentován strategický plán „Reformanda 2030“, muselo pojmenování zaznít hrdě i ambiciózně, a přitom evangelicky.

Reformanda pragmaticky?

Nemohu se však zbavit dojmu, že název vyvolává plané naděje, od nichž málokdo čeká, že se naplní. Lze oprávněně čekat, že Evangelická církev bude opravdu roku 2030 reformována? Dělá se to tak ale už v reklamě, že se o nabízeném zboží mluví hyperbolicky. Když ovšem jde o projekt křesťanský, ne o marketing, byla by přeci jen přiměřenější věcnost v označení. Zdůvodnění odvoláváním na evangelickou dogmatickou zásadu semper reformanda by mne tu neuspokojilo, jak může vyplývat z následující úvahy. Takřka kdokoli se může odvolávat na takřka cokoli, ale důležité jsou důvody a argumenty, aby to mělo smysl.

Proč se však hned zkraje znepokojovat názvem? Podle mého s názvem kontrastuje obsah. A tento kontrast také cosi o projektu vypovídá, cosi o jeho jisté slabině. Obsah shrnují oficiální stránky synodu do tří bodů: výše úvazku kazatelů, společná služba kazatele ve více sborech a sloučení či zánik sborů. Když jsem si tyto body přečetl, nevěřil jsem svým očím: toto je obsahem onoho reformanda? Vždyť se jedná jen o dílčí otázky z oblasti církevních řádů, takže plán má velmi daleko do celkového zřetele. Řeší se tu navíc některé záležitosti církevní organizace, ne církve jako takové. A za třetí se jedná o kroky výrazně defenzivní a sotva tvůrčí a rozvojové. Proto je na plánu i cosi rozpačitého a smutného. Přitom v dokumentu prezentovaném na 3. zasedání 34. synodu ČCE pod názvem „Příprava strategického plánu ČCE“ (dále „Příprava“), který se výslovně, ale vágně na reformaci odvolává, se o celkovosti píše („... je komplexní [nevynechá žádnou podstatnou oblast]“).

Samy o sobě působí ony tři body jako pochopitelné. Jako potřebné kroky reorganizační, s jistou dávkou citlivosti a se zřetelem ke skromným finančním podmínkám. Příznivě lze hodnotit i tendenci ke koncepčnosti. Ale ta by se přeci jen měla rozvinout do šíře, a to již dávno. Ale také se mi plán zdá velmi krotký co do odvahy – jako důsledek konsensu na půdě kolektivního orgánu a snad i příslušných (mně jistě ne zcela známých) předstupňů příprav.

Proč ale nazývat pár takových kroků „strategickým plánem“? Má být podle něho dosaženo vítězství v bitvě? Strategie je přeci od toho, aby někoho dovedla pomocí hluboce promyšlených a propracovaných kroků ke kýženému cíli. I duchovní boj potřebuje jakousi strategii. Ale právě obsah zmíněného projektu proporčně neodpovídá klasifikaci. Jako by ani nebyl sestavován na základě systematické a dlouhodobé práce, jako spíše ve volných chvilkách mezi mnohým jiným... (jak to tak bývá, mám pro to jisté pochopení, ale nepovažuji to za dobré; asi nelze vůbec sehnat vysoce kvalifikované stratégy).

Kromě toho o cíli projektu se toho zatím čtenář synodních internetových stránek mnoho nedozví. Ví se však, že má být plánem ČCE na příštích 12 let – jenže právě v dílčích záležitostech. Cíl není ani zcela zřejmý ze slov seniora pražského seniorátu R. Mazura: „Nemáme pocit, že umíme život víry ve sborech vytvořit. Ale umíme ho efektivně podpořit – umíme podpořit to, co funguje a naopak chceme částečně omezovat to, co funkční není...“ Obecně vzato – snáze se s přihlédnutím k možnostem slibuje podpora než vytváření něčeho. Co by měl ale vytvářet církevní správní systém? Vytvářet život víry – to těžko vůbec chtít po vyšších církevních funkcionářích a orgánech. A také chápu, že funkcionář chce podporovat funkčnost. Záleží ovšem na interpretaci, jak kdo pochopí, „co funkční není“.

Zásadou, kterou se má plán řídit, je řečeno slovy pražského seniora, „křesťanský pragmatismus“. Jen nevím, co se tím míní. Jistě ne filosofie Ch. S. Peirceho, která je křesťanstvím inspirovaná a ke které chovám úctu. Zdá se mi to však spíše být téměř novotvar, který užívá slovo „pragmatismus“ spíše v jakémsi lidovém smyslu a také jako slovo, které u někoho vyvolává příznivé pocity a na které budou lidé slyšet. Nevím si s ale příliš rady s jeho obsahem a s otázkou, co na pragmatismu křesťanského? Něco ve stylu Jákoba ve vztahu k Ezauovi? Nebo podle podobenství o nepoctivém správci? Anebo něco jiného? Nebo podle vzoru ukřižování které vede ke spáse? A jak si s tím poradit? Samozřejmě jsem si všiml, že výrazu je užito ve spojitosti se zmíněným hlediskem funkčnosti. Samozřejmě je mi také jasné, že v organizaci jménem Českobratrská církev evangelická je toho například z věcného hlediska leccos v nedobrém stavu (například si nedělám iluze o biblismu nebo o výchově dětí). Nemá ale být „křesťansky pragmatické“ především takové jednání, které pečuje o to, co je chatrné, opravuje, co je pokažené, ptá se, co schází? A co teprve – budování nových cest? Zdaleka ne se vším lze tedy nakládat ve stylu postřiku proti plevelu.

Smysl církve ve správě statků?

Pokouším se zvažovat jen to, co je zveřejněno. A mohu se přitom opírat o to, jak se ve třetím bodu charakterizují „základní funkce sboru“. Podle mého by evangelický sbor měl své funkce definovat podle evangelia, resp. podle Nového zákona. Nebo ne? Definice by měla vycházet z Pavlova 1. listu do Korintu 12,4–28 a tato východiska aplikovat na aktuální realitu křesťanského společenství, jemuž má církevní organizace sloužit jako servisní organizace. Neztotožňoval bych boty s nohami, které v nich mají někam jít. Proto je otázka, jak má jedno s druhým korespondovat. Pokud ovšem církevní společenství nedokáže uvádět novozákonní poselství do života, postrádá smysl.

Povšimněme si ale znovu, jak se návrh vyjadřuje. Podle návrhu jsou totiž funkcemi evangelického sboru jakési „schopnosti“. Nerozumím tomu, proč se schopnosti věcně identifikují s funkcemi. Ale zřejmě se myslí faktory zajišťující organizační a materiální stránku správní jednotky zvané farní sbor. Což ale nejsou ani schopnosti a ani funkce sboru.

Jinak vcelku vzato, pokud se starost o církev redukuje na starost o statky, je to vlastně velmi smutné. Jako by spousta lidí neměla dost starostí se svým živobytím, a navíc k čemu pozorovat církev, jak se stará o statky, ačkoli ne kdovíjak?. Už jsem třeba slyšel jednoho faráře líčit, jak se stará o farní zahradu, jako by to byl vlastní smysl farářské práce – a vlastně jsem podobných pojetí už slyšel více. Jaképak „duchovno“?, prý.

Spojovat tak těsně organizační a správní kosmetické úpravy s reformací mi připadá prostě hodně nadnesené. Může to mít i ten efekt, že nikoho ani nenapadne pomyslet na plnohodnotnější reformu. Nanejvýš, když se zasní... Když si připomenu působení jen M. Luthera, připomenu si jeho touhu po nápravě věcí křesťanských, o hledání přímé cesty k Bohu, o revizi vztahu státu a církve, jeho polemické zápasy i sociální citlivost, velkou pracovitost, jeho biblismus a písňovou tvorbu. To se reformace děla, ledy se lámaly, srdce se otvírala, lidé se nadechovali... (i když to pak vedlo do stojatých vod protestantské ortodoxie..., ale o to nyní nejde). Ve srovnání s tím nad „Reformanda 2030“ poskočí snad srdce úředníka (a toto slovo opravdu nemíním jako nadávku!), ne však zástupu křesťanů, natožpak někoho jiného. Když srovnám historickou reformanda a současný pokus o reformanda, vychází mi z toho opět smutné zjištění, že organizace jménem Českobratrská církev evangelická je ve velmi špatném stavu, že jí dělá vážné nesnáze si to připustit, a že je to na škodu evangelickému křesťanství. Samozřejmě sám po sobě nechci, abych ji poučoval, a tak tuto úvahu prostě ponechávám otevřenou. Jen mi to prostě nedá – s pošetilým nahrazováním ducha literou se ztotožnit nemohu.

K „Přípravě strategického plánu“

Po vzoru strategických plánů ze světské sféry se sice dokument „Příprava strategického plánu ČCE“ pokouší vyjmenovávat silné a slabé stránky ČCE. Takový postup jsem si už sám vyzkoušel v jednom úředním procesu, a bylo mi z toho všelijak, zde se ale dostávám také do rozpaků, i když trochu jinak. Vyjmenované „silné stránky“ působí spíš jak z rukávu vysypané chlácholení na způsob „co si o sobě hezkého myslíme“:

a) „Mnoho živých a inspirujících sborů“ – živé jsou nějak všechny, ale značná část žije jak polomrtvá, a i ty „silnější“ se vyznačují velmi kritickými momenty.

b) „Poctivé křesťanské duchovní hledačství, alternativa pro většinový katolicismus“ – nevím, co se tím míní, sezení v kostele asi sotva, a v dnešní době mluvit o alternativě ke katolicismu znamená skočit pomalu o století nazpět.

c) „K Bibli a tradici vnitřně uctivý a tvořivý, nikoli však fundamentalistický ohled“ – tato věta se zvláštním slovosledem zrcadlí spíš skutečnost, že evangelický biblismus je v prachmizerném stavu, který několik biblistů na ETF UK asi nezachrání.

d) „Zbožnostní a teologická pluralita, svoboda, diskuse“ – to je už letitá sebechvála, opakující se do omrzení; vždyť je ale jasné, že lidská rozmanitost je všude, i v ČCE, kde stejně jako ale také platí, že kdo nezapadá do schematu, musí jít z kola ven.

e) „Mnoho vzdělaných a ve víře věrohodných a angažovaných laiků“ - to je ale pouze „kapitál“, otázkou je, jaké přináší ovoce; je ale „laiků“ opravdu dost?

f) „Solidní úroveň teologického vzdělání farářů“ – o tom platí totéž co o „laicích“ v předchozím bodě. Ale zkusme třeba porovnat úroveň teologie a úroveň medicíny – a můžeme třeba porovnávat starost o duši a starost o tělo...; nicméně netroufám si hodnotit teologickou úroveň strategického plánu, nejsem si jist, za který konec to vzít...

g) „Vybudované zázemí pro práci: fary, kostely, zařízení…“ – budovy jsou ale vesměs dědictvím po minulých generacích a (na což se upozorňuje i v rubrice „slabé stránky“) často jsou velkým břemenem.

h) „Silná Diakonie“ - Diakonie není ale církev a ani součást církve.

i) „Solidní kultura demokratické interní diskuse a rozhodování na všech úrovních“ (je nápadné, jak se často opakuje slovo „solidní“ – že by projev sola fide? – ale škoda, že toto je jen drobný žert); v pragmatickém ohledu by stálo zato se ptát: jaký má dispozice efekt?

j) „Rozsáhlá členská základna“ – jaká je to výhoda při dlouhodobém úbytku a za tak silně diasporní situace?

k) „Tradice a zakotvenost“ – jaká tradice a zakotvenost v čem?, k čemu je tradice v dnešní západní civilizaci? Jak to, že tradice najednou evangelíkům „voní“?

Rovněž nad „slabými stránkami“ mohou vzniknout důvodné rozpaky. Jsou uvedeny zhruba ve stejném počtu, jen jich je o jednu méně. Důsledek umírněného optimismu?

a) „Pozvolný, ale setrvalý úbytek aktivního členstva“ – ten je očividný zhruba půlstoletí, takže to nejen není žádná nová informace, ale i svědectví o nedostatku sil s tím něco dělat.

b) „Menšinová a defenzivní mentalita, uzavřenost a "nednešnost““ – zde se prolíná několik motivů bez ucelenosti; „nednešnost“ zdá se být zdvořilým slovem pro zaostalost a pro nevnímavost dnešních lidských problémů a situací, i když takto to asi není přímo míněno; jak si ale strategická komise, která na strategickém plánu pracuje, představuje, že mentalitu, kterou sama reprezentuje, překoná? Nepopírám, že tato teze je poctivým přiznáním, jen si domýšlím tu spoustu překážek, které vedou k zvládnutí daného stavu.

c) „Nechceme nebo neumíme být misijně otevření“ – vždyť také „misie“ je evergreen pohybu ve slepé uličce. Církevní struktura není ale od toho, aby prováděla misii, nýbrž aby poskytovala stabilní nabídku. A tak je otázka, co může Evangelická církev nabídnout, jakou nabídku chce připravovat. Takovou otázku si ale „Příprava“ neklade, jako by nebyla vůle něco nabízet.

d) „Mnohým duchovním chybí charisma či schopnost k budování a vedení sboru“ – toto tvrzení je úsměvné a smutné zároveň. Jak totiž slovo „charisma“ chápat? Soudě podle křesťanského původu dokumentu by se chtělo říci, že se tu konstatuje, že mnozí duchovní neobdrželi duchovní dary. Soudě však podle běžného úzu se asi chce říci, že mnozí duchovní nejsou cool, nemají koule, nejsou to popstar, nikdo v pohledu na ně neomdlévá apod. Někdo se o to sice pokouší, sám jim říkám evangeličtí namyšlenci, ale ti ČCE rozhodně nespasí.

e) „Přetíženost role duchovních“. Tato teze by stála za úvahu. Kdo faráře (ne tedy přímo jejich roli) přetěžuje? Navíc když lidí tak markantně ubylo? Vím o takových, kteří si stále něco ukládají na hrb, aby neměli stísňující pocit z fary, v níž se toho mnoho neděje. Ale to je jen dílčí postřeh. Tradiční role faráře jako obecního intelektuála, který se stará o duchovní život oveček už dávno není, co bývala – a přetvořit ji v něco jiného? To opravdu není snadná věc, to je spíš úkol hrozící přetížit přetíženost. Nicméně znám i případy, kdy se farář právě „nepřetrhne“.

f) „Umdlévající spiritualita (málo pro víru hoříme nebo možná chceme hořet, ale nevíme jak, v rodinách i sboru)“. To je ale špatně řečeno: jak může umdlévat to, co téměř neexistuje a nad čím evangelíci aspoň dříve ohrnovali nos? Až nyní si faráři nechali od synodu odsouhlasit exercicie, jako by je nemohli provozovat i bez razítka. A když se v dalším oddílu, nazvaném „Příležitosti“(který mi jinak připadá nejzmatenější ze všech tří), dočteme „Ohromný zájem o spirituální život v současné české společnosti“, vnucuje se otázka, jak chce tento zájem uspokojit „umdlévající spiritualita“?

g) „Neschopnost či nemožnost zbavit se přebytečných budov“ – to je poměrně známá věc, která trochu kontrastuje s výše zmíněnou tezí, podle níž je existující zázemí pozitivem. Jak ale způsobit, aby se velký kostel „scvrkl“?

h) „Nevedeme lidi systematicky ke službě; ti, kteří jsou aktivní, se zaktivizovali spíše sami“. A co když je toto konstatování chybné? Je křesťanství hra na vedoucí a podřízené, aby byl někdo někým veden? To patří nanejvýš do monastického života a do správního aparátu. Zapotřebí je otevřená a přátelská komunikace, podpora, tázání, diskuse, studium Písma a mnoho dalších věcí. Co je to „vedení“? Není spíš otázka: jak nenechat druhé na holičkách v jejich „životě víry“? Jak zdolat ve vřelém pohledu skrytý nezájem? Jak neodrazovat?

i) „Velké množství malých sborů a jejich obtíže při přechodu na samofinancování“ – to je v jistém napětí s údajnou silnou stránkou „Mnoho živých a inspirujících sborů“. Je-li malý sbor živý, proč by musel mít starosti s materiálním zajištěním? Je to hlavní nesnáz „malých sborů? A když je řeč o materiálním zajištění – proč třeba nezavést kategorii nízkonákladových sborů, které by se obešly bez stálého kazatele, které by si provoz do značné míry zajistily samy a komunikovaly navenek, aniž by byly považovány za „kazatelskou stanici“ (což je terminus technicus, který by si zasloužil přehodnocení)?

j) „Geograficko-demograficky nevyhovující rozložení farních sborů ("venkovská církev").“ To je prostě důsledek historického vývoje. Český venkov je už dávno klasickým sociálním problémem. Když byla Evangelická církev v růstu a sledovala demografický vývoj, bylo samozřejmě snazší se tomu přizpoůsobit, než když je organizace dávno za zenitem.

Otázky plynoucí ze srovnání

„Příprava“ je pracovní dokument, který nelze považovat za oficiální a závazné prohlášení. Tím se ale přesto stává dokladem situace, o níž mluví, takže se nabízí k porovnání se situací. Navíc je veřejně dostupný. Celkovým uchopením dané problematiky disponovat nemohu, ale mám aspoň malou výhodu v možnosti kombinovat vnitřní a vnější perspektivu, nezávislou na úředních strukturách. A za další i díky svým skromným zkušenostem s biblistikou si mohu dovolit tvrdit, že evangelický biblismus je bídný, aniž bych si potřeboval myslet něco sám o sobě. Mohu si spíš vzpomenout na vlastní duchovenskou praxi, za níž jsem zíral: nač sáhnu, to by potřebovalo opravit. V jednotlivém sboru je to nadlidský úkol, takže se mi zdá, že nevnímavost vůči tomu všemu může plynout nejen z nízké senzibility nebo lenosti, ale i z prosté potřeby se nezbláznit. Takže pokud se něčí způsob života podobá hadru na holi, těžko bude soustavně studovat bibli. Nanejvýš přelouská nějaké to podobenství a něco vtipného si k tomu domyslí. Ale to aby si pak jeden šel stěžovat do lampárny na Žižkov...

Bude odvaha a snaha si oba zmíněné dokumenty si ještě důkladněji srovnávat? Když sám srovnávám oba dokumenty, vidím, že „Příprava“ je obsáhlá, snaží se pojmout všechno možné – „sebrané nápady“ podle toho, co kdo během svého církevního působení zachytil, vyznačuje se jakýmsi celkovým, ač nedozrálým přístupem, ale prakticky je použitelná sotva k čemu jinému než k přípravě něčeho dalšího. Naproti tomu „Reformanda 2030“ je ukázněnější, uspořádanější, více při zemi, a právě na tom je patrná tristní situace církevní organizace. Potvrzuje ji i citace preambule Církevního zřízení – jako by to byl lék na bezradnost z otázky, k čemu by mohla být Evangelická církev dobrá. To je velmi mrzuté.

„Příprava“ jinak navrhuje ještě několik praktických kroků, které mají podpořit bohoslužby. A sice v závěrečné části „5. Ukázka práce na jednom z témat: I/1 Bohoslužby“. Naznačuje se tu kritika špatných kázání – to je velká výzva k odvaze. Jsem zvědav, zda má či bude mít nějaký ohlas. Jen nevím, jak se na tom projevuje zaklínaná solidnost vzdělání kazatelů. Na druhé straně se tu projevuje „tradiční“ velké lpění na bohoslužbách, jako by nebyly i jiné formy spirituality, a na kázání. Je tu i jistá kritická distance k typicky evangelickému pastorocentrismu, který ale zůstává neotřesen. A vůbec tu není patrná příliš velká vůle po opravách a něčem novém. A to se jinak cítím být kritikem dnešní posedlosti inovacemi. Nezaměňuje se mj. kdysi nové za nyní nové?

Pozitivem myšlenky „strategie“ je připravovaný pokus o všeobecnou diskusi. Kdysi mne napadla myšlenka celý církevní systém rozebrat, všechno potřebné opravit a pročistit, a pak znovu složit. Nebylo by to tak jednoduché, jako když se na vojně dělá rozborka sborka, to spíš, jako když se nedávno opravoval pražský orloj. Poté by se vyhlásil celocírkevní sněm, jehož účastníci by se s novou situací obeznámili, ale předtím by mohli vstupovat do reformního procesu. Tak dalekosáhlé reformy by se ale sotvakdo odvážil. Ale také by to bylo nebezpečné, že by slepením nesourodých „součástek“ vznikl patvar. I ona všeobecná diskuse bude velmi na pováženou. Žádný lidský sněm totiž nemyslí. Vždy myslí jednotlivci. A pak záleží na tom, zda se jim podaří svou ideu prosadit nebo ne. I proto je výsledek vlastně nejistý: lze dobře prosadit špatnou myšlenku, stejně jako se může v demokratických volbách dobře prosadit špatný kandidát. Je to ale dobré? Sám jinak nepočítám, že bych se oné všeobecné diskuse fyzicky účastnil. Pokud by však někdo tyto úvahy pochopil jako příspěvek do oné diskuse, nebudu protestovat. Je to ale jen reakce na dva texty, které se vydávají za závažné, takže je mohu brát jako sedimenty aktuálního náboženského myšlení v rámci jedné náboženské organizace.

Jiří Hoblík