Sobotínský lakmusový papírek
Má primární a takřka nadčasová otázka zní: Co je na Diakonii ČCE křesťanského? Tato otázka je míněna fenomenologicky, to znamená jako otázka, co z projevů můžeme odvozovat jako proprium toho, co se projevuje. Nehledáme tedy odpověď na otázku, jak z mravního hlediska posuzovat něčí činnost. Naše otázka je sama o sobě bezkonfliktní, i když pro někoho je pouhá zvědavost podnětem k pohoršení. Hlavně však snadno způsobí tápání a bezradnost, což si můžeme doložit na dokumentu, který zveřejnilo středisko Diakonie ČCE v moravském Sobotíně pod názvem, který mají v téže úřednicky krkolomné formě i dokumenty jiných sociálních zařízení: „Popis realizace poskytování sociální služby“ z roku 2007 (z pera ředitelky ing. H. Řezáčové). Slova jako víra, křesťanství, evangelium, Ježíš, Bůh v něm nenajdeme. Jedinou výjimkou, když nepočítáme hlavičku, je „křesťanská pastorační a duchovenská péče (bohoslužby)“ jako jedna z položek „dalších (…) poskytovaných služeb“ vedle internetové kavárny a prodeje v kantýně. Při mé zvědavosti mi tu scházejí explicitní doklady křesťanství, z nichž bych mohl vycházet v hledání souvislosti mezi náboženstvím a sociální péčí v dnešní době.
Spor mezi Diakonií a zdravotní pojišťovnou
Ovšem sobotínského „Domova pro seniory“ bychom si sotva povšimli, nebýt poněkud hystericky laděného článku na serveru Novinky.cz „Evangelický domov ohrozil životy klientů, přestal jim dávat léky“ z 22.4.2014. Až v důsledku toho jsem se podíval na článek pocházející ze Sobotína „Sobotínská Diakonie odmítá přistoupit na podmínky VZP.“
Z obou titulků čouhá spor. V čem ale spočívá? Zjednodušeně řečeno: středisko Diakonie se nedohodlo s ostravskou pobočkou Všeobecné zdravotní pojišťovny na výši finančního ocenění práce zdravotních sester, a tak sestry propustilo. Namísto toho VZP zajistilo ošetřovatelskou péči u ADP Charity Šumperk. Pak došlo ke kolizi, kterou sobotínská Diakonie líčí v článku "Vedení Diakonie ČCE má celou situaci v Sobotíně pod kontrolou" z 23.4. těmito slovy: „Problém nastal v okamžiku, kdy praktičtí lékaři pojištěncům VZP odmítli indikovat hrazené podávání léků a tudíž ani ADP Charity Šumperk nemohla léky podávat.“ Čtenáři není jasné ono odmítnutí praktických lékařů, proč a jak k němu došlo. Na první pohled to zní jako obvinění z porušení hippokratovské přísahy. Ale to je spíš dojem vzniklý v důsledku nejasné formulace.
Věc se nám trochu, ale jen trochu projasní, když upozorníme na to, že VZP a také polovinu obyvatel domova ošetřující praktický lékař Alan Všetečka vycházejí z toho, že k zdravotnickým úkonům nepatří podávání léků těm pacientům, kteří s jejich přijímáním nemají problémy, a tudíž ho ani lékař nepředepisuje, ani ho pojišťovna neproplácí. A v tomto ohledu panuje také nedohoda mezi Diakonií a VZP, protože oficiální stanovisko střediska Diakonie je: „My si stojíme za tím, že to je ošetřovatelská činnost, kterou od dubna neposkytujeme.“ (srv. zde)
Kromě toho se v novinových článcích zdá prosvítat jakési napětí mezi Všetečkou a Diakonií, což nám trochu komplikuje pohled. Článek na Novinkách cituje jeho pohoršení nad tím, že ve sporu o peníze učinilo církevní středisko z pacientů rukojmí.
Z novinářského hlediska je problematické nejen dramatizace ve způsobu vyjadřování, ale i v tom, že článek na Novinkách vychází ze slov syna obyvatelky střediska, který si slova jeho ředitelky přetlumočil po svém a spekuloval o tom, že peníze obyvatel střediska jdou do „centrály církve“. V porovnání s Novinkami informačně vydatnější i o něco střízlivější zprávu přineslo olomoucké vydání deníku iDnes z 23.4: „Senioři v domově tři dny nedostali léky. Charity tápaly, kdo je má podat“.
Když se z minima informací pokusíme rekonstruovat průběh, zůstane nám řada neznámých. Jak se k problému stavěl zdravotní personál? Anebo proč trvalo tři dny, než si zaměstnanci střediska všimli, že obyvatelé střediska nedostávají léky? Ve zmíněném článku ze serveru Diakonie se dozvídáme jen tolik: „Ředitelka střediska DČCE v Sobotíně Hana Řezáčová, kritickou situaci řešila zajištěním podávání léků zdravotním personálem střediska DČCE v Sobotíně“? Jak to bylo s podáváním léků do 23.4., kdy se objevila zpráva „Vedení Diakonie ČCE má celou situaci v Sobotíně pod kontrolou“ se slovy ředitele Diakonie ČCE Petra Haška: „Vedení střediska DČCE v Sobotíně převzalo zodpovědnost za podávání léků svým klientům, aby nedošlo k ohrožení jejich zdraví nebo života“? Zpráva na iDnes je v tom určitější, protože mluví o třídenním výpadku a dává slovo ředitelce, podle níž léky obyvatelům střediska podávají nepropuštěné zdravotní sestry, které pečují o pojištěnce jiných zdravotních pojišťoven než VZP.
Co se sporem?
Jak to, že ale došlo až k vyhrocení? Středisko původně chtělo vyvinout nátlak na pobočku VZP, která podhodnocuje platy zdravotního personálu. Tento nátlak je ovšem nesystémový: jeho subjekt žádá totiž pro sebe něco, čeho plnění vychází z obecných norem. Jiná střediska mohou v postupu Sobotína vidět zástupný či průkopnický čin, ale na tom se nic nemění. Jenže také jde o vícevrstevnou problematiku, uvážíme-li neveselou finanční situaci zdravotních sester obecně.
Sám spor, který je vnímán jako spor mezi střediskem Diakonie a VZP, má různé aspekty, které nejsou zvenčí příliš zřetelné, zatímco hlasy „zevnitř“ mnohé ponechávají nevysvětleno, ať už z jakéhokoli důvodu. O čem však lze pochybovat, je to, že se nejedná o spor Dobrých proti Zlým či naopak. Sporné kroky jsou patrně na obou stranách, ale vše je zatím velmi čerstvé. Kromě toho nechápu, proč vůbec vládne nejasnost nad tím, které úkony VZP proplácí a které ne.
Toto zvláštní dilema se alespoň provizorně rozčeří, když nahlédneme do 4. čísla časopisu Akcent z roku 2010, který vydává VZP. Zde MUDr. Z. Kučerová v článku „Chyby při vykazování zdravotní péče v sociálních zařízeních“ uvádí: „V této souvislosti je nutné upozornit, že samotnou přípravu indikovaných léčivých prostředků sestrou na ošetřovně a jejich následné rozvezení a předání klientům, tedy včetně podání a dohledu nad jejich požitím, nelze považovat za naplnění obsahu zdravotního výkonu určené ho pro podání léků per os – jde o sociální službu nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění (dodržování léčebného režimu, základní úkon péče o vlastní osobu dle § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách, přílohy č. 1 prováděcí vyhlášky). Nic na tom nemění ani fakt, že obecně by samotná aplikace léčivého přípravku měla být vždy v rukou odborného zdravotnického pracovníka. Tyto výkony mohou být oprávněně vykázány k úhradě jen ve zcela výjimečných případech, kdy pacient není kvůli svému zdravotnímu stavu prokazatelně schopen vložit si podaný lék do úst, a je tedy nutné zajistit tuto aplikaci za použití rukavic, špátle či lžičky, tampónu apod.“ (str. 1)
Soudě podle citované instrukce, záleželo na ošetřujícím lékaři, u kterého pacienta podání léku určí jako zvláštní zdravotnický úkon. Z toho pak vyplývá, že s podáváním léčiv platy zdravotních sester v Sobotíně nestály a nepadaly. Pokud přeci jen stály a padaly, rád bych se dozvěděl důvod. Proč jsou zprávy tak neurčité, když už se zveřejňují?
V každém případě je nešťastné, co se odehrálo. S vědomím nejistot si ale troufáme tvrdit alespoň jakési minimum. Nejcitlivější je na straně Diakonie to, že do sporu Diakonie a VZP byli vtaženi obyvatelé střediska a jejich rodiny. Finanční hodnocení zdravotního personálu je přeci něco jiného než blaho obyvatel střediska, kterým do platu sester nic není.
Přitom nechceme upírat snahu Diakonie předvídat krizovou situaci a snahu předejít problémům. Nicméně ještě jedna otázka: Nakolik se do celé věci promítá určitá dvojkolenost, s níž na půdě pečovatelského střediska působí zdravotní pracovníci?
Zpět k výchozí otázce
Co však s otázkou, kterou jsme si položili na začátku? Co je na Diakonii ČCE křesťanského? Provozní a finanční problémy nejsou předmětem křesťanské zvěsti a praxe. Je otázka, zda sobotínská Diakonie dostála svému úkolu a neselhala v něm. Ale ani to není problémem křesťanské zvěsti a praxe. Křesťanskou otázkou spíše je, jak víra motivuje ty, kdo v Diakonii pracují. Ale jak tuto motivaci popsat a sledovat, když není měřitelná? Mzdu a odměnu dostávají nakonec pracovníci bez ohledu na vyznání. Je křesťanské na Diakonii ČCE to, že jejím zřizovatelem je určitá církev? To tvrdit by přeci bylo banální.
Zkusme se ptát ještě jinak: Co zmůže v napjaté situaci modlitba? Není k tomu, aby člověk překročil sebe sama i se svými rozpory? Tím ale předpokládá víru. A není víra otvíratelkou výhledu za rozpory? Díky ní se nemusí ten, kdo pochybil, bát svého pochybení. Ani ten, kdo chybujícího vidí, si nemusí na něm vybíjet zlost. Ani ten, kdo hledá cestu z rozporů, nemusí mít těžkou hlavu z těch, kdo mu přitom přitěžují. A své východisko má konečně i rozpor mezi lpěním na liteře zákona a tím, co je z etického zapotřebí. Mluvíme zde ovšem o možnostech, nikoli o tom, co exaktně zjišťujeme. O možnostech, které byly i budou jako příležitosti a jako otevřené dveře. Z důvodu hledání odpovědi na naplnění možnosti tedy alespoň doplňme ještě jednu otázku: Může či nemůže tedy v krizových okamžicích být víra transparentní?
Jiří Hoblík
Dodatek 1: Vedení ČCE a Diakonie ČCE vydalo 24.4. prohlášení k situaci v Sobotíně. Neříká nic nového, a tak jen vyjadřuje podporu. Sice chápu, že někdo pod palbou kritiky zvěřejňuje apologii. Co mi však schází, je zodpovězení otázek, které jsou výše přímo či nepřímo vyjádřeny. V onom prohlášení zůstává stále řada bílých míst - a tím i otázka odpovědnosti vedení sobotínské Diakonie, která se mi sice zdá menší než u VZP, ale přeci jen ji nacházím, a napovažuji ji za banální. Pokud se chce někdo bránit výtkám, nemůže uhýbat před otázkami. Sám si na Diakonii nic nevezmu a o nějaké její očerňování pranic nestojím. Jen na mne doléhají otázky, toť vše.
Dotatek 2: Pokud mohu soudit, ze strany Diakonie se ke kauze nejzřetelněji vyjádřil zástupce ředitele Diakonie ČCE Miloslav Běťák v rozhovoru pro Deník.cz "Zůstali lidé bez léků? Domov seniorů se pře s VZP." I když zde se nedočteme vše potřebné. Zčásti to chce čas. Jen bych podotkl, že zástupce ředitele uhýbá před otázkou, zda byli "klienti" několik dní bez léků - a až napodruhé odpovídá diplomaticky, způsobem obvyklým a očekávatelným: "To je tvrzení proti tvrzení. To nemohu potvrdit, ani vyvrátit, protože to šetříme. Stejně tak to vyšetřuje policie, které budeme podávat argumenty." Jako by to nemohl zjistit jednoduše...
.
Komentáře
Přehled komentářů
Jirko, taky bych byl rád, kdyby bylo více evangelíků/křesťanů mezi zaměstnanci a klienty Diakonie, a naše diakonie byla křesťansky formována především zevnitř. Na jeden podstatný aspekt jsi však při hledání odpovědi, co je na Diakonii křesťanského, zapomněl - na dozorčí radu, na vnější orgán. Nejméně polovina členů dozorčí rady střediska musí být z členů příslušného sboru ČCE. Jejich vliv na fungování střediska je sice dost nepřímý, ale tak to je od začátku platnosti nového Řádů diakonické služby zamýšleno. Záleží pak dost na konkrétní dozorčí radě, jaké způsoby si najde k provádění zodpovědnosti sboru za středisko. A v sobotínském případě, kdy je zřizovatelem šumperský sbor ČCE, zafungovala dozorčí rada hned, co se první informace o situaci dověděla.
lakmusový papírek nebo Rorschachův test
(Martin Danihelka, 24. 4. 2015 22:31)
Co je na Diakonii ČCE křesťanského? Možná stejně mnoho a stejně málo, jako je toho křesťanského na Christlich Demokratische Union Deutschlands.
Nechci interpretovat situaci v Sobotíně přímo, ale nabídnu přesto jeden střípek, i kdyby měl dotvářet spíše pozadí než popředí kauzy. Myslím, že hraje svou roli, když jsme tedy hned z kraje vybízeni k fenomenologickému postupu. Strávil jsem nedlouhou část života v jednom moravském okrese vykazujícím cca třetí nejvyšší míru nezaměstnanosti v rámci ČR. (Nádherná příroda!) Těžko si zdaleka nejenom pro Pražáka představit každodennost obyvatel pohlcených úzkostí a nervozitou z boje o zbylých pár pracovních míst a hlavně z boje o udržení si pracovních míst stávajících. (Považme ještě značnou náročnost dojíždění do zaměstnání. A zároveň nízkou úrovní platů.) Téměř každý, kdo je v okresech Bruntál, Jeseník, Vsetín, Šumperk, Třebíč, Opava zaměstnancem, ví, že je nahraditelný, že na jeho místo se tlačí deset nebo padesát zájemců. Dovede si kdo "z vnitrozemí" představit, jak nízká a naturalistická kultura pracovních vztahů tu panuje, jakou fikcí je zde Zákoník práce, jak obtížné je v takových poměrech komunikovat s kolegy a nadřízenými, oponovat jim, trvat na tom, co považuji za důležité apod.? První, co mě při zaslechnutí zpráv ze Sobotína napadlo, byla elementární vnitřní jistota, že se tato mediálně vděčná situace musela narodit právě z této souhry zaměstnanecké zaslepenosti, necitelnosti, úzkosti a nihilistické unavenosti. Že se z ní musela narodit jako Afrodité z mořské pěny. Já jsem ji zažil, já tam někde totiž aspoň chvíli žil, na rozdíl od těch, kteří do různých Sobotínů zajedou leda na týdenní hotelový pobyt s rodinou.
Dovede si třeba někdo z farářů přinejmenším představit FENOMENOLOGII takového života? Každodennost zformovanou z těchto daností? A říci k tomu i něco podnětnějšího než pár plků o okoralých a hloupých lidech kdovíproč volících ČSSD a KSČM?
dozorčí rady
(Aleš Wrana, 27. 4. 2015 9:12)