Svobodné protestantské stránky

Protože na každém člověku je cosi, co má duchovní povahu – jen to nyní nechci rozvádět –, nazvat někoho přímo bezduchým bych se zdráhal, ale soudobé evangelictví mi připadá bezduché až až. Ne až nyní, již odedávna. Mohu doufat že jednotlivce Duch boží alespoň popostrčí, zatímco z církevních struktur jako by se stáhl kamsi do hlubin. Tázat se na to konkrétně, k tomu se nabízí promluva takřka nového synodního seniora ČCE Pavla Pokorného.

P.P. je člověk milý, hodný, má ovšem tu nešťastnou roli, že se ve své nové funkci stal správcem bezduchosti. Bezduchosti především smutné. Takové, jež rozesmutní poutníka, který stále hledá a hledá, a často nenachází. Nedávno jsem na téma bezduchosti diskutoval se studentem, a ta diskuse mne povzbudila, abych se na ni znovu ptal, ale v tuto chvíli mohu naznačit jen nápovědu: odedávna se v evangelickém prostředí slovo „duchovní“ považuje za nepatřičné. Nevšímané zaujetí Duchem sebrali evangelíkům letniční křesťané (před více než stoletím!) a začali s ním dělat psí kusy. S tím souvisí i nejasnost v rozdílech mezi pragmatickými a duchovními zájmy. Je také náhoda, kolik lidí hledá duchovnost někde jinde?

Ale nechci říkat, že synodní senior je proponent bezduchosti. Spíš je někým, kdo se na ni snaží reagovat, ale příliš si s ní rady neví. Nicméně protože je církevním funkcionářem, a tak ji i reprezentuje (jako zděděnou hypotéku) a vyjadřuje. Jako by se zdráhal na plné pecky své evangelictví před televizními kamerami předestřít….

Mám tu nyní na mysli „Novoroční promluvu synodního seniora Pavla Pokorného. Nejistotám navzdory“. Jako by hned její úvodní výjev měl být varováním: Temná mračna podivného zabarvení, provázená pamelodií. Pak se na chvilku objeví hezké nebe a po něm přicházejí úvodní slova celé promluvy, znějící na cestě poblíž Bílé hory (kdoví, proč právě tam…) – a pak bezútěšný záběr na dálnici. Při něm se nám dostává upozornění na nejistotu, kterou má dálnice symbolizovat. Po dálnici následuje záběr na motolskou nemocnici s požadavkem úcty ke zdravotníkům. Na to celkem logicky navazuje návštěva nemocničního Prostoru ticha, při níž Pokorný jako někdejší zdejší kaplan vysvětluje, proč se tento prostor nenazývá kaple. Příliš by totiž připomínal křesťanství. Jde v něm ale zejména o to, aby „přinesl něco odjinud“. (Odkud?) Hned poté přichází výklad respirátoru – už dlouho slýchané mravní ponaučení. Snad v zájmu vyšší jistoty (?). Po opětovném pohledu na nebe, temnější a pak světlejší, se konečně ocitáme ve střešovickém evangelickém kostele: „Od faráře se možná čeká, že když se rozhlížíme po našich nejistotách, že bude mluvit o víře v Boha. Je Bůh ta jistota a bezpečí, které hledáme? Možná ano, možná by to tak někdo řekl. Já si ale zároveň uvědomuji, že ta moje víra někdy bývá nejistá, že i jako věřící žiju v jisté nejistotě, v nezajištěnosti. Ta víra mi snad jenom dává určitou sílu nejistoty unést, nejistotám vzdorovat, naději, že moje nejistoty nejsou tou jedinou skutečností.“ Jak se ale k takové víře dobrat? Stojí za to se o ni vůbec zajímat? Pointou celého projevu je výklad interiéru střešovického kostela, v němž modře vykládaný oblouk symbolizuje bránu a za ním barevné sklo, přes něž není nic vidět, ale které propouští světlo. Symbol cesty, která je před námi, symbol naděje. Pokud Pokorný v tomto kostele působil přes dvacet let, jistě mnohokrát právě toto vykládal. Ale proč ne? Svou promluvu končí přáním „Ať jdete ke světlu!“

Promluva mne neuráží, nepobuřuje. Jen z ní vnímám, jak se děje ve světě prázdnoty. Mluvčí má jistě také svou odpovědnost: proto mne udivuje, že evangelický farář nerozvinul nic biblického. Světlo je přeci jen obecně náboženský symbol – a zároveň má velmi důležité biblické asociace. Dále pak, když byla v promluvě řeč o víře, tak v rámci jakési teologie „možná“. Ne že by byl Pokorný roztřesen absencí sebevědomí, spíš jako by jej vedla zmíněná bezradnost, jak promluvit v bezduchém světě – a jak nevystrašit nekřesťany křesťanstvím. Patrně chtěl opatrně promluvit ke křesťanům i nekřesťanům, ale výsledkem je kompromis – s obsahem, který připomíná Jerky. Více mi toho kdysi o víře na cestě k budoucnosti s odkazem k Abrahamovi pověděl L. Hejdánek, a to nebyl teolog. Ale zdá se mi, že se synodní senior na tuto promluvu jen    méně připravil, protože jsem před několika měsíci jeho homilii o nepoctivém správci, kterou měl výrazně propracovanější… Že by ledabylost, která také patří k evangelické současnosti?

Více zřejmosti by také chtělo vnést do hlavního – a velmi důležitého – tématu, jímž je nejistota a jistota. Jakou lze míst jistotu ve světě, v němž se vše mění? Obvykle nabývá člověk jistotu svou zkušeností – nemůže popřít, že něco zakusil, když to zakusil, – ač to třeba zároveň nesprávně pochopil. To jej pochopitelně uvádí do rozpaků, a také tak může nejistota vyvstat.

Evangelík by si ale mohl vzpomenout na slova o duchovním díle z Listu Filipským 2,6: „… jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.“ A ještě spíš by si mohl vybavit ještě známější slova z Listu do Říma 8,38 n.: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. “ Pročpak jen tato slova v promluvě nezazněla? V řeckém znění je tu ovšem užito slovesa PEITHÓ (ve druhém citátu v pasivním tvaru), což znamená spíše „být přesvědčen“. Ne však být přesvědčen ve smyslu „být toho názoru“. Je to spíš jistota božím slovem, které znám, jemuž rozumím a které je mi i jiným k užitku. Je to tedy vyšší jistota než ta ze zkušenosti. Tato jistota také patří do zkušenosti, ale má nejbezpečnější a láskyplný zdroj.

Ovšem fukarem Ducha nenaženeš. A tak mám zato, že minimálně je zapotřebí hledat stopy Ducha. I kdyby výtěžek byl minimální co do kvantity. Ale v tuto chvíli je tu především otázka: Jak vírou zápasit s nejistotami? Pomodlit se před usednutím za volant? Ale nebylo by to rouhání, jestliže je řidič za své nejistoty sám odpovědný? Co třeba nejistota z promarněného času? Co nejistota ve strachování o druhého člověka? Co nejistota ženy v noční prázdné ulici? Co nejistota v okamžiku, kdy se mám rozhodnout? Co nejistota v naprosté životní bezradnosti? Co nejistota ve chvíli, kdy jde v životě o vše? Možných situací nejistoty je nepočítaně, stačí se rozhlédnout… Připomíná se mi Ježíš, který v Getsemanské zahradě prožil nejistoty dosti, a také, jak se zpívá, „duše smutná je až k smrti“. To je ovšem jiný smutek než smutek z bezduchosti.

Jiří Hoblík