Aleš Wrana: "Hloubka u Tomáše Halíka"
Tomáš Halík jako výborný pedagog rád vytváří myšlenková schémata. Didaktičnosti to prospívá. Přemýšlel jsem však, proč mi jeho schematičnost často nesedí. - Při četbě jeho knihy Čas prázdných kostelů jsem si všiml, že například často používá metaforu hloubky – v kontrastu k povrchnosti. A do „hloubky“ jsem si udělal malou sondu - do sémantického pole slova „hloubka“, jak je rozprostřeno právě v této malé knize. Která je ovšem zhuštěným souhrnem Halíkových myšlenek kroužících kolem Velikonoc, centrální události křesťanského myšlení. Tato drobná práce si nečiní nárok na komplexnost přístupu k tématu, k rozkolísání jedné velmi běžné a napohled samozřejmé metafory však i takový zběžný přístup stačí.
1. Hloubka u Halíka
Slova z tohoto sémantického pole se na 146 maloformátových stranách textu vyskytují 68 krát (hloubka 16x, hlubší 12x, hluboký 11x, hlouběji 10x, hluboce 5x, hlubina/hlubiny 5x, nejhlubší 4x, prohloubení 2x, hlubinná – vždy v kontextu hlubinné psychologie 2x, hluboko 1x). „Hloubka“ je u T. Halíka výsadní metaforou pro vyjádření intenzity a potřebného směřování mysli.
Hlubokost je zde vyjádřením intenzity: Velikonoční příběh je hluboce vepsán do naší kultury (s. 83); naše česká společnost je hluboce sekularizovaná (81); jakýsi politik s hlubokým pohrdáním vyslovil slovo pravda (104).
Cesta do hloubky je cestou k pravdivosti – je třeba jít za prvoplánové odpovědi (40), hlouběji je třeba vnímat staré obrazy (41), musíme hledat a rozvinout hlubší základy naší křesťanské identity (50), je třeba hlouběji chápat biblické texty (83 2x, 96), hlouběji měl pochopit císař Konstantin svůj sen (99), Ježíš, muž posetý ranami vyjadřuje hlubokou pravdu o člověku (106).
Potřebujeme jít do hloubky kvůli nápravě dnešní situace – to je velký Halíkův důraz.
Naše církev a naše zbožnost musí projít reformou, osvícením, prohloubením (56); je čas pro hlubokou transformaci náboženství a čas pro reformu církve. Ta reforma nemůže být jen povrchní modernizací struktur, .. nýbrž má především přinést změnu smýšlení, obrat k spirituální hloubce (71); budeme muset naše křesťanství založit hlouběji než na dosud obvyklém náboženském provozu.. možná bude muset ustoupit nějaké nové, hlubší, autentičtější podobě křesťanství (72); špatně by to mohlo dopadnout s církví, pokud neprojde hlubokou proměnou, smrtí a vzkříšením (88); dětská náboženská víra.. musí jednou „umřít“, projít hlubokou transformací (90); krize mohou být příležitostí, aby se víra očistila od naivity a stala se hlubší a pevnější (91).
Hloubka je tu v protikladu k povrchnosti: umění, které nepoukazuje k tajemství, nýbrž zůstává líně a lacině na líbivém povrchu, .. náboženství.. které není schopno zacházet se symboly jako s cestou na hloubku.. (32); těchto čtyřicet dní .. nás má přivést .. od povrchu na hloubku; kdo žije na povrchu, žije neautentický život v rozptýlenosti, v povrchní zábavě, .. ten, kdo se dokáže odpoutat od povrchnosti a sestoupit na hloubku, žije autentický život, „život v pravdě“ (34); pro povrchního člověka platí, že „sejde z očí, sejde z mysli“. Ale pro přemýšlivého člověka je prázdné místo – zakrytý oltářní obraz - výzvou k zamyšlení (40); přesvědčení, že to, co čteme, se tak skutečně událo, by bylo velmi chudé a povrchní chápání víry a pravdy (84). A pojí se s prostotou: slavme tedy letos Velikonoce prostě, ale nikoliv povrchně (81); obřady, které jsou prosté, a tím více výmluvné a hluboké (99).
A teď už jsme napjati, co je dle Halíka v této hloubce, jak to tam vypadá? Je tam jakési „jádro“ – u genderových teorií je zapotřebí rozlišit jejich důležité pravdivé jádro od extrémních ideologických výkladů (61). V hloubce je „dno“: sestoupit na hloubku také zpravidla znamená dotknout se dna, být konfrontován s nicotou, s noční a tragickou tváří lidské existence, s pomíjejícností; znamená to zbavit se iluzí (35). Ale jindy je v hloubce „propast“: varuj se znevážit propast tajemství tím, že ji zakryješ kýčovitými obrázky lidských představ, fantazií a teorií (86n). Je tam „pramen“ – metanoia je sestupem od povrchu života.. k jádru, k prameni (71); skrytý pramen síly a inspirace (77). V hloubce je „poklad“: otevře se poklad víry (či před-víry), skrytý někde hluboko v nás. Věřím, že úplně v každém z nás (84). V hloubce je „plnost“: pýcha oslepuje a ohlupuje, vězní na povrchu. Pokora otvírá oči a vestavuje se celé pravdě (35). A v centru je kříž: kříž je spíš vyjádřením paradoxu, který je v centru křesťanské víry (100).
Metodou cesty do hloubky je zde především modlitba a kontemplace:
je třeba hledat hlubší smysl v modlitbě (49), zastavit dosavadní zběsilý rytmus života a v kontemplativním zamyšlení hledat jinou, hlubší odpověď (70); středověk byl dobou rozkvětu mystiky, často hluboké zbožnosti laiků (71); chovám naději, že aspoň někteří z nás přijmou tento postní čas hlouběji a plodněji, pokusí se ztišit a přemýšlet (72); pošetilé jsou představy, že si církev pomůže tím, že se bude povrchně „modernizovat“.. Svatý Pavel nás varuje, abychom se povrchně nepřizpůsobovali tomuto věku a tomuto času, nýbrž abychom sami sebe opravdu do hloubky proměňovali obnovou své mysli (77n).
A kdy používá Halík vyjádření, že je něco nejhlubší? Můžeme nově a plněji vejít do pokladu velikonočního tajemství.. co považuji za nejpodstatnější.. jenom víra, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská víra (87); zastavme se však ještě u jedné z Ježíšových ran, té nejhlubší.. Ježíš umírá s drásavým výkřikem „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (107); Ježíš sestoupil i do ještě hlubšího kruhu pekla, do pekla odloučenosti od Boha (108).
2. Hloubka v evropské tradici
Odkud pochází představa, že to důležité se nachází v hloubce pod povrchem? Je zřejmé, že z tradice evropské filosofie od antiky, kde to „podstatné“ je „pod“ povrchem jevů. (Mnohé musíme odložit, abychom našli to podstatné (74); co považuji za nejpodstatnější (87)). Tuto linii zde dále nerozvádím.
U Halíka je navíc velmi zřetelný vliv tzv. „hlubinné psychologie“ C. G. Junga. (Jungovo pojetí životního zrání jako sestupu od našeho „ego“ k hlubšímu centru, k „hlubinnému já“ nazývá nově to, co svatý Pavel nazývá Kristem, který žije ve mně, a mystikové Bohem jako „duší naší duše“ (35); podle zakladatele hlubinné psychologie.. má každý z nás svůj stín (100)).
3. Hloubka v Novém zákoně
A protože my všichni v té metafoře hloubky žijeme tak nějak samozřejmě, mohlo by nás překvapit, že v Bibli se skoro nevyskytuje.
Intenzitu vyjadřuje Nový zákon nejčastěji (243x) slovem „veliký“ (megas): „veliké“ jsou zde strach a bázeň, soužení a zármutek, radost a úžas, i tajemství. Někdy je srovnáván běžný jev s „větším“ (meizon): je křik a velký křik Mt 20:31, obdobně důležitost Mt 23:15, duchovní dary 1K 12:31; přísnost Jk 3:1, protože samozřejmě Bůh je větší než vše (J 10:29). A někdy je totéž srovnání vyjádřeno adjektivem „vyšší“ (hyperbolén) ve smyslu „přesahující (každou míru)“: Ř 7:13: podle ČEPu mi „hřích ukázal celou hloubku mé hříšnosti“, v řečtině ovšem „jak jsem nadevše hříšný“; 1K 12:31 vyšší duchovní cesta; Ga 1:13 Pavlova mimořádná horlivost v židovství; závažnost Boží slávy je nade vše 2K 4:17.
Stavba potřebuje mít hluboké základy (L 6:68), semeno dost hlubokou půdu k růstu (Mt 13:5). Hluboký může být spánek (Sk 20:9), hluboké ráno bylo, když přišly ženy s vonnými mastmi k hrobu (L 24:1). Hlubiny má Bůh (1Kor 2:10) i Satan (Zj 2:24). Hluboká je leckterá studna (J 4:21) i moře (L 5:4) – pro duchovní život často používané slovo „Zajeď na hlubinu“ ovšem Petrovi muselo znít dost odlišně než nám dnes, židé měli z hlubin strach. Když chtějí pisatelé epištol ukázat objemnost, vypočítávají mezi rozměry i hloubku: Ř 8:39 ani výšiny ani hlubiny (stvoření) nemohou nás odloučit od lásky Boží; kéž bychom mohli (Ef 3:18) pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka Boží lásky, ale i „vnitřního člověka“ v nás. Všude zde se vyskytuje slovo „hloubka“ (bathos) a slova příbuzná – dohromady (pouze) 12 míst.
K psychologizaci hloubky přispívají epištoly ještě příslovcem „esó“ (vnitřně), které se běžněji používá o interiéru domu, paláce atd., ale 3x v NZ i o „vnitřním člověku“: Ř 7:22 ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; 2Kor 4:16 i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme; Ef 3:16 aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘.
Celkově se snad dá říct, že metaforické pojetí „hloubky“ se v NZ vyskytuje jen zřídka.
4. Připomínky
4.1. Další připomínky uvádím už jen mimobiblické. Ta první, pastorační: kdy vlastně člověk dosáhne hloubky? Když začnu u doslovného významu, třeba ve vodě: když se potopím do dvou metrů, jsem už ve hloubce? A ve dvaceti metrech? A když se potápím nad Mariánským příkopem, je 400 m pod hladinou už hloubka? - A duchovně, na své cestě víry? Uvažujme třeba konkrétní příklad: když dítě pochopí, že eucharistie není obyčejné jídlo, je už to hluboké poznání? (Někteří dospělí křesťané v Korintu nepochopili zřejmě ani toto - 1Kor 11, 20nn). Když někdy později to dítě pochopí, že přijímá skutečné tělo Kristovo – nad tím kontempluje asi většina „ryzích“ katolíků - je už to hloubka? Nebo až tehdy, když k tomu navíc uvěří, že my jako společenství kolem stolu Páně tvoříme jedno Kristovo tělo?
4.2 Druhá otázka, ke způsobu spirituality: jak vypadá ten pohyb do hloubky? Je jednosměrný? U Halíka to vypadá jako jednoduchý imperativ: do hloubky, do hloubky! Jako by měl malé pochopení pro povrchnosti. – Když se podívám např. na pojem autenticity, který Halík používá, a na klasika toho pojmu Heideggera, najdeme u něj přiznání, že člověk dovede žít autenticky jen občas, že vedle toho potřebuje obstarávat své živobytí, nebo si i užívat. A ostatně: u Heideggera může být autentický jen osobní život. Už spolubytí – tak důležité pro křesťanství - autentické není. (Jak je tomu v církvi?) A třetí způsob bytí je bytí podle „času světa“ – a společenská angažovanost je přece jako třetí pilíř salvátorského společenství tak důležitá. Zde možná nejsložitější otázka: jak žít ve světě a v církví - která je ve světě - křesťansky autenticky?
4.3 Exegetická: naděje, že hlubokým výkladem biblického textu dojdeme k pravdě, je asi ryze římsko-katolická. Když se tomu dopomáhá učitelským úřadem. A tím, že silný proud tradice si vše nějak přivlastní a omele. Ale jinak mohou mít snahy o hluboký výklad nejméně dva nepohodlné důsledky. Zaprvé: rádoby hluboké mohou být výklady diametrálně různé. Např.: je hlubší Drewermann (představitel hlubinně psychologického výkladu Písma, církví vyloučený, ale podle mého exeget neškodně povrchní, nacházející všude pořád stejné archetypy) nebo Swedenborg, s mohutnými prožitky a vhledy do smyslu Bible, heretik ještě svéráznější? – A zadruhé: někdy by se slušelo zůstat u výkladu doslovného, povrchního. Když Ježíš řekl: „Blaze chudým“, myslel tím „Blaze chudým“. Když se za tím začnou hledat hlubší významy, může i žebravý řád stavět chrámy ze zlata. Halík přece jinde příhodně poví, že hloubka může být i v prostotě, zde v prostotě výkladu.
4.4 Další tři připomínky jsou psychologické. Das Selbst (pomíjím teď, že v odborné literatuře v žádném jazyce se jako „hlubinné já“ nepřekládá) je sice podle Junga v hloubce nevědomí, ale hlubokost není jeho hlavní kvalitou – tou je přece schopnost integrovat, scelovat různé části duše. Pokud by nescelovalo, mohly by být projevy takového hlubinného Já docela hrozné, splašené, hydeovské.
4.5 Někdy mi připadá, že Západ naskočil, hlavně od Freuda, na naivní a možná nebezpečnou představu, že nitro člověka se dá a má prozkoumat, že to člověku pomůže. To už nevíme, že nitro je plné zla, zcela zkažené? Víme. Od gnostika Junga však máme nově naději, že někde v hloubce na dně je Kristus jako Boží obraz, tím vším zakrytý. Ale i ten první křesťanský psychoanalytik, apoštol Pavel si nad svým poznáním nitra jen zoufá (Ř 7:22 a dále). Odhalil i svou „nejvnitřnější bytost“, ale ví, že v poznání záchrana není. – Vím, že T. Halík to ani takto neříká, že je zkušený zpovědník a psychoterapeut. Mohu vedle toho postavit jen svou osobní zkušenost: nám některým velkým hříšníkům bylo od cesty do hloubky duše uleveno, bylo nám zjeveno, že náš hřích je prostě přikryt a boží milosrdenství se klene nad námi (Ž 32,1; 103,11). Marné by bylo trápit se s lopatou nad obrovskou jámou plnou exkrementů.
4.6 Cituji z H. van den Berga: „V poslední době se skutečně čím dál tím častěji upozorňuje na nedostatky a trhliny, jež se ukazují v doktríně „psychologie hloubek“ či hlubinné psychologie.“ Neumím zvážit, nakolik má Berg pravdu. On však hned nabízí alternativu - metodu „bdělého snu“, vypracovanou R. Desoilleem. V této psychoterapeutické metodě vede cesta k poznání Já směrem nahoru. Navazuje se zde na Bachelarda, který se rozešel s psychologickou metodou introspekce a místo toho navrhuje kontemplaci světa věcí a smyslových forem. Všechno píšu jen zhuštěně. Ale možná v celé dnešní filosofii převládá odklon od podstat k jevům, povrchnost už není urážlivé slovo. - Co když je lidská mysl strukturována ne jako propast, ale jako věž, do výšky? - Anebo orientována navenek ještě jinak, třeba jako síť lidských Já?
4.7 A závěrečná z dějin mystiky: tolik mystických cest přece vede nahoru, nejznáměji asi Výstup na horu Karmel Jana od Kříže. Většina z nás by asi čekala, že tam Jan v úvodu napíše, že ke své vizi sestoupil do hloubky duše. Ale on píše hned o „žebříku“, po kterém duše vystupuje. My si k tomu asi představujeme, že mysl musí nejdříve sestoupit do duše, aby byla takto duchovně vnímavá, oduševnělá. Ten dvojí pohyb – nejprve dolů, aby nahoru - by byl obdobou dichotomie, že věci a události poznáváme z jejich hloubky, podstaty. Ale dalo by se přece stejně tak obrazně říct, že pravdivěji poznáváme ve vyšších částech duše, že se má mysl k poznávání a prožívání povznést. Vzhůru srdce a mysli – aby byly Bohem zmocněny.
Představa, že cesta k pravdivosti vede do hloubky, už dávno popraskala. Proč se ji dále držíme, na úkor alternativní a bibličtější představy, že křesťanské hodnoty jsou vysoké a vznešené? Můj provokativní závěr: možná proto, že věci víry jsou tak zdánlivě ukryty před kritikou.
Aleš Wrana
