Demonstrace jako duchovní cvičení?
Hudební vystoupení při demonsrtaci je „jen“ podpůrný prvek, její smysl se nachází jinde. O jednom podpůrném prvku bych se rád sám zmínil v souvislosti s demonstrací 23. června 2019, kterou na Letenské pláni v Praze pořádalo sdružení Milion chvilek pro demokracii. Jistě není náhodou, že závěrečný projev pronesl student teologie. Mikuláš Minář studuje sice Evangelickou teologickou fakultu, na níž duchovní praxe nemá na růžích ustláno, ale přesto projev zčásti připomíná homilii. Nebo bychom mohli říci, že má rysy sekulární homilie (sekulární proto, že se nevyjadřuje nábožensky a není založena na biblickém textu): Připomíná minulé, vykládá, oč nyní jde, a přináší mravní výzvy, zatímco materiální zájmy odsouvá:
„Nečekejte ale od nás, prosím, zázraky. Namísto toho Vy sami převezměte odpovědnost. Najděte si malou či velkou věc, kterou budete pro demokracii dělat právě Vy. Stav demokracie v naší zemi nezávisí na pár lidech. Závisí na nás všech. Závisí na všech lidech, kteří věří, že má smysl s laskavostí, odvahou i rozvahou pečovat o to, co je nám všem společné, o veřejný prostor, o svobodu a právo, o demokracii. I pár lidí s velkou vytrvalostí může dokázat velké věci, natož když se takových lidí najde milion.“
Projev chce dodávat naději a apeluje na lidskou odpovědnost a iniciativu. Přitom se v ní dere na povrch hlubší duchovní zájem, i když artikulovaný dosti obecně, jak jinak. Projev touží po „vnitřní proměně“:
„Pokud Andrej Babiš nerezignuje, znamená to snad, že rezignujeme my? Nikoliv. Dnes nikdo z nás nemusí skládat ruce do klína. Dnes nejsme bezmocní. Máme totiž svobodu. Každý z nás má obrovskou moc. A je nás moc. Nejsme bezmocní a nejsme naivní. Víme, že nás čeká spousta práce. Víme, že i dnešní Letná není konec, nýbrž začátek. Zároveň ale víme, že naše republika je plná lidí, kterým na demokracii záleží. Díky Vám se pomalu, ale jistě - tak jako zlátne obilí - uskutečňuje vnitřní proměna naší společnosti. Naděje zlátne. V tomto pohybu vnitřní proměny tkví ten největší význam našich setkávání.“
Mluvčí je dokonce přesvědčen, že se tato proměna již odehrává – v lidských srdcích. To nejsou slova okravatěného politika, nýbrž osoby s jistými duchovními zájmy. Tak daleko projev ovšem nejde, aby lidem dával přímo pokyny k duchovnímu životu a k péči o duši. Těsné spojení „srdcí“ a demonstrací nicméně sugeruje domněnku, že právě demonstrace se zdá být autorovi projevu alespoň podvědomě duchovním cvičením, při němž k proměně srdcí dochází. Tuto mou domněnku potvrzuje chvilka ticha mezi skonečním projevu a zpěvem hymny. Namísto Otčenáše, který na Letenské pláni zazněl v roce 1989 – chvilka k meditaci. Chvilka k meditaci pro demokracii.
I když sám se necítím příjemně jako součást „davu“, při své dlouhé obchůzce jsem vnímal příznivé rozpoložení většiny přítomných. Jako frustrovaní se mi spíš jeví ti, kdo na demonstraci reagovali slovy o frustraci demonstrantů. Taková domnění těžko vyvracet, ale o ně sama mi tu nejde, beztak už se o nich toho řeklo a napsalo až až. Jen mne právě zaujala ta sekulární spiritualita jako prvek jedné demonstrace.
Jiří Hoblík
