Svobodné protestantské stránky

Někdy v devadesátých letech vydalo nakladatelství Hynek osobní zpověď filosofa Viléma Flussera Bodenlos, přeložená jako Bezedno (sám bych to spíš přeložil jako „bezzemek“). Tento „Pražan“ zde prostředkuje čtenáři svoji zkušenost s běženectvím, které popsal právě jako bezzemectví: cílové země se domovem nestaly, a pražský domov přestal být tím, čím mu byl v mládí, takže ani po válce nebylo, kam by se vrátil. Tvrdí, že Praha jeho mládí nebyla česká, německá, nebo židovská. Byla pražská. Jedinou národností a rasou, která tu žila, byl „Pražan“, kousek ze všeho toho. To se však vypjatou nacionalistickou propagandou začalo drolit, a člověk přestal být ve své vlasti doma. Útěk byl nutností, ale ne řešením. Nebylo, jak zdůrazňuji, ani kam se vrátit, neboť nová Praha už byla také cizinou.

Nějak podobně se dnes musí cítit každý myslící člověk v prostoru celonárodní a celoevropské debaty o přistěhovalectví. Nemluvím proti těm, kdo tu imigranty nechtějí ani za nic. Nemluvím proti těm, kdo je chtějí přijmout s otevřenou náručí. Mluvím proti způsobu, jakým se o této věci hovoří, který je naprosto iracionální, a je lhostejné, na jakou stranu se ten či onen přidá. Obě strany totiž vykazují stejné prvky bláznovství, takže ani k jedné se člověk připojit nemůže:

Obě strany generalizují:               pro jedny jsou všichni imigranti darebáci, pátá kolona islamismu a já nevím, co ještě. Naše civilizace a kultura (kterou jindy prodají za méně, než třicet stříbrných) v ohrožení. Pro druhé jsou to všichni chudáci, naše kultura zvrhlá, vinná veškerým utrpením na světě, proto dlužná přijímat. Z obou stran to schytávají Češi, buď že svoji kulturu dost nechrání, nebo pro své xenofobní postoje. A ano, líto je mi v tuto chvíli i naší vlády, která na rozdíl od nich nese břemeno odpovědného rozhodnutí, hejhulové z obou stran (včetně Synodní rady ČCE!) se do ní navážejí. Jedněm je moc měkká, že není jasně pro, druzí požadují rozhodné odmítnutí všeho, včetně členství v EU (což je asi skrytý hlavní cíl protiimigrantské kampaně).

Obě strany útočí na city neskutečně pitomými obrázky a videoklipy: jedni srovnávají ženy v krojích, jaké si dnes na sebe vezme za honorář jen členka folkloristického spolku (skutečným krojem jsou džíny a triko made in China, či spíše dnes časté a dvojznačné „PRC“, z vietnamského obchodu), s ubohými ženami v hidžábech; jinde bulící dítě prosí rodiče, aby sem nepouštěli černoušky, protože chce mít šťastné dětství. Druhá strana přebíjí smutnými pohledy frustrovaných běženců, svědectvím dojatého lékaře nad tím, jak utečenci po vytažení z moře sladce dadají. Je zjevné, že inteligenci těch, na něž se obracejí, rozhodně nepřeceňují.

Obě strany odmítají vnímat argumenty druhé strany:   slouží k tomu představy všelijakých spiknutí, zjednodušené koncepty šibboletu (biblisté, zejména starozákoníci, vědí, o co jde, ostatní nechť vyhledají Sd 12,5n), takže celý problém se zjednoduší na přijmout – nepřijmout, jsi pro nebo proti kvótám? Když odpovíš tak, nebo tak, druhá strana už ví, který ďábel z tebe mluví, pod vlivem jaké ideologie a propagandy jsi. A tak kyberprostorem lítají „xenofobové“, „sluníčka“, „dělníci bulváru“, „fašisté“ a jiná havěť.

Obě strany používají metody psychického nátlaku: milují bojovné články, kampaně, veřejné demonstrace, v nichž pochodují v davu s transparenty, které zdobí stupidní  hesla. Spojují nesouvisející věci - imigranty a multikulturalismus, především islám. S tím operují vskutku obě strany, bez varování přecházejí od jednoho k druhému. Nástroji jejich agitace jsou manipulace memy, demagogie, sofistické hrátky s logikou, statistikou, znevažující útoky. Z bible, historie i zpravodajství si vybírají, co se jim hodí, ostatní označují za manipulaci a lži – „nehodící se škrtněte“. To prozrazuje, že vlastně ani nejde o to, druhou stranu přesvědčit, ale jen umlčet. Dokonce by se dalo říct, že každá strana svojí kampaní dělá té druhé spíš reklamu. Fatální však je, že obě strany svá stupidní hesla a útoky na druhé považují za věcnou argumentaci. Chyba je na straně druhé. Ale obě dělají to samé. Co je věcnost a argumentace, to už dnes zřejmě nechápou ne jen absolventi, ale podle všeho ani pedagogové vysokých škol. Ani ti neodliší argument od slovní hříčky, vtípku či zemanovského bonmotu.

Ze všeho nejhorší jsou mnozí křesťané, především duchovenstvo, kteří se domnívají, že k takovému postupu je opravňuje fakt, že oni hájí správné stanovisko. Navíc se rádi ohánějí (sebe)obviňující ideologií, o jejíž zhoubnosti jsem se zmínil již jinde, která jim racionalizuje ideologii „všeobecné hříšnosti“ a navozuje pocit pokory a pokání, ovšem fatálně falešný. Časová tíseň k prosazení správných zájmů pak vede k přesvědčení, že použité prostředky posvěcuje účel. Proto ta agresivita vůči druhé straně, proto se obracejí na veřejnost, jako na bandu pitomců.

Obě strany v podstatě jitří vášně, což bývá někdy jediný důvod, proč někteří lidé chatují: baví je, když se to pěkně mele. Nevadí jim pak ani strany tu a tam měnit. Vždy se však prezentují jako jediná a poslední záchrana, ať už jako hráz proti imigrantům, nebo proti fašistům.

A tak obě strany řeší svůj problém přes hlavy imigrantů, jejichž osud a naděje jsou jim zcela lhostejné. Jinak by jim totiž nemohlo být vše tak jasné a jednoduše řešitelné, jak si obě strany představují. Imigranti jsou nesourodý spolek důvodů, nadějí a charakterů, který se nahrnul v podivně masovém měřítku. Nejsou to jen vyvrhelové, ani oběti konfliktů. Nejde o zlatokopy, ani jen zoufalce. K tomu většinou nechtějí do Evropy; o svých cílech mívají někdy velmi konkrétní představy. V případě aplikací kvót by pak především oni byli zklamáni, kdyby se například místo v Německu nuceně ocitli v Čechách. Navíc jejich očekávání bývají velmi nereálná.

Zodpovědní činitelé by měli tuto věc skutečně citlivě promyslet. Vyhnat ani přijmout, nelze jen tak. A to ani pod tlakem okolností. Avšak hecíři na internetu i v běžném tisku, řvouni na demonstracích pro i proti nedávají prostor žádný – jen chtějí slyšet, jak vysloví šibbolet.

Nemám řešení této situace. Jen vím, že není jednoduchá. Nezbývá mi, než se pokusit vyzvat zbytky rozumných lidí, aby tyto aktivity ukončili, a raději začali řešení hledat, než prosazovat to svoje.

Jakub Dvořák