Jan Hon: Vzpomínka na Rudu Červinku
„Vy máte ale hodně příbuznejch!“
„Nojo, to jsou všechno bratři a sestry.“
O tomhle dialogu mi Ruda vyprávěl v roce 2004 v nemocnici Na Františku, kam jsme ho s Hankou chodívali tenkrát navštěvovat. To ho právě dávali dohromady z úrazu na Čelákovickém nádraží po srážce s vlakem, která mu zabila manželku Mílu. Byl to takřečený druhý úraz, který Rudovi samému ještě víc zmuchlal hlavu a připravil ho o poslední zbytky zraku. A v Míle ztratil nejen milovanou a milující manželku, ale také pečlivou pomocnici a nejdůležitější kompenzační pomůcku. Snad to smím prozradit! Potkal jsem nevidomé, kteří to s bílou holí umí líp než to uměl Ruda. Neznám ale nikoho, kdo by to s Rudou uměl líp než Míla.
Údiv nad množstvím příbuzných vyjádřil Rudův spolupacient na pokoji, odpověď je Rudova. A řekl bych, že nejen Rudova, ale přímo Rudovská v tom jemném smyslu pro humor, který on tak dobře uměl. Ano, chodili jsme ho tenkrát navštěvovat hodně často bratři a sestry z různých sborů naší milé evangelické církve Českobratrské.
Život a dílo bratra Červinky v mé paměti asi bude už navždy časově rámovat nemocnice na Františku. Mezi zprávou o velké rodině bratří a sester tomu spolupacientovi z roku 2004 a posledním rozhovorem s Rudou ze zeleného čtvrtka před letošním Velkým pátkem. To jsem s ním mluvil oblečen do proticovidového skafandru, a že mě slyší, poznal jsem jen z jemných pohybů hlavy, když na otázky odpovídal ano/ne.
Přiznám se vám teď, že jsem se v ten čtvrtek sám sebe tázal, jestli si pro své A Dieu vybere den Kristova umučení nebo svátek Jeho vzkříšení. Ruda ale má vedle smyslu pro humor taky dar úžasné skromnosti. Počkal si, až slavnost pomine a rozloučil se s námi až na pondělí, až minul ten slavný první den po sobotě. Asi, abychom to nějak nepopletli a rouhačsky neparafrázovali stodvanáctý žalm: Kdo je jako Ruda, jenž tak vysoko trůní?
Věřím však, že by nám pán Bůh i tohle drobné skoro zarouhání odpustil, možná i schválil. Protože, kdo je jako Ruda? Kdo tolik pronásledovaný by dokázal kolem sebe šířit tolik světla a vyslovovat tolik odpouštějících vět dokonce na adresu některých dozorců na Mírově, kde v politickém kriminálu drželi jeho tátu na přisouzených 25 let. Kdo z nás to má, pánové, aby uměl tak naplnit Ježíšův příkaz k odpouštění „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“ A sice ne jen slovem, ale činy. Když jemu chodila nakupovat Diakonie, chodil on nakupovat paní K, vdově po důvěrníkovi z domu ve Vladislavově ulici. Na toho domovního důvěrníka neměl zrovna nejlepší vzpomínky, ale nebyl by to Ruda, kdyby i přes těžký hendikep nedokázal na její záchranu seběhnout do hospody v přízemí a zburcovat personál, takže sanitka pro ni přijela včas.
Prve jsem řekl „život a dílo“, a neřekl jsem to omylem. Jako Duch vždycky snad pracoval v díle i velikánů kultury a vědy, tak je to Ruda, věřím, skrze něhož své dílo konal snad sám Duch svatý. Věřím že skrze něho pracoval ke spáse a k potěše mnoha lidí v jeho okolí. Ať už to byli kluci, synové, jimž s Mílou jistili start do života, ať nešťastná Marcelka, kterou až do její smrti vždycky znova nějak pomohl vytáhnout z jejích běsů, Josef „Pepíček“ Kocna, který ho přitáhl k salvátorské mládeži, ta zas ho učinila skoro svým idolem (a věřím, že také tuhle idolatrii pán Bůh schválil), Karel Trusina, který u něj v Vladislavce na čas našel útočiště. Anebo hospodský pan Černý, jehož bundu jsem jednou při odchodu omylem Rudovi oblíkl. Smáli jsme se tomu všichni tři a Ruda nejlíp. Uměl se krásně smát.
A … prosím, odpusťte, když mezi lidi Rudou požehnané zamíchám i sebe sama.
Vraceli jsme se ze Švýcarska z poslední návštěvy u jeho maminky a v autě jsme halekali různé písně. Politickou Lodnickou z Osvobozeného divadla Teď jsem já u kormidla, já vám ukážu i nábožnou námořnickou V tvé síle pane Bože můj všem bouřím vzdoruji. A mnohé další.
A ve mně v tu chvíli sepnul první náznak nadčasového rámce našeho vztahu.
Píše se rok 1963, jeden malý kádrově prověřený devítiletý fouňa, synek československého obchodního atašé v imperialistickém Německu, haleká v Teplicích na sousedy z okýnka služebního Opla Kapitána „To je táty“. A zrovna v tom roce 1963 se konečně podařilo dostat Rudova tátu z politického kriminálu, aby se po dlouhých 11 letech konečně setkal se svým už dospělým synem.
Píše se rok 2006, malému fouňovi je dvaapadesát a spolu s Rudou oba naposledy navštíví maminku Járu, která, která v církevním domově pro seniory v Bernu a v péči mj. bratra faráře Pavlince, už docela zjevně se chystá k odchodu z naší časnosti.
Když ale ti dva spustí bručivými hlasy nábožnou námořnickou, ještě se přidá hlasem čistým a s přesnou intonací. A srozumitelně a jasně spolu s námi zazpívá všechny sloky.
Tímhle osobním vyprávěním chci, milí přátelé, milé sestry a bratři, ukázat, že svatý Duch umí dát dohromady opravdu lidi různých kořenů. A vybírá si pomocníky, kteří nebývají zrovna tuctoví: Rudovi slábl zrak postupně až ke stoprocentní ztrátě po onom druhém fyzickém úrazu v Čelákovicích. První fyzický úraz, který mu zrak poškodil, se mu stal už ve dvanácti letech ještě v Lovosicích. Horší snad byly úrazy na duši, kterou znova a znova uráželi mocní tohoto světa: tátu i maminkou mu postupně ještě za německé okupace zavřeli nacisti, pak je oba najednou v Rudových šestnácti letech na dlouho zavřeli komunisti, a když jim na chvíli dovolili zase společně žít, odloučila je okupace sovětská.
Mocným se ale nepodařilo zlomit sílu, ve které všem bouřím vzdoroval, oženil se, měl rodinu a přátele a kamarády a v církvi se pilně účastnil obcování svatých. A skoro až do omrzení říkával „Musím být za všechno vděčnej. Že můžu chodit, jíst a mluvit.“
Tak Ruda naučil děkovat i mě za věci, které by leckdo měl za nicotné, samozřejmé a nárokové.
A něco mě odnaučil: totiž říkat „Není zač“. Kdykoliv jsem tu frázi vyslovil, namítl: vždycky je za co.
Tak jo, Rudo. Děkuju za nás za všechny, kdo jsme měli tu čest tě poznat a kohos aspoň chvíli v tomto našem životě doprovázel.
Je opravdu za co. Díky.
