Svobodné protestantské stránky

Podobenství o milosrdném Romovi

Jeden člověk jel po D1 z Brna do Prahy a byl po cestě přepaden – násilnický gang ho přepadl, okradl, zmlátil a nechal ležet u dálnice polomrtvého. Náhodou jel kolem humanitární pracovník, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem univerzitní učitel, ale když si ho všimnul, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi Rom, všimnul si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydesinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu 2500 korun a řekl: „Postarej se o něho, bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě“. A teď otázka: kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!

dnes jsem také sledoval pořad na ČT 2, přeji Vám a Vašim blízkým hodně Božího požehnání.

Milý bratře Ondřeji,

jsem si jist, že po odvysílání pořadu o Vás, který před několika minutami uvedla ČT 2, dostanete velké množství dopisů. Chci se mezi ně zařadit a poděkovat Vám z celého srdce za Vaše velké svědectví, které dáváte svým příkladem celé naší společnosti: jako člověk, křesťan, milující manžel a otec dětí, jako horlivý kazatel a teolog ČCE a v neposlední řadě i jako Rom. Se slzami v očích jsem pozorně shlédl pořad o Vás a uvědomil si, že Vaše oči "vidí" lépe, než oči kohokoliv z nás. Jste pro mě příkladem statečnosti a boží lásky zde na zemi. Přeji Vám i celé Vaší krásné rodině boží požehnání a pevně doufám, že se někdy setkáme osobně, neboť jste pro mne vzorem k následování., neboť jdete opravdu v těsné blízkosti za Ježíšem, konáte vše skrze Něho a On je ve Vás. Spojen v modlitbě Vás bratrsky objímám a těším se na shledanou. Petr Živný, římskokatolický kněz, psycholog-psychoterapeut, Milano, Itálie. P.S. Snad bychom se mohli slyšet přes skype. Moje adresa petr.zivny

Osvícení antisemité v 19. století rádi oparně prohašovali, že jim vadí Židé jako národ, ale konkrétní Židy že mají rádi. Humbolt naproti tomu kontroval, že má rád Židy jako národ, zato některé konkrétní nemůže ani cítit.
Nedávno poznamenal kdosi k události, ke které došlo v Břeclavi, že "není den, aby (Cikáni) něco neprovedli". Musím s tímto komentářem jen souhlasit. Podle stejné logiky však není ani den, aby něco neprovedli Češi: češi korumpují a jsou korumpováni, bourají ožralí do Vietnamců a následně je svými luxusními vozy válcují, utíkají před policií, stavějí předražené dálnice. Není den, aby něco neprovedli Fracouzi, Němci, Italové; snad jen Norové, ti vyvedou něco obden, ale pak to stojí za to.
Nelze přehlížet ani bagatelizovat, že s romským etnikem jso dlouhodobé potíže, které neze ani vždy odvykládat sociální sitací, předsudky atd. Osobně mám také zkušenost s tím, že mnozí romští pachatelé trestných činů či alespoň přestupků proti občanskému soužití ze sebe ruče dělá oběti rasismu a intolerance. Ale přesto platí, jako zakorupci a jiné lumpárny jsou stíháni občané Rath, Janoušek, Breivik, a ne Češi či Norové, i v tomto případě je třeba jít po konkrétních lidech, spravedlivě a podle zákona je trestat (viz třináctileté tresty pro vrahy na Slovensku, s přitěžující okolností rasové motivace, a vůbec není důležité, jaké národnosti pachatelé byli; to není jejich přečin), přísně a spravedlivě, ale ne se nekonkrétně obracet proti celé třídě, národu nebo sociální skupině.

K předcházejícímu viz i http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/matka-lhare-z-breclavi-vsem-romum-se-omlouvam_235505.html

Čtenáře příspěvku bratra faráře Kováče bych ráda upozornila na několik skutečností. Především si všimněme, komu je dopis určen: bratr farář se neobrací ke všech Čechům, ale ke křesťanům (konkrétně evangelíkům), kteří představují lid Bohem oddělený k tomu, aby přednostně plnil Boží přikázání a naplňoval Boží vůli v tomto světě. V současné době ve světě existuje řada národů, kterým se dostalo toho privilegia, že mají svůj vlastní stát (příp. alespoň vyčleněné území v rámci federace), totiž že jim na této planetě připadl kousek země, kde mohou samostatně a s respektem mezinárodního společenství pěstovat vlastní jazyk, kulturu, rozvíjet své národní zájmy. Kromě těchto šťastlivců (mezi něž se z Boží milosti zařadili i Češi) však existují četné národy, kterým žádné území nepatří a kteří jsou tudíž vydáni na milost a nemilost těm prvním. Právě k takovým národům se řadí Romové. Oni nemají, a co evropská civilizace pamatuje, ani nikdy neměli, svůj stát, kde by se mohli schovat a odkud by mohli do světa hlásat: tady je to naše a ostatní ať mlčí, nebo jdou pryč. Žádné Romsko prostě neexistuje. Bůh však tyto národy-bezdomovce nezatracuje pro jejich chudobu a slabost. Boha přece nezajímá, zda vlastníš kus země nebo nikoli, zda jsi mocný nebo slabý - jemu patří země celá. Bůh hledí na lidská srdce a zajímá se, kdo poslušně plní jeho nařízení.

I dnes, jako už v historii kolikrát, si Češi kladou otázku: v čem spočívá smysl existence našeho národa, jeho poslání, jeho hodnota před lidmi i Bohem? Na čem založíme své vítězné oslavení před tváří historie (pro věřící: v Božích očích)? Alfons Mucha na začátku 20. století spatřoval apoteózu Slovanstva ve vítězném potření nepřátel, kteří Slovany v průběhu staletí ohrožovali (viz závěrečné obrazy Slovanské epopeje), ale je skutečně toto pro Boha důležité? Bůh nám jistě nezávislost přeje, ale hned se zajímá: jak jsi se svým darem naložil? Je ve tvém vlastnictví bráněno právo cizince, sirotka a vdovy - právo slabých a ohrožených?

Já osobně spatřuji ospravedlnění národní existence v tom, nakolik daný národ dokáže naplňovat Boží vůli v tomto světě. Role křesťanů v životě společnosti je při tomto pojetí klíčová. Křesťané především mají celé společnosti ukazovat, jaké skutky mají Češi konat, chtějí-li dosáhnout apoteózy a nikoli zatracení. Ve vtahu k Romům to znamená: umožnit na svém území důstojný život národu, který na celém světě nikde nemá zastání. Toto poslání můžeme naplňovat např. těmi konkrétními skutky, o nichž mluví bratr farář Kováč. Souhlasím s bratrem Kováčem, že stojíme na významném rozcestí, nebo, chcete-li, před vážnou zkouškou. Ve 20. století Češi nejednou selhali (téměř bez mrknutí oka nechali poslat na smrt své židovské spoluobčany - sousedy, přátele a známé) a následky tohoto selhání byly těžké - národní poroba po druhé světové válce po 40 let. Co se stane, selžeme-li i tentokrát?

Vaše uvažování považuji za velmi správné. Ano, je to zkouška pro náš národ a naši církev. Jen mám výhrady k onomu "umožnit důstojný život", když za tím přichází konkrétní výzva "darujte peníze nebo ošacení". Znám příklad sboru, kde bohužel právě tímto způsobem Romy vypudili (nanesli oblečení, techniku, Romové začali brát, a když se přestalo dávat, odešli). Podobný případ jsem zažil i na našem učilišti - v pololetí chlapec zjistil, že coby Rom má nárok na uhrazení potřeb na studium, nechal si podat žádost, která mu byla zamítnuta kvůli několika neomluveným hodinám. Následně zhrzen školu opustil.
Umožnit důstojný život znamená také umožnit boj o svůj život, což dnes mnoho organizací neumožňuje. Když dají Romovi zadarmo, půjde za tím, a pracovat nebude. Je to sice jeho chyba, ale má k tomu sklon a Češi by neměli Romy tomuto pokušení zbytečně vystavovat.

Ondra Kováč to vyjádřil za sebe, jak to cítil. Jeho příspěvek má i stinnou stránku. Neumím se představit, že bych jen tak k někomu vlezl domů a zjišťoval, jak žijí či mají-l dost jídla. Pomoc však romská komunita, tedy její valná většina, potřebuje. V této souvislosti, stejně jako v otázce třeba pomoci tzv. 3. světu, mi však vždy zní japonské přísloví: "chceš-li pomoct hladovému, nedávej mu rybu, ale nauč ho ryby chytat."

... a bohužel dnes často větší ryby chytíme na granty a podporu než na práci. Kéž by bylo více soudných intelektuálů, aby se už klika, vedoucí dnešní EU, odebrala do slušné penze...

Omlouvám se za mnohoslovnost, ale dovolím si upozornit na ještě jeden problém. Týká se pochybností některých čtenářů příspěvku bratra faráře Kováče o tom, zda je vůbec správné Romům pomáhat, když oni se opravdu chovají špatně, kradou, podvádějí, bezmezně sají peníze apod. K tomu bych chtěla říci toto: každý národ má jak svou tvář kulturní, tak i tvář nekulturní. Pokud se vůbec chceme pohnout z místa a začít budovat dobré vztahy, pojďme, zapomeňme na chvíli na romskou nekulturu a všímejme si především kultury a tu podporujme. Farář Kováč oprávněně vyzývá k tomu, abychom si všímali především Romů, kteří žijí dobře, byť chudě a těžce a vždy se pro ně dá něco udělat, aby se cítili líp. Romové mají vlastní dějiny, literaturu, kulturu, byly známí jako výborní řemeslníci, hudebníci, a jiní umělci. Od toho všeho se celý národ může odpíchnout a začít se rozvíjet a nikoli upadat. My jim v tom můžeme pomoci např. tím, že se o jejich kulturu budeme zajímat. Konkrétně to znamená např. toto: když jdu na návštěvu do normální romské rodiny, nejdu tam s přesvědčením, že teď ty nebohé lidi poučím, jak se co správně dělá, ale jdu tam se zvědavostí - co vaříte k obědu? jak se toto jídlo dělá? jak to děláte s dětmi, když zlobí? co si myslíte o tom a tom?

Uvědomme si, že téměř všichni Romové, kteří dnes v Čechách žijí přicházeli k nám ze Slovenska především za doby socialismu a pak jsou tu jejich potomci. Tito Romové sem nešli proto, aby brali sociální dávky, oni sem šli pracovat a také skutečně pracovali: vybudovali řadu silnic, mostů atd., rubali i sázeli lesy, pracovali v zemědělství, topili v teplárnách, takže se rozdurděný pan Radek G. mohl coby malý chlapec příjemně šplouchat ve vaně. Při společenských změnách, které nastaly po roce 1989, však byli masově propouštěni a mnozí už vůbec žádnou práci nesehnali, a to ani v následujících generacích.

Závěrem bych bratru faráři Kováčovi i nám všem ráda popřála, aby jeho dopis vzbudil široký pozitivní ohlas ve sborech ČCE.

Problémem asi je nedostatek empatie u vetšinové společnosti. Zkusme si na chvíli představit, že jsme se narodili do romské rodiny. Nebo jinak: že máma je Romka a táta Čech, popř. máma Češka a táta Rom. I smíšené páry (či rodiny) existují v naší zemi. Anebo si představte, že jste romské dítě (či potomek smíšeného páru a máte fyzicky výrazné "romské rysy") a dali vás do kojeňáku či dětského domova. Jakou pak máte v této zemi perspektivu? Kdo vás bude milovat? Kdo s vámi "půjde dvě míle, když bude potřeba jít s vámi jednu míli"? Rodinu nemáte, nebo je dysfunkční a okolí většinové populace se na vás dívá skrz prsty". No ... a podobně to bude dnes vypadat, když přijdete na návštěvu (např. ze zvědavosti) na bohoslužbu (třeba protestantskou - ať mířím do vlastních řad). Budeme romské návštěvníky (kteří vypadají, jako by právě přišli ze sociálky) vítat s otevřeným srdcem např. 1. června na Noci kostelů nebo budeme raději hlídat, aby něco neuhradli?

Je to dilema - být vskutku českobratrským evangelíkem(čili příslušníkem křesťanské minority) a zamýšlet se nad smyslem našeho vzájemného soužití a nad způsobem zvěstování evangelia všem národům. Tedy i Romům. Nebo raději budu příslušníkem majority - slušným českým občanem, který řádně platí daně, nesnáší "zneužívače sociálních dávek" a rozhodně je pro vynucení práva a pořádku "padni komu padni". Toť otázka málem pro mudrce...

Nicméně Kristus říká něco, co křesťana - a zvláště evangelického písmáka - nenechá v klidu spát. On řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.
Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

V Něm (v Kristu ježíši) jsme jedno - Češi, Moravané, Slezané, Romové, Vitenamci i Afroameričané. Martin Luther King měl kdysi "sen" - http://www.youtube.com/watch?v=1UV1fs8lAbg&feature=related:

"Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru. Dnes mám svůj sen!
...
Takže vám chci povědět, přátelé, že jakkoli musíme překonávat obtíže dneška i zítřka, přesto mám sen. Je to sen hluboce zakořeněný v americkém snu (a nejen v něm! - pozn. daggie), že jednoho dne naše země dokáže žít podle skutečného smyslu svého vyznání – pokládáme totiž onu pravdu za zjevnou, že všichni lidé si byli stvořeni rovni.
...
Mám sen, že jednoho dne každé údolí ať jest vyvýšeno, a všeliká hora i pahrbek ať jest snížen; což jest křivého, ať jest přímé, a místa nerovná ať jsou rovinou. Nebo se zjeví sláva Hospodinova, a uzří všeliké tělo spolu, že ústa Hospodinova mluvila. To je naše naděje. To je víra, s níž se vrátím na Jih.
...
S touto nadějí dokážeme přetesat horu zoufalství v kámen naděje. S touto vírou dokážeme proměnit drásající disharmonii naší země v krásnou symfonii bratrství.
...
S touto vírou dokážeme společně pracovat, společně se modlit, společně bojovat, společně jít i do vězení, společně se brát za naši svobodu s vědomím, že jednoho dne skutečně svobodni budeme.
...
A necháme-li už svobodu znít, necháme-li ji znít z každé samoty i vísky, z každého státu i města, přiblížíme si den, kdy všechny Boží děti – bílé i černé, židé i gójové, katolíci i protestanti – chytnou se za ruce a budou spolu zpívat slova starého černošského spirituálu: „Nakonec svobodni, nakonec svobodni, díky Bohu všemohoucímu, jsme nakonec svobodni.“

Jestli náhodou není háček v tom, že chceme být "konečně svobodni" bez všemohoucího Boha, bez společné práce, modlitby, boje atd., jak píše M. L. King. Ale dokážete si představit Romy a členy ČCE při společné modlitbě? Dokázali by pochopit naše zpěvy, modlitebny bez výzdoby, společnou modlitbu ve stylu jednou vyslovit "amen" za týden?

Nebo chce ČCE nahradit společnou práci, boj a modlitbu sociální prací, jak si to představují evropské intelektuální elity? To potom Romy lituju předem.

Jinak plán autora článku obdarovávat Romy moc nechápu. Co mám zkušenosti já, vede je to jen k závislosti. Nebo bych upřesnil: Nedávejme Romům to, co už sami nepotřebujeme. Oblečení, starší televizi, sedací soupravu apod. Dejme Romům to, co nám bude chybět, co nás bude bolet. Učme se dávat jako oni. (Jednou při bohoslužbách - nebylo to v ČCE - přišel ke mně Rom, řekl "Pán tě požehnej!" a vrazil mi do ruky pětistovku. Neřekl mi "Mám doma nějaký oblečení, co už nepotřebuju, nechtěl by ses na to podívat?")

A jestli něco mohou udělat speciálně evangelíci coby lidé vzdělaní a vlivní, pak zakročit proti zneužívání sociální pomoci "bílými" subjekty, jako jsou majitelé ubytoven, poskytovatelé půjček, charitativní organizace, čerpající peníze na své projekty a zaměstnance apod. To se netýká jen Romů, ale i např. starých lidí - všech, kteří mají dětštější mysl, nedokáží se už tak dobře orientovat a tudíž se stávají snadnou kořistí šejdířů.

Odpověď Ondrovi (a výzva ostatním): NELZE býti svoboden "bez všemohoucího Boha, bez společné práce, modlitby, boje atd., jak píše M. L. King". Je ovšem také pravdou, že "náš černý bratr v Kristu" M.L. King už nikdy nic nenapíše, protože za tuhle pravdu položil svůj život. Místo všeobecného pochopení svých myšlenek skrytými i otevřenými rasisty se mu dostalo kulky. Nicméně zažehl v naslouchajících lidských srdcích pochodeň touhy po "svobodě bez násilí". Možná, že i naše doutnající lampičky dostanou podobný oheň... :)

Opravdu vhodné k zamyšlení! Cikán vyzdvihuje,že je bývalý farář aby evokoval v lidech pocit,že je dobrý a důvěrohodný a zároveň nabádá lidi aby měli rádi cikány. A proč je lidé nemají rádi už ho nezajímá? Proč neapeluje na to své etnikum aby se konečně vzpamatovalo a začali se přizpůsobovat??? Ano,před bohem jsme si rovni,ale zároveň jsme lidé a máme své chyby! Považujte mne tedy za tvora chybujícího,ale podle mne si za většinu problému mohou cikáni sami a pokání by měli dělat hlavně oni!!!!!!!!!!!!!!!

"Proč radíte, aby chyby hledali hlavně u sebe - když je hledáte hlavně u nich?" - asi proto, že tam ty chyby jsou, ne?

(Vidím hodně těch chyb i u nás, Čechů. Ale bez lásky to řešit nepůjde, protože opravdová pomoc bude bolet obě strany. A jedině láska přikryje množství hříchů. Ne korektní mluva nebo pozitivní diskriminace.)

Jeste by se mohl bratr Ondrej Kovac zamyslet, proc tolik lidi nema rado cikany. Myslim, ze by priciny tohoto hrichu zajimaly vice lidi...

To je jednoduchý - nemají rádi cikány, protože nemají rádi Ježíše.