Svobodné protestantské stránky

Rodina a tradice jsou dva navzájem provázané a propletené pojmy. Tradice, včetně těch náboženských, se předávají v rodinách – možná více než ve státem zřizované a kontrolované škole. S tradičním pojmem rodiny souvisí i tradiční pojem manželství. V nejtradičnějších společnostech sjednávají manželství rodiče pro své ještě nezletilé děti. Dohodnutá manželství jsou částí jejich tradice, která se tímto způsobem ještě upevňuje. Zájem celku je v nich nekonečně nadřazen zájmu jednotlivce.

Západní společnost je nesrovnatelně více individualistická, tradice ve smyslu pevných a neměnných pořádků v ní dnes hraje takřka zanedbatelnou roli. To má samozřejmě své obrovské nevýhody a je otázka, zda se nám touto atomizací neztrácí něco podstatného. Je to však realita, ve které musíme žít a s níž se musíme vyrovnávat.

Ve výše zmíněných tradičních společnostech, kde manželství dojednávají rodiče, jistě nikoho nenapadne hledat pro své nedospělé dítě partnera či partnerku stejného pohlaví. Rozumí se samo sebou, že se chlapec ožení a dívka vdá. Avšak tam, kde se čeká do dospělého věku dítěte, aby si mohlo vybrat samo, nikdo se nemůže divit, jestliže volí podle svých vlastních preferencí („vlastního srdce“), aniž by se přitom ohlíželo na nějaké vyčpělé a dávno již nefungující tradice.

Katolická církev, která působí v obou částech světa a pokouší se obojí zastřešovat, nemá snadnou pozici. Nelze se divit, že konzervativní proudy v ní dosud výrazně převažují. Velmi podobně jsou na tom po celém světě rozprostřená evangelikální hnutí a společenství, která se někdy pokoušejí vytvářet jakousi svébytnou ekumenu bez katolíků, ale svým konzervatismem jsou jim právě v důsledku své celosvětovosti překvapivě blízká. Ba spíše se zdá, že liberální hlediska dokáže, byť neochotně a zdráhavě, přece jen lépe integrovat katolická církev než evangelikálové.

Současný spor o „manželství“ tak není jen otázkou ryze osobní, týkající se zúčastněných jednotlivců, nýbrž i globálně politickou. Moderní přesvědčení, které se postupně ze západu rozšiřuje i do dalších částí světa, že manželství nevzniká dohodou rodičů nevěsty a ženicha (tradiční prvek), nýbrž svobodným souhlasem novomanželů (individualistický prvek), činí přinejmenším pochopitelným pozdější vývoj, že pohlaví těch, kteří si tento svobodný souhlas navzájem udělují, není pro vznik manželství v zásadě rozhodující.

Netroufám si rozhodnout, zda je lepší tradicionalistický nebo modernistický pohled. Výrazná část mých sympatií dokonce zůstává na straně tradicionalistů, jestliže k tradici přistupují ne jako její majitelé, nýbrž s pokornou úctou a hermeneutickou poctivostí. Nicméně je třeba vzít v potaz, že pojem „gay marriage“ se již prosadil v zákonodárství mnoha zemí, včetně katolických. Nemůžeme se tvářit, že jsme první zemí na světě, kde se taková možnost veřejně projednává. Otázkou spíše je, zda se i Česká republika mezi tyto země zařadí. Samozřejmě diskuse u nás má svá kulturní a jazyková specifika. „Manželství pro všechny“ je v porovnání s „gay marriage“ poměrně zavádějící a nešťastná mediální zkratka, ačkoli z hlediska marketingu není snadné v češtině vymyslet něco lepšího. Avšak argument, že pojem manželství musí „na věčné časy a nikdy jinak“ zůstat vyhrazen pro svazek muže a ženy, nemůže obstát. Výrazů, které by vždy a za všech okolností měly jednoznačný význam, v lidských jazycích mnoho není. Spíše je třeba vytrvale připomínat, že stejnojmennost neznamená automaticky totožnost. Ani katolické kanonické právo neklade rovnítko mezi civilně uzavřené manželství, případně manželství nekatolíků, a manželství svátostné – stejný výraz může tedy označovat různé, byť analogické skutečnosti.

V citovaných církevních dokumentech se výraz „analogie“ vyskytuje dvakrát, přičemž v jednom se vylučuje, v druhém připouští. Přiznám se, že této diskrepanci úplně nerozumím. Analogie je totiž v lidských jazycích všudypřítomná a často odkazuje k mimojazykovým skutečnostem, které jazyk jinak než jako analogické pojmenovat nedokáže. Mezi vztahem A a vztahem B existuje analogie vztahovosti či vztaženosti, spočívající v tom, že oba vztahy označujeme jakožto vztahy. V mnoha jazycích již dnes výraz odpovídající našemu „manželství“ implikuje analogickou analogii mezi manželstvím typu A a manželstvím typu B. To ale neznamená, že mezi oběma typy není žádný rozdíl. Naopak, rozdíly jsou zcela zásadní. Od toho je analogie analogie, že se nejedná o stejnost či zaměnitelnost.

Nárok na označení „manželství“ tedy nemá smysl podmiňovat společenskou prospěšností či zásluhami. Vývoj jazyka má své vlastní zákonitosti, které se takovými malichernostmi nezabývají. Kromě toho, jak jsme již uvedli, v západní individualistické společnosti působí požadavek „užitečnosti pro stát“ jaksi nemístně. Ale budiž, přijměme pravidla hry. Ptá-li se někdo, čím jsou stejnopohlavní vztahy prospěšné, lze uvést hned několik skutečností. Za prvé pomáhají k jakési formě socializace těm, kteří mnoho jiných možností nemají – zejména poté, co se jim za Ratzingerova pontifikátu uzavřely dveře kněžských seminářů a klášterů. Za druhé, spokojenost v intimní oblasti může člověku rozvázat ruce, aby byl konzistentnější ve svých pracovních výkonech. Za třetí, každý vztah umožňuje učit se sociálním a dalším dovednostem, skrze něj se profilovat a lidsky dozrávat. Za čtvrté, v době nemoci nebo úrazu je větší šance, že se někdo postará a případně zajistí potřebnou kvalifikovanou pomoc. Často se uvádí, že domácí ošetřování – i při nejvyšším státním příspěvku na péči – vyjde stát násobně levněji než hospitalizace.

Je tedy spíše na odpůrcích stejnopohlavních manželství, aby ukázali, v čem taková manželství společnosti škodí. Jestliže toho nebudou schopni, nezbývá jim než zmlknout, případně uznat existující analogie a manželství stejnopohlavních párů sami aktivně podpořit.