Svobodné protestantské stránky

Tradiční manželství pro všechny?

Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. (Mt 5,9)

1. Vybraní zástupci dvou stran sporu

V zájmu zamyšlení nad sporem by měl být pohled zaměřen právě na obě strany sporu. Spor má vést k řešení, ne k tomu, aby každá strana jen vyjadřovala svůj postoj a potřebu polemizovat s protistranou. Proto bych rád nejprve zmínil zástupce obou stran a jejich postoje, pokaždé katolické provenience, abych se pak ptal, oč vůbec vedou spor a také nabídl určité dílčí řešení. Stojí však někdo o řešení, které by nemělo jen podobu zákona, ale i společenského smíru? Jinak dojde jen k tomu, že obě strany upevní své pozice.

Na jedné straně bylo vydáno „Prohlášení ČBK k aktuálnímu dění ohledně manželství a rodiny“ z 6.7.2023. Je ale jen heslovitým protestem, v němž se slévá několik témat. Následujícího dne bylo zveřejněno „Prohlášení zástupců českých církví k manželství“, které je teologicky velmi stručné a také vágní. Zřejmě narychlo sešité. Není kde vzít solidní teologii manželství?

Obě prohlášení jsou sice myšlenkově slabá, alespoň však odkazují k tematicky souvisejícím úvahám papeže Františka, které jsou poměrně konzistentní a které by při diskusi bylo třeba vzít vážně. Některé z nich cituji v příloze, popřípadě k nim odkazuji.

Na straně druhé tu je o něco málo mladší protest v podobě článku prof. Petráčka „Mnoho povyku něco vypovědělo: české církve a spor o manželství pro všechny“ (z 3.8.2023), který vytváří jakési polemické pole v kontextu české katolické církve. Měl značný ohlas a jsou s ním spojeny i známé osobní nepříjemnosti, které prof. Petráček zakusil. Zde bych chtěl jen podotknout, že jednak poměrně podrobně shrnuje různé odkazy, aby se vymezil vůči opačnému postoji. K tomu doplňuje množství historických odkazů, které dokládají autorovu odbornou erudici. Z jeho úvahy vyplývá, proč polemizuje, nevyplývá z ní však interpretace postoje, s nímž nesouhlasí.

2. Opravdu strany sporu rozumí tomu, oč vedou spor?

Tak se ptám, protože se navzdory obecné nepřízni profesně zabývám částečkami duchovních dějin. Uvědomuji si, co znamená pojem tradice, z jedné strany křečovitě svíraný, z druhé strany opovrhovaná, a nyní i to, že ve sporu, o němž je řeč, není dost dobře známo, v čem tradice a její aktuální rozpad vůbec spočítá. Klasická křesťanská tradice se v Evropě do značné míry a dlouhodobě rozkládá – a lze se domnívat, že i v otázce „manželství pro všechny“ se to projevuje. Bylo by zapotřebí se těmto i jiným spletím věnovat zevrubněji, a tak alespoň doufám, že v budoucnosti o tom napíšu více. Abych však téma nerozváděl příliš do šíře, načrtnu jen stručně, co míním otázkou, která se skrývá v nadpisu těchto úvah.

Oč se vlastně vede spor, který se nachází v tematickém rámci manželství? Především se ptám. K tomu bych chtěl doplnit jen několik poznámek, abych naznačil něco z toho, čím by se tázání mělo zabývat.

Nepíšu o tomto tématu proto, že bych se stavěl na stranu jednoho či druhého tábora, i když tím sám sebe stavím do pozice dosti nevýhodné, pro někoho i nevhodné. Ale pro studium je taková perspektiva důležitá. Domnívám se, že problematika stejnopohlavních vztahů by prostě měla být studována. V křesťanském kontextu nejprve na základě bible, ale tam se o ní nedočteme v tom smyslu, jak se s ní setkáváme.

Ovšem některé argumenty ze strany některých zastánců „manželství pro všechny“ se mi v této souvislosti jeví sporné. Například když připomínají, že tradiční manželství ve starověkém Izraeli zahrnovalo polygamní vztahy. Ve skutečnosti tyto vztahy byly vzácnou výjimkou, mohli si je dovolit jen ti velmi bohatí. Později se s nimi křesťanství vůbec rozešlo. Také měla být řeč o dějinách manželství. Oproti požadavku na úřadem potvrzené stejnopohlavní svazky se za nimi nacházejí dlouhé a bohaté dějiny sociální, kulturní, politické i náboženské. Tradice stejnopohlavních vztahů je pochopitelně mnohem chudší co do pramenů a dokladů, a to přístup k jejich studiu stěžuje. Samozřejmě jednoduchým řešením je hodit celé dějiny za hlavu… Co bylo, bylo…

To vše vypovídá o mnohém, což zde nemohu nastínit. Ale píšu o tom i proto, že mluvit o lásce a vztahu dvou lidí je veledůležité. Nestačí to však ani v případě manželství v dosavadním pojetí ani v případě stejnopohlavních svazků. Státní nebo církevní sňatek není přímo od toho, aby potvrzoval něčí lásku. K životnímu partnerství patří také sociokulturní kontext, zatímco úřad doplňuje právní ukotvení, které sociální jednotku spojuje se státní strukturou.

Jeden aspekt, který je pro manželství velmi charakteristický, je ale patrný spíše na dějinách než na současnosti, a navíc je tu zapotřebí širší perspektiva. Proto jen připomenu, co jsem si kdysi zjistil o sociálních dějinách starověkého Izraele. Manželství bývalo povětšinou realizováno tak, že nevěsta přestoupila z vlastního rodu do rodu ženicha, do „otcovského domu“, do něhož ženich patřil, aby byla zajištěna kontinuita tohoto rodu. Bezdětné manželství bylo patrně příčinou rozvodů, a to proto, že na konzistenci rodu všem velmi záleželo. Obecně vzato totiž všem a pospolu záleželo na svém vlastním a zároveň na společném životě. (V Deuteronomiu 23,14 se píše o rozvodu poté, co se žena muži znelíbila, a toto vágní zdůvodnění zřejmě shrnovalo různé důvody, které jistě musely být společensky akceptovatelné.) Dnes bychom k rodové kontinuitě mohli doplnit kontinuitu předávání genetické informace. Rodová posloupnost zajišťovala nejen trvání rodu, ale také to, že se lidé ve větším počtu navzájem ve společném životě doplňovali, byli si nablízku s pomocí a nejlépe takto byla zajištěna péče o slabší. Velkorodina, sestávající zpravidla ze čtyř generací, byla sociálním, kulturním, ekonomickým i náboženským celkem.

Pokud od tohoto starověkého modelu abstrahujeme, co nám zůstane? Partnerství dvou lidí, kteří se milují a požadují úřední potvrzení svého vztahu. Proč je požadují? Sňatek vede k tomu, že partnerství je výslovně a pevně zasazen do vnějších sociálních struktur, aby byla zajištěna jakási podpora a interakce. Podpořeny mají být přitom dvě stránky partnerství: zachování vlastního života a jeho pokračování v následující generaci.

I když dávno neuvažujeme tak silně v perspektivě rodové souvislosti, pokud o ní vůbec uvažujeme, obecně platí, že život společnosti bez jakékoli rodové návaznosti není možný. Generace nepadá z nebe, aby pak zase zmizela. V dnešní době však generační posloupnost zajímá jen část společnosti, zatímco jinak často vládne v tomto ohledu náhoda a zmatení. Není to jedna z příčin zpochybňování tradice? Nicméně stály by zvážení i celé dějiny rodových souvislostí. Na obnovu formy, která vládla ve starém Izraeli samozřejmě nelze pomýšlet. To spíše by bylo vhodné porovnat různé fáze vývoje a různé jeho varianty. Zajímá tato problematika někoho v dnešním sporu o otázku manželství?

Evangelická církev sama počítá s návazností generací a struktura její činnosti je na ní závislá. Ale i proto, že na ní obecně stále méně záleží, sociálně tato křesťanská organizace slábne v míře v dřívějších dobách nepředstavitelné. Jakékoli řešení otázky stejnopohlavních vztahů na tom nic moc nezmění.

Naznačuji jen částečně, čemu by bylo třeba porozumět, aby celá aktuální otázka byla vzata vážně. Když chce někdo postavit dům, musí mít po ruce spolehlivý stavební plán. Ale když chce někdo řešit otázky ryze lidské, stačí jen na veřejnosti vést spory o okolnostech?

3. Některé podněty k dalšímu tázání a k nastoupení cesty k řešení sporu

Vývoj naznačené otázky si říká o důkladné zvážení. A to proto, aby výsledkem bylo jednak usmíření sporu, který se vede, jednak dobré řešení otázky stejnopohlavních vztahů. Sám si netroufám ale na víc než na několik podnětů.

Za prvé si dovoluji naznačit konstruktivní návrh dialogu, který by zmírnil rozpory mezi stranami sporu a pomohl by mnohé v něm vyřešit, ač si netroufám v něm spatřovat definitivní řešení. Mám prostě za to, že když ze strany Evangelické církve je možné znovu a znovu slyšet, že je to církev demokratická, měla by vytvářet prostor pro diskusi a dialog. Pokud by vytvořila vhodný prostor pro dialog mezi různými stranami, vytvořila by něco, čeho se v této otázce zatím nikomu nepodařilo.

Za druhé mám zato, že zásada rovnosti, jíž se dovolávají zastánci „manželství pro všechny“, potřebuje doplnit o zásadu respektování specifik. Jedná-li se o vyhraněnou skupinu občanů, měli by její členové přijímáni a akceptováni, jací jsou. Chtít, aby se rozplynuli v davu, by byla jen laciná tolerance. Sám bych nebyl např. proti, aby stejnopohlavní svazky měly rovný přístup v otázkách adopce nebo dědictví. Ptám se však, zda takové právní požadavky potřebují záštitu pojmem manželství. Netroufám si hovořit za komunitu gayů a leseb. Jen se domnívám že záleží na jejím autonomním vývoji v pojetí stejnopohlavních svazků. A dále na vstřícném vztahu ostatní společnosti vůči ní.

Za třetí nepovažuji ani jedno z výše zmíněných protikladných hesel za příliš šťastné. Obě mají spíše metaforický charakter, takže by všem pomohlo přesnější vyjadřování a pečlivější pochopení věci samé. Manželství je totiž samo institucí tradiční, protože jistě od doby před neolitickou revolucí směřuje dějinami od generace ke generaci jeho nositelů, tradentů (kteří přitom nejsou jen tradenty). Manželství nemůže být ani pro všechny – nemůže zahrnout dočista každého a ani nemůže být institucí libovůle. A tak je otázka, jak může být vymezeno ve věcně přiměřené šíři. (I proto jsem prve zmínil potřebu specifikace, protože nelze všechny házet do jednoho pytle a některé oproti jiným právě proto nevystavovat nepochopení; jak chápat specifika různých typů vztahů?; to není v mé kompetenci.) Přihlédnout je třeba k celému vývoji, nejen k aktuálním požadavkům.

Za čtvrté nemám zato, že by stejnopohlavní partnerství ohrožovalo rodinu, ale mám zato, že by jeho zahrnutí pod pojem manželství znejasnilo a zkomplikovalo pojetí manželství a rodiny v nejisté době. Nemluvě o tom, že v diskusích o manželství pokaždé dovysvětlovávat, o jaký typ se jedná, by komplikovalo komunikaci. Tyto aspekty mě mj. vedou k tomu, abych nebyl bojovníkem za ideje některé ze stran, které by měly začít hledat vzájemné pochopení. Instituce manželství je sama v dlouhodobé krizi, a tak je i s podivem, že pod ni chce být někdo navíc zařazen. Vedle toho je ve vztahu k otázce manželství česká společnost výrazně rozpolcena. Jedna část se jej drží, někdy věrně, jindy za každou cenu, zatímco druhá tuto instituci problematizuje svými postoji, životními peripetiemi, prakticky. Nemělo by proto větší smysl koncipovat vše, co se týká právního ukotvení stejnopohlavního partnerství, jakoby od čistého stolu? Nejistota v tom, co manželství vůbec je, na druhé straně otvírá prostor k zjednodušením.

Za páté myslím na ohled ke katolickému pojetí manželství. Jedná se tu o jednu ze svátostí. Navíc o svátost velmi pevně zakotvenou v církevním právu. Nelze si proto představit, že by katolická církev vůbec někdy integrovala pod pojem manželství stejnopohlavní svazky. Je alespoň možné mít naději, že bude mít k LGBT stále vstřícnější postoj – a k tomu by bylo vhodné přihlížet. Tím spíše, že katolíků je na zeměkouli více než ateistů a lidí bez vyznání. Otázka stejnopohlavních svazků si sama může činit nárok, aby byla slyšena celosvětově. Sám papež František se vstřícností vyznačuje, jak to naznačuje například biografický film Francesco, 2020), a to je třeba vzít vážně, místo aby mu někdo vytýkal, že neodpovídá názoru zastánců „manželství pro všechny“. Sám má být spíše zavázán celé katolické tradici, a to i když hledá nové cesty.

Za šesté je třeba zvážit význam stejnopohlavních svazků pro stát. Vůči němu je vznášen požadavek a je na něm, zda a popřípadě jak jej splní. Pokud zastánci „manželství pro všechny“ prosazují své pojetí, měli by zdůvodnit nejen nárok na určitá práva, ale také nárok na pojem manželství. Je to stát (když nyní necháme stranou církve a náboženské společnosti), kdo manželství právně definuje. Nedefinuje lásku, intimitu, partnerské vztahy, a tak vše, co do partnerských a manželských vztahů patří, není ve státní kompetenci.

Stát by pak měl tyto nároky zvážit podle toho, jak jsou pro stát a blaho občanů (včetně těch, kdo vznášejí svůj nárok) prospěšné. Nemyslím tím instituci kdesi nahoře nad lidmi, ale veličinu, jíž jsou jednotlivé skupiny obyvatel součástí. Proto vůči ní mohou vznášet požadavky, ale také očekávat, jak budou tyto požadavky zváženy a jak budou naplněny. Stát je povinen je zvažovat z hlediska celku. Na státu také je, aby posoudil, nakolik nárok někoho nebo určité skupiny odpovídá zásadě rovnosti, ale také dalším pro stát důležitým měřítkům (například zabránění konfliktům nebo nevyvolávání konfliktů).

V žádném případě si nečiním nárok na úplnost, považuji otázku za otevřenou a přeji si, aby vedla k prospěchu všech, koho se týká.

Jiří Hoblík

Dodatek:

Celá problematika mě zajímá jako záležitost sémantická a sémiologická. Význam nějakého znaku totiž zpřístupňuje skutečnost. Nechtěl bych proto problematiku zlehčovat jako hru se slovíčky. To spíše jde o zápas o společenský vliv, ale ten sám je už mimo můj zájem. Dost na tom že význam slova "manželství" není dost jasný a stejnopohlavním párům moc nepřeje. Takže jak s ním pracovat? Nejsnazší je samozřejmě se tím nezabývat, že... Ve Wictionary najdeme výklad slova "manžel", z něhož ocituji alespoň základní zjištění: "Nejběžněji se vysvětluje jako hybridní kalk starohornoněmeckého mālwīp („manželský pár“), kde byla druhá část (wīp, cf. moderní německé Weib) přeložena, ale první (cf. moderní německé Gemahl) ponechána v původní podobě."

Příloha:

Posynodální apoštolská exhortace AMORIS LÆTITIA svatého otce Františka

(celé znění ve formátu pdf)

52. Nikdo si nemůže myslet, že oslabování rodiny jako přirozené společnosti založené na manželství je něco, co podporuje společnost jako takovou. Opak je pravdou: poškozuje zrání jednotlivců, pěstování společenských hodnot a etický rozvoj měst a vesnic. Chybí tu již jasné vědomí, že jenom výlučné a nerozlučitelné spojení muže a ženy sehrává plnou společenskou funkci jako stabilní závazek, který přináší plody v daru nového života. Musíme brát na vědomí širokou rozličnost rodinných situací, které mohou poskytovat určitou stabilitu, ale například faktické soužití nebo vztahy mezi jedinci téhož pohlaví nelze jednoduše stavět na roveň manželství. Žádný vztah, který je nestálý nebo uzavřený předávání života, nemůže zajistit společnosti budoucnost. Kdo se ale dnes zabývá podporou manželství, kdo pomáhá manželům překonávat nebezpečí, která je ohrožují, kdo je doprovází v jejich výchovné roli, kdo celkově podporuje stálost manželského svazku?

53. „V některých společnostech se dosud udržela praxe polygamie, na jiných místech přetrvává uzavírání dohodnutých sňatků... Na mnoha místech, a to nejen na Západě, je hojně rozšířena praxe společného soužití před uzavřením manželství nebo také soužití, ve kterém se nepočítá s přijetím formy institučního svazku.“ V některých zemích zákonodárství umožňuje rozvíjení dalších alternativ k manželství, takže manželství charakterizované jako výlučné, nerozlučné, s otevřeností novému životu, je považováno jen za staromódní nabídku mezi mnoha ostatními možnostmi. V mnohých zemích pokračuje právní dekonstrukce rodiny, směřující k přijímání forem založených téměř výlučně na ideálu autonomie vůle. I když je legitimní a správné, že se odmítají staré formy „tradiční“ rodiny, charakterizované autoritářstvím a také násilím, nemělo by to vést k opovrhování manželstvím, nýbrž k objevování jeho pravého smyslu a k jeho obnově. Síla rodiny „je v podstatě v její schopnosti milovat a učit lásce. Přes všechny problémy, které se mohou vyskytnout, rodina může stále růst na základě lásky.“

251. Během diskuse o důstojnosti a poslání rodiny poznamenali synodní otcové, že „pokud jde o plány postavit svazky mezi homosexuálními osobami naroveň manželství, neexistuje žádný důvod pro to, aby se mezi životním společenstvím homosexuálů a Božím plánem s manželstvím spatřovala nějaká analogie, a to ani ve vzdáleném smyslu“. Je nepřijatelné, „aby místní církve byly v této otázce vystavovány nátlaku a aby mezinárodní organizace podmiňovaly finanční pomoc chudým zemím zavedením zákonů, které by umožňovaly »manželství« mezi osobami stejného pohlaví“.

Odkazy k exhoraci

1) Relatio finalis 2015, 10.25.76;

2) Kongregace pro nauku víry, Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály (3. června 2003).

Odpověď papeže Františka na druhé z dubií pěti kardinálů

2) Dubium ohledně tvrzení, že rozšířená praxe žehnání svazkům osob stejného pohlaví je v souladu se Zjevením a Magisteriem (KKC 2357).

Podle Božího Zjevení, dosvědčeného Písmem svatým, kterému církev "z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá" (Dei Verbum 10): "Na počátku" stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, muže a ženu je stvořil a požehnal jim, aby byli plodní (srov. Gn l, 27-28), přičemž apoštol Pavel učí, že popírat pohlavní rozdílnost je důsledkem popírání Stvořitele (Řím l, 24-32). Nabízí se otázka: může se církev od této "zásady" odchýlit, považovat ji v rozporu s tím, co učí Veritatis splendor 103, za pouhý ideál a přijímat jako "možné dobro" objektivně hříšné situace, jako jsou svazky osob stejného pohlaví, aniž by nedodržela zjevené učení?

Odpověď papeže Františka na druhou otázku

a) Církev má velmi jasné pojetí manželství: výlučný, stabilní a nerozlučitelný svazek mezi mužem a ženou, přirozeně otevřený plození dětí. Pouze tento svazek lze nazývat "manželstvím". Ostatní formy svazků jej realizují pouze "částečným a analogickým způsobem" (Amoris laetitia 292), takže je nelze striktně nazývat "manželstvím".

b) Nejde jen o pojmenování, ale skutečnost, kterou nazýváme manželstvím, má jedinečnou esenciální konstituci, která vyžaduje výlučné pojmenování, nepoužitelné pro jiné skutečnosti. Je to nepochybně mnohem více než pouhý "ideál".

c) Z tohoto důvodu se církev vyhýbá jakémukoli obřadu či svátostině, které by mohly být v rozporu s tímto přesvědčením a naznačovat, že za manželství uznáváme něco, co jím není.

d) Ve vztahu k lidem však nesmíme ztratit pastorační lásku, která musí prostupovat všechna naše rozhodnutí a postoje. Obhajoba objektivní pravdy není jediným projevem této lásky, která se skládá také z dobrotivosti, trpělivosti, porozumění, laskavosti a povzbuzení. Proto nemůžeme být soudci, kteří pouze popírají, odmítají, vylučují.

e) Pastorační rozvážnost proto musí správně rozlišovat, zda jsou tu formy požehnání, o které žádá jedna nebo více osob, které nevyjadřují chybné pojetí manželství. Když totiž někdo prosí o požehnání, vyjadřuje tím žádost o pomoc od Boha, prosbu o možnost žít lépe, důvěru v Otce, který nám může pomoci žít lépe.

f) Na druhé straně, i když existují situace, které z objektivního hlediska nejsou morálně přijatelné, tatáž pastorační láska vyžaduje, abychom s jinými lidmi, jejichž vina nebo odpovědnost může být oslabena různými faktory, které ovlivňují subjektivní přičitatelnost, nezacházeli jednoduše jako s "hříšníky" (srov. sv. Jan Pavel II., Reconciliatio et Paenitentia, 17).

g) Rozhodnutí, která mohou být za určitých okolností součástí pastorační prozíravosti, se nemusí stát nutně normou. To znamená, že není vhodné, aby diecéze, biskupská konference nebo jakákoli jiná církevní struktura neustále a oficiálně schvalovala postupy nebo obřady pro všechny druhy záležitostí, protože vše, "co je součástí praktického rozlišování tváří v tvář konkrétní situaci, nelze povýšit na úroveň normy", protože by to "vedlo k neúnosné kazuistice" (Amoris laetitia 304). Kanonické právo by nemělo a ani nemůže pokrývat vše, ani by to neměly nárokovat biskupské konference se svými různými dokumenty a protokoly, neboť život církve plyne mnoha jinými kanály než normativními.

K tomu srv. Vyjádření předsedy ČBK Jana Graubnera k odpovědi papeže Františka na církevní definici manželství.