Svobodné protestantské stránky

Sám vzpomínám na homiletickou průpravu s prof. Filipim (a ještě i s prof. Smolíkem) jen v dobrém (i když jsem jiná generace než Martin Danihelka). V jeho přednáškách se sečtělost spojovala s velkou praktičností. A na seminářích nás nechal po „evangelicku“ volně o kázání diskutovat a zároveň do diskuse dovedl vnášet důraz na základní homiletické zásady. A bibličnost kázání – to byl samozřejmě základ vždy připomínaný.

Umět kázání kritizovat, to je těžká věc, ale jde to. Každý z nás kazatelů se kritice nejdříve brání, a trvá to, než pochopíme užitek, když ke svému kázání slyšíme připomínky druhých. Podle mé zkušenosti taková kritika neschází ani na vikariátu, ani (u nás) na pastorálkách. A zase: bibličnost je hlavní parametr. – Chce to ovšem takovou schopnost diskuse dlouhodobě rozvíjet.

Osobně jsem spíše příznivcem neprofesionálního kazatelství. Když se dobře nastaví aspoň minimální očekávaná úroveň odborných (biblických a homiletických) znalostí a dovedností, mohou takoví kazatelé se svými zkušenostmi z běžného života (vírou žitou v běžném životě) být na kazatelnách obohacením.

Martinovi ovšem dávám za pravdu v tom, že co je i podle mě problémem hlavním: „rozpad vědomí společně žitého smyslu církve“.

Tak nevím jestli tomu všemu dobře rozumím. Za prvé co je to biblivkodt kázání? Za druhé co je to kvalitní kázání? Podle mě kvalitní kázání je takové ze kterého zazní Boží Slovo a lidé jsou jím nějakým způsobem dotčeniči osloveni. Takové kázání jsem zažil i od "neučeného" kazatele a naproti tomu lze zažít místo kázání exegetickou přednášku, kde lidé usínají. Upřímě třeba sbírka kázání od prof. Hellera mě osobně naprosto znudila, takže jsem jí ani nepřečetl celou. Ač jistě biblista a teolog par excelans, tak jako kázání pro lidi mě to moc nepřišlo...Takže ještě jednou: co je podle vás kvalitní kázání? a Co to je biblickost kázání?

Za sebe odpovím obrazem, který pro mne byl vždy inspirující:
kvalitní biblické kázání je takové, které pro mne i pro posluchače uvolní sílu, v biblickém textu ukrytou.

Zní to moc hezky, ale nějak si pod tím nedokážu nic představit. Z předchozí diskuse vyplynulo, že biblickost kázání nějakým způsobem přímo souvisí s odborností kazatele. Já si docela dovedu představit třeba zedníka, který vezme do rukou Písmo a "pro sebe i pro posluchače uvolní sílu, v biblickém textu ukrytou. "

Nejenom že si dovedu představit, takovou zkušenost i opakovaně mám - že mi "běžní" lidé ve sboru povídají, jaké významy se jim z Bible pro konkrétní životní situace otevřely. Významy mnohdy i pro mne objevné, a hlavně životné. Leč, to jsou jen jednotllivé zkušenosti. Aby z toho bylo kázání, chce se to textem zabývat obšírněji a soustavněji. Ale i to leckterý kazatel neprofesionál zvládá.

Ke kvalitě slova: patrně to nejkvalitnější, co kdo z nás kdy slyšel (nebo neslyšel a slyšet potřeboval) je jediná věta: "Brzdi!"

Tím chci jen říct, že i kázání je součástí komunikace a odehrává se v určité situaci. Jinak se mi velmi líbí v této diskuzi názory A. Wrany.

Nevím, co znamenají "hebrejské literární dějiny" přesně, ale Tvůj příspěvek mi připomněl něco, co jsme zapomněl zmínit, a čeho jsem si při studiu na fakultě cenil u P. Filipiho nejvíce. Za nás (nevím jestli ještě i později) vedle povinného homiletického semináře pořádal i další, dobrovolný. A to bývala někdy divočina, připadal jsem si tam jak na setkání rabínů, jako bychom spolu vytvářeli talmud. K vybranému biblickému textu mohl každý říct cokoliv, co ho nad ním napadlo, a udělali jsme zkušenost, že i podněty, které vypadaly dost "ulítle" nebo zmateně, dovedl PF umoderovat k homileticky podnětným závěrům.

Kvalitní kázání? To je zajímavá otázka. Slyšel jsem jich dost. Vždy asi záleží na tom, jak jsem nastaven já jako posluchač. A jak kazatel "ctí" Písmo svaté, jak reflektuje smysl evangelia a jak soucítí s hříšníky (či jak jim rozumí)...

Ale slyšel jsem z kazatelen také nesmysly. Což je pak těžké nést...

A moc pěkná je kniha kázání S. Karáska "Boží trouba".

Ten pocit, že farář plácá, co mu slina na jazyk přinese, mám již delší dobu, ale poslední dobou se z toho stává jakýsi trend. Jeden z našich farářů přišel před měsícem z pastorálky otřesen: jiný tam měl totiž kázání, které absolutně nesouviselo s přečteným textem. Když byl dotázán ne souvislost, prohlásil se samozřejmostí, že biblické texty už dávno neexegetuje, nevykládá, jen se od nich zlehka odrazí. Varovné na tom bylo, že s ním mnozí mladší faráři nadšeně souhlasili. Biblismus začíná být pociťován našimi faráři jako přežitek. Něco není určitě v pořádku, ačkoliv vím, že v cizině to také tak dělávají.

Osobně zkušenost s kazatelským plácáním nemám, spíš jsem měl kontakt s profesionály; jenom mi v některých případech připadalo, že kazatel považuje za svůj úkol biblický text vysvětlit ve smyslu "totálně rozmydlit, zmlátit, zrelativizovat a nakonec si zafilozofovat nad jakýmsi zbytkem". Myslím, že v kostelích by mělo znít jak kázání, tak i nevykládané, neředěné Boží slovo. (Proto se mi líbí, když čtené úryvky spolu třeba nesouvisí, ale jsou natolik dlouhé, aby z nich byla patrná jejich vnitřní konzistence.)