Svobodné protestantské stránky

Stručný výklad pojmu

Zvnitřňování směřuje proti zvějšňování, ale nepopírá, že skutečnost má své vnější stránky. Zvnitřňování směřuje proti povrchnosti, ale nepopírá, že věci mají i svůj povrch. Zvnitřňování směřuje proti bezduchosti, ale nepopírá, že jsme tělesné bytosti. Zvnitřňování směřuje proti formalismu, ale nepopírá, že obsah potřebuje svou formu.

Mít víru jen na praporu a jen na papírech je k ničemu. Ovšem ke zvnitřnování nedochází jako k sycení jídlem, které zvnějšku ústy přijímáme dos úst. Proto také, když některý křesťan mluví před jinými křesťany o Bohu, je to jen cosi vnějškového, co si někdo osvojí a někdo zase ne, podle toho, jak to komu shodou okolnosti zapadá do jeho představ. Jak ale povídáním o Bohu rozvíjet vztah s Bohem? Jak od čehosi vnějšího přejít ke zvnitřňování? Když máme něco zvnitřňovat, zdá se, že by to mělo být nejprve vnější. Nicméně, kam hluboko jsme s to dospět ve vlastním nitru? O co se můžeme opřít, když máme něco zvnitřňovat? Řečeno velmi stručně: Zvnitřňováním rozumějme oprošťování od vnějškovosti, hledání božích darů ve vlastním nitru, prohlubování vlastního nitra a užitek z četby a rozhovorů o duchovních věcech.

Řečeno, za druhé, velmi obecně: Ke zvnitřňování víry dochází tam, kde člověk ji podle různých pomocných vodítek (zvláště Ježíšova učení) a vzhledem ke své zkušenosti (s tím, jaký sám je) dokáže v sobě najít jako dar. Nejprve je zapotřebí hledat, protože ten, kdo nehledá nenajde. Jen se potřebuje odhodlat k hledání, když ještě se přímo nemůže přesvědčit o tom, co nalezne. Hledá ji jako ten, kdo hledá poklad v poli (Mt 13,44-52). Anebo jako ten, kdo tluče na dveře (Mt 7,7n). O to, co nalezl, má pak potřebu pečovat a radostně to rozvíjí. Poté sleduje svou cestu víry, jak jej vtahuje do vlastního nitra a stává se mu mocnou silou jeho života. Skutečná víra je ta, která po celý život člověka nese a jeho ani nenapadne ji opustit, nýbrž nepřestává za ni Bohu děkovat.

Je vhodné si uvědomit, že člověk je oduševnělá bytost. A také, že jeho mysl je velmi mocná, ale že sám celé své duši nevládne. To, co se v jeho duši děje, často uniká jeho pozornosti, a to zejména jeho oblast nevědomí. Do hlubin duše se ovšem dostáváme s nesnázemi, protože „moderní doba“ ji zaneřáďuje harampádím. Je to však možné. Řečeno jednoduše: Je možné hledat hlubinu víry, která není ani souborem informací o víře, ani nějakým tělesným orgánem, nýbrž duševní silou, Bohem do duše vtištěnou, darovanou. Darovanou nikoli na talíř. Nalezení daru potřebuje pak se spojit s vědomím víry, a tím dojde k zvnitřňování, ale i k propojování s „vnějškem“ (s řečí, jednáním, projevy).

Zvnitřňování víry není bohužel příliš známým pojmem. Můžeme jej spojovat s Augustinem, středověkým hnutím devotio moderna, pietismem apod. Objevuje se ale také v súfismu, lidové islámské mystice, která má i dnes mnoho stoupenců. V něm výraz Ihsán (إحسان) ʾiḥsān znamená zhruba: „dělat krásné věci“, „zkrášlování“, „dokonalost“, „excelence“. Někdy se považuje právě za vnitřní stránku islámu, která se ale také projevuje navenek (Mahmoud M. Ayoub, Islam: Faith and History, 2004, str. 54).

Zdá se mi výmluvnou skutečností, že se o zvnitřňování víry mnoho nemluví. Nanejvýš obecně a odtažitě. Jak ale napravit stav planosti a prázdnoty? Sotva velkými projekty. Niternost se v davu ztrácí a chřadne. Někdo žije svou prostou niternou vírou spontánně. Když pak někdo víru ztotožňuje s vysedáváním v kostele nebo s dogmatickým skeletem ve své mysli, jak ho přesvědčit, že může směřovat hlouběji?

Skutečnost víry se ale v dnešní době nezdá být příliš skutečná. Dovoluji si proto odkázat k několika příběhům, i když je znám jen volně. Jsou to spíše náznaky příběhů, které dokládají, jak víra nezakořeňuje, nestává se niternou nezbytností. A tak ten, kdo se s ní vnějškově setkal, stejně snadno ji opouští - protože se s ní dost „neztozožnil“. Ale jak se na něj zlobit? Za to, že proplouvá pustinami, do nichž se narodil a které se táhnou daleko za obzor? Básník František Halas se přátelil s katolíky, ale o sobě říkal: „Dar víry mi nedán byl.“ A co když jej prostě nedovedl hledat? V dobách, které lidi matou...

Příklady:

1. Rodiče z velmi tradiční rodiny mají velmi podnikavého syna. Tento jejich syn má za sebou již několik let obchodní úspěchy, a to i daleko za hranicemi naší vlasti. Víra mu ale už po léta vůbec nic neříká. V rodině na to téma spolu ani nehovoří.

2. Ve venkovské rodině dospívají děti. Léta navštěvovaly hodiny pod farářovým-administrátorovým vedením, ale od konfirmace nepřešly přes práh kostela. Jedna z maminek připomíná, že děti chodily na náboženství rády, ale vyjadřuje rozpaky nad jejich pozdějším nezájmem. To je vše, čeho je v této věci schopna.

3. Farářovy děti prostě do kostela nechodily. Farář považuje svou práci za profesi, v níž pracuje pro zájemce. Ani v dětství do kostela moc nechodily. Své děti farář nechal, aby vyrostly a pak se rozhodly samy. Mají už ale dávno jiné zájmy.

4. V poměrně velkém českém městě existovala malá kazatelská stanice, v níž se pro kroužek místních konaly bohoslužby. Pak přišla doba covidu. Po ní na bohoslužby už nikdo nepřišel.

5. V tolerančním sboru se farář staral o početnou mládež a podnikal s ní různé akce. Pak ale se odstěhoval na jiný sbor, a kostel od té doby vůbec zeje prázdnotou. Nový farář s tím už nic nenadělal a ulevilo se mu, když získal místo na živějším sboru,

6. V městském sboru byla činná rodina a okolo ní různí mladí lidé a děti. Ale nadchl je pentekontalismus, odešly do skupiny letničních. Protože nabízí živější a niternější cestu k víře? Sbor je pomalu na zrušení.

Otázky

Tento stručný a náčrtovitý výčet by bylo možné doplňovat a doplňovat. Jsou to ale jen nahodilé úkazy? Jsou to jen ukázky toho, že víra je každého osobní věc v zemi, v níž platí náboženská svoboda? A co s tím? Mávnout nad tím rukou? Tím prvním, co mne nad těmito momentkami napadá, je bezradnost. Člověk navíc často bývá navíc bezradný z bezradnosti. Co lidem poradit? Jak si může poradit farář?

Víra je vždy individuální, ale zároveň je něčím, co v ideálních případech spolu lidé sdílí ve společenství a vzájemné komunikaci. Je-li navíc božím darem. Kategorie „soukromé záležitosti“ se pro ni nehodí. Obdarovaní mají o dar pečovat a nechovat se jako nevychovanci vůči dárci. Péče o dar má druhým imponovat a přitahovat jejich pozornost, aby tento dar sami mohli objevit.

Čím je však víra, kterou mnozí opouštějí, a navíc tak snadno? Proč mít víru, která nic nevydrží? Po právu údajně napsal Karel Čapek (jen nevím kde): „Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“

Nejsem od toho, abych posuzoval něčí víru, ale ptám se, zda evangelická církevní organizace vede opravdu kvalitně k víře jako dobrému duchovnímu zboží. Výše zmíněné a podobné příklady mne pak vedou domněnce, že realita víry je vlastně velmi slabá, a přitom člověku je zapotřebí síla víry. Víra se dostává do paradoxního postavení. Je ale zapotřebí, aby se víra projevovala, a aby k něčemu byla.

Je samozřejmě žádoucí oprostit se od různých omylů. Jeden spočívá v domněnce, že víra je přesvědčení o něčem. Jiný omyl spočívá zase v domněnce, že víra je totéž co příslušnost k náboženské organizaci. Další omyl, a to velmi silný, spočívá v názoru, že víra závisí na oficiálním dogmatu, a tedy na důkladném poučení autoritami.

Ale víře, která je čímsi hluboce vnitřním, je dogmatický či jiný tlak ke škodě. Kdo vůbec ví, jak křest českých knížat v Řezně posílil nebo snad vyvolal jejich víru, když tato knížata tím vyjadřovala loajalitu franskému králi…

Pokud křesťanství v Česku upadá, projevuje se v něm už dávná tendence, která je ale dnes vidět jako nikdy předtím. Z tradičních církví v posledních desetiletí vyprchaly desetitisíce až milióny členů. Statistiku těžko obelhat, ale lidé nejsou čísla, a tak otázka víry je naléhavější, než jak si kdo dochází představit. Málokoho ale zajímá, co s tím dělat. Čím pak bude méně evangelíků, tím měně jich to bude zajímat. Jsou živější sbory, v nichž si lidé mohou říkat: „U nás to takové není.“ Není, ale nebude?

Kdo má k víře povrchní vztah, snadno ho ztratí. Na tom přeci není nic nepochopitelného. Proto je zapotřebí hledat cesty, které by směřovaly opačným směrem.

Nestačí ovšem pouhé domnění, že něco není v pořádku. Na to reaguje, i když s dlouhým zpožděním, tzv. strategický plán ČCE. Je ale velmi formalistní. Jako by přitom vycházel z předpokladu, že organizace je v zásadě v pořádku, a jen stačí určité korektury. Situace je však daleko vážnější, než jak to strategický plán přiznává. Mluví hlavně o strukturách a úkolech, méně o obsahu.

V roce 2019 na zasedání synodu řekl Jiří Mrázek podle toho, co zveřejněný zápis zachycuje: „Fakulta se potýká s velmi malým počtem studentů v oboru Evangelická teologie a podle něj úsporná opatření a nejistá budoucnost existence sborů k rozhodování pro studium bohosloví nepřispívá.“ Jak ale víra dodává sílu, s těmito nesnázemi se potýkat? Není fakulta spoluzodpovědná za marasmus, na který poukazuje?

Je prostě potřeba víru přijímat jako dar, být za ni stále vděční, pečovat o ni teoreticky i prakticky, což pak znamená tento dar zvnitřňovat prohlubovat. Jak? Nezbývá než hledat různé cesty, protože jeden způsob nemůže být pro každého. A také je třeba podnikat rozmanité kroky, protože jedním mávnutím kouzelného proutku víru nevykouzlíme. Myšlenka zvnitřňování víry si žádá šíření i konkretizaci.

Dva kroky jsem již zveřejnil na těchto stránkách:

1) Filosofující výklad (dílčí výklad) víry podle bible a nezávisle na dogmatismu (kap. I; kap. II; kap. III, kap. IV)

2) Anketa s otázkami na různé rysy a rozmanitý užitek víry.

Jsou to ale jen dva kroky. Sledovat je může jednotlivec i společenství, a hledat další kroky je nanejvýš žádoucí. K hledání cesty zvnitřňování a prohlubování víry a cesty jejího užitku není na škodu uklidit si na vlastním stole, aby na něm bylo dost prostoru. Je snad řeč o víře, která se na církevní půdě vede, opravdu v pořádku? Vystačí si víra jen s řečí?

Jiří Hoblík