Svobodné protestantské stránky

Reformní úvahy, část pátá.
Pracovní verze.

1. část: Je možné církev reformovat? Možná… Ano? Ne?
2. část: Různé druhy křtu - podnět k reformě.
3. část: Jednoduchá odpověď na otázku, jak reformovat církevní organizaci.
4. část: Jak reformovat církevní organizaci?

Výklad jednoho biblického oddílu není ve skutečnosti jednoduchá věc. Je možná, je proveditelná, ne však jednoduchá. Skýtá mnohé objevy o „cestě Boha s člověkem“. Za příklad si vezměme zprávu z knihy Ámos o střetnutí proroka Ámose s knězem Amasjášem (7,10–17). Výklad, který nabízím, pochází z mé disertační práce, takže je již přes dvacet let uleželý. Je vytvořený na bázi biblických literárních dějin – což je v Česku bohužel málo známý pojem a ve světě se jej neužívá často. Bible má prostě své vnitřní dějiny. Ale na následujícím výkladu to příliš patrné není. Trochu jsem jej zjednodušil, proškrtal a poupravil. Co se za poslední dvě desítky let napsalo, nechal jsem být. Beztak nečekám žádné závratné objevy. Důležité je důkladně si text přečíst a porozumět mu. Podobně lze nakládat s jinými biblickými texty, jen to potřebuje hodně času. Výklad nicméně nepovažuji za hotový, nýbrž za provizorní.

Docela jednoduchá úvaha na motiv z knihy Izajáš 43,10: 
„Mými svědky jste vy, je výrok Hospodinův, 
a můj služebník, jehož jsem vyvolil. 
Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já. 
Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně.“

Reformní úvahy, část pátá.

1. část: Je možné církev reformovat? Možná… Ano? Ne?
2. část: Různé druhy křtu - podnět k reformě.
3. část: Jednoduchá odpověď na otázku, jak reformovat církevní organizaci.
4. část: Jak reformovat církevní organizaci?
 

Poetické vystoupení Milana Balabána na půdě ETF UK. Budu vděčen tomu, kdo mi poskytne bližší údaje o tomto vystoupení.

Je-li Ježíš Kristus spasitel a spása do značné míry znamená spásu od hříchu, stává se nesrozumitelnost pojmu hřích velkou nesnází. Někdo si s ním neví rady, jiný ho považuje za strašidlo, další jej zase všelijak relativizuje. Nezbývá však než vycházet od Ježíšova učení a od jeho díla.

Reformní úvahy, část čtvrtá.

1. část: Je možné církev reformovat? Možná… Ano? Ne?
2. část: Různé druhy křtu - podnět k reformě.
3. část: Jednoduchá odpověď na otázku, jak reformovat církevní organizaci.
 

Upravená verze oproti v. 3.
Poměrně celistvé homiletické pojednání o Kristově přítomnosti. 
Nevím co si myslet o tom, že některé křesťany toto téma nezajímá, 
ale to nechme být. 
Důležitá je realita Kristovy přítomnosti a její význam.
Jinou otázkou je, jak myšlenku Kristovy přítomnosti
hlouběji a bohatěji protáhnout do praxe.
Aby to nebyla jen otázka teoretická. Nevěděl by někdo?

Reformní úvahy, část třetí.

1. část: Je možné církev reformovat? Možná… Ano? Ne?
2. část: Různé druhy křtu - podnět k reformě.

Trochu jinak antirasistická, a také antischematická úvaha.

Aby byla možná reforma, je zapotřebí úsilí a obsah. Pouhé vyhlašování hesel je k ničemu. Kde ale obsah vzít? Jsem přesvědčen, že v dějinách křesťanství je ho až až. Chce to ale dát si práci a hledat jej. Již jsem se zmiňoval o tom, že evangelictví potřebuje duchovně obohatit, aby mělo co nabízet. Pro příklad si dovoluji nabídnout myšlenku, že tam, kde by to bylo možné, stálo by zato rozšířit pravidelně a obecně nabízené formy křtu. Křest politím by prostě zůstal, zatímco křest v baptistériu by se konal o Velikonocích a křest ponořením by mohl být spojován s poutí. Nebyla by to přitom novinka, nýbrž obnova praxe, která byla známa už v raném křesťanství a ve třetím případě dokonce již v křtitelském hnutí. Křest ponořením se stal významným liturgickým dějem - a také důležitou komponentou velikonočních oslav. Tehdy mohli katechumeni svůj křest zažívat v souvislosti oslavy vzkříšení. (Úvaha před několika měsíci eliminovaná z tisku.)

Pokus o trochu konstruktivní úvahu na téma hrozícího brzkého konce knihkupectví Kalich.

Umění dělat si ze sebe legraci je vážnou otázkou. Tomuto umění by se měl s radostí věnovat každý, kdo se bere opravdu vážně. Od těch, kdo se berou „příliš vážně“, bych to nečekal. Poznámky k evangelickému žargonu vyšly už v roce 2000 (což je i trochu patrné) v časopisu Protestant. Protože se mi zdá, že zdaleka nezestárly, ač je nepovažuji ani za dokonalost samu, přenáším je sem, když už jsem nedávno nadhodil otázku reformy a reformace.

Krátká úvaha o 
uskutečnitelnosti 
reformy.

Výňatky z článku „Unzufriedenheit mit der Institution Kirche – Grund für einen Kirchenaustritt?“ („Nespokojenost s církevní institucí – důvod pro vystoupení z církve?“) z oficiálních stránek Evangelické církve v Německu.

Několik poznámek o tom, jak a proč je těžké pochopit, co je požehnání.

Otázka, kterou jako by si sotva kdo kladl, je, proč tolik lidí už od víry uteklo a stále utíká. Říkává se, že kdo ztratil víru, neměl žádnou. Jak ji mohl nemít, když se s ní seznamoval třeba mnoho let? Anebo jak to, že od něčeho tak důležitého a cenného vůbec někdo utíká? Vždyť už o ní toho bylo tolik napsáno... to nestačí? Nestačí jen spousty slov. Slov je plný svět a internet. Nemá smysl s vírou být i beze slov? Co však s těmi slovy? Slova odhalují význam, který má člověk vzít nějak v patrnost. Ale když je i slov o víře už tolik a taková spousta? S čím z toho všeho se vůbec ztotožnit? Nevede spousta slov k inflaci významu?

A tak se jen ptám, proč se víra vytrácí a proč se stále více lidí chová, jako by nebyla ničím. Není na místě se také ptát, co dělat v protiproudu? Ve směřování proti rozpadu a rozkladu, ne proti někomu...

Vezměme si, že víra je šifra pozvání. Ne předmět k vtloukávání do hlavy. Aby se s ní člověk ztotožnil, potřebuje v ní spatřit duchovní sílu a dar. Musí mu za to stát. Kdo víru nalezne, v tom se víra také rozvine. A protože se chce rozvíjet, zaslouží si pěstění a péči.

Proto si dovoluji nabídnout anketu o víře jako duchovní cvičení. Slovo anketa pochází z francouzského enquête "průzkum, šetření". Víra si totiž zaslouží šetrné prozkoumávání, aby se v člověku rozvíjela a také aby člověk hledal a nacházel, co si s ní počít.

Tato anketa je vlastně jednou z možných forem praktického zájmu o víru. Je prostě užitečné si víru uvědomovat v celém množství jejích aspektů. A je užitečné ptát se, jak je dobrá k životu a jak usilovat o její praktické důsledky.

Zveřejněný formulář nabízí na výběr u každé zjišťovací otázky tři možnosti. Zaškrtnutí jedné z nich bude sice zaznamenáno, ale jak bylo již naznačeno, otázky nejsou ani tak kvůli statistice, jako spíše proto, aby si člověk popřemýšlel, co pro něho víra v tom a tom ohledu vlastně znamená. Všechny otázky v anketě patří k sobě, ale ne všechny si lze snadno zodpovědět, a tím dávají na vědomí, že stojí za to, aby se jím člověk více věnoval. Otázek je přitom poměrně hodně, ale nemyslím, že jsou všechny, které je si možno klást. Pomocí vypsaných otázek je možné objevovat i otázky nové.

Čtvrté, letos znovu upravené vydání velikonočního náčrtu k otázce smyslu spasitelovy smrti na kříži. K diskusi, přemýšlení a rozpracování. Úvaha, která nesleduje dogmatismus a upouští od církevního žargonu. Jde o to, že západní křesťanství je zatíženo syndromem přetržené nitě. Mnohé se ztratilo, bylo zapomenuto nebo aspoň pozastřeno. Co však s tím? Pátrat v duchovních dějinách, alespoň od počátku křesťanství. A sice s otázou: Co se tehdy vůbec stalo? Jaké to má důsledky? A jakou skutečností to je dnes? Tyto otázky vybízejí k pátrání a studiu, ne pouze opakování tisíckrát řečeného. Co ztraceného objevíme? Co si uvědomíme jinak? A co to s námi udělá?

Stručný náčrt dějinného pojetí zjevení jako dění, se kterým měli hodně co do činění proroci. Tato souvislost je velmi poučná, protože jinak by asi křesťané o zjevení nevěděli. Zkusme se nad tím zamýšlet bez dogmatismu. Článek vyšel tiskem pod jiným názvem a ve zkrácené podobě, zde je uveřejněn v úplnosti. Ale i tak jen jako náčrt.

Povánoční sociálně-kritická úvaha. A co na to otázky víry?

Stručná terminologická úvaha. K jednomu slovu z evangelického žargonu.

Dvě hesla, dvě zásady proti sobě: „tradiční manželství“ a „manželství pro všechny“. Jako by byla napsaná na praporech dvou vojenských táborů chystajících se na vzájemné střetávání. Navenek se jeví celý spor jako ideologická (v soustavě idejí vedená) pře dvou stran, které chtějí reprezentovat dva proudy české společnosti. Má tento spor ještě širší význam, než jak jej obě strany zastupují? Není možné hledat, jak učinit krok dál? Dál za nedorozumění? Nemyslím si, že lásku v křesťanském smyslu je možné nastolovat dlouhými výklady, jak se někteří domnívají. Ježíš se o ní vyjádřil stručně a jasně. Prostě: ať je, ať se děje! Situaci je možné rozebírat, ale rozbory vzniknou, a pak je odvane čas. Ale láska je tím, co se má dít, aby to vytrvalo. Spor mezi různými názorovými tábory na křesťanské půdě je právě signálem, aby byly překlenuty právě láskou. Bezmeznou, všestrannou, neokázalou. (Ve sporech láska chřadne.) Ptám se tedy, zda je v Evangelické církvi reálně možný dialog mezi zmíněnými různými stranami.

Homile na text listu Filipským 4,4-5. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Upozorňuje na to, co je zásadní pro křesťanskou praxi i pro křesťanský život. Téma, které musí zajímat každého křesťana. Ale nejen to. Je nezbytné, aby se uplatňovalo i prakticky. To vše se má rozvíjet v protiproudu oproti úpadku evropského křesťanství. Oproti letniční divokosti a konvenční suchosti. Co namítat proti radosti z přítomného Krista? Jak si tímto tématam ale vůbec poradit? (3. verze po bohoslužbách v Praze-Kobylisích a v Libici nad Cidlinou.)

Když je o něčem řeč, jak má záležet na významu? Každé slůvko nelze důkladně zkoumat, ale když se objeví závažné téma, nestálo by za to se nad významem zamyslet? Nemá snad právě křesťanství obsah? Neznamená tento obsah něco? Neplatí to o celku i o jeho různých prvcích? S těmito otázkami jsem sám dlouhodobě na cestě – nyní nad tématem žehnání stejnopohlavním svazkům. Jaký je tu význam? Koho tento význam vlastně zajímá? Pokud se objeví téma velmi diskutované, na významu záleží tím spíše, i když v diskusích jde často o to, kdo koho přemůže. Rád bych nastínil důvody svých otázek i rozpaků. Upozorňuji, že v daném tématu nejsem tak doma jako jiní. Kdo se nechá biblickými podněty podnítit k vlastním úvahám o významu požehnání?

Rozhovor s Irenou Ravelovou (1922-2014) o jejím bratranci Richardu Glazarovi vznikl 4.10.2010 v holešovickém penzionu, kde sama tehdy bydlela. Jeho autorkou je někdejší studentka UJEP, tehdy se jmenující Monika Ahneová. V té době totiž psala diplomovou práci právě o Richardu Glazarovi, autoru známé a nesmírně jímavé knihy "Treblinka, slovo jak z dětské říkanky" (1994, 3. vyd. 2012). Pro ty, kdo ji neznají, doplním, že to jsou paměti jednoho z osmapadesáti přeživších vzpouru ve vyhlazovacím táboře Treblinka roku 1943 (ke Glazarovi a Treblince srv. např. článek Jiřího Peňáse). Brzy poté, co byl rozhovor hotov, jsem jej nabídl redaktorovi jednoho časopisu. Byli jsme spolu domluveni předem, ale on se pak ani neozval. Připadalo mi to jako nešťastné vyústění, i když rozhovor si žádal pořádné redakční zpracování. Poté jsem jej trochu zkorigoval. Neredigoval jsem jej ale zcela důsledně, abych zachoval alespoň něco z jeho původního charakteru. (Mezitím interviewovaná zemřela, ale proč nepřipomenout její památku?, bývalou studentku ale nejsem s to dohledat.) Nyní jej alespoň vytahuji ze zapomenutí.  (jih)