Svobodné protestantské stránky

Pokus o trochu konstruktivní úvahu na téma hrozícího brzkého konce knihkupectví Kalich.

Umění dělat si ze sebe legraci je vážnou otázkou. Tomuto umění by se měl s radostí věnovat každý, kdo se bere opravdu vážně. Od těch, kdo se berou „příliš vážně“, bych to nečekal. Poznámky k evangelickému žargonu vyšly už v roce 2000 (což je i trochu patrné) v časopisu Protestant. Protože se mi zdá, že zdaleka nezestárly, ač je nepovažuji ani za dokonalost samu, přenáším je sem, když už jsem nedávno nadhodil otázku reformy a reformace.

Krátká úvaha o 
uskutečnitelnosti 
reformy.

Výňatky z článku „Unzufriedenheit mit der Institution Kirche – Grund für einen Kirchenaustritt?“ („Nespokojenost s církevní institucí – důvod pro vystoupení z církve?“) z oficiálních stránek Evangelické církve v Německu.

Několik poznámek o tom, jak a proč je těžké pochopit, co je požehnání.

Otázka, kterou jako by si sotva kdo kladl, je, proč tolik lidí už od víry uteklo a stále utíká. Říkává se, že kdo ztratil víru, neměl žádnou. Jak ji mohl nemít, když se s ní seznamoval třeba mnoho let? Anebo jak to, že od něčeho tak důležitého a cenného vůbec někdo utíká? Vždyť už o ní toho bylo tolik napsáno... to nestačí? Nestačí jen spousty slov. Slov je plný svět a internet. Nemá smysl s vírou být i beze slov? Co však s těmi slovy? Slova odhalují význam, který má člověk vzít nějak v patrnost. Ale když je i slov o víře už tolik a taková spousta? S čím z toho všeho se vůbec ztotožnit? Nevede spousta slov k inflaci významu?

A tak se jen ptám, proč se víra vytrácí a proč se stále více lidí chová, jako by nebyla ničím. Není na místě se také ptát, co dělat v protiproudu? Ve směřování proti rozpadu a rozkladu, ne proti někomu...

Vezměme si, že víra je šifra pozvání. Ne předmět k vtloukávání do hlavy. Aby se s ní člověk ztotožnil, potřebuje v ní spatřit duchovní sílu a dar. Musí mu za to stát. Kdo víru nalezne, v tom se víra také rozvine. A protože se chce rozvíjet, zaslouží si pěstění a péči.

Proto si dovoluji nabídnout anketu o víře jako duchovní cvičení. Slovo anketa pochází z francouzského enquête "průzkum, šetření". Víra si totiž zaslouží šetrné prozkoumávání, aby se v člověku rozvíjela a také aby člověk hledal a nacházel, co si s ní počít.

Tato anketa je vlastně jednou z možných forem praktického zájmu o víru. Je prostě užitečné si víru uvědomovat v celém množství jejích aspektů. A je užitečné ptát se, jak je dobrá k životu a jak usilovat o její praktické důsledky.

Zveřejněný formulář nabízí na výběr u každé zjišťovací otázky tři možnosti. Zaškrtnutí jedné z nich bude sice zaznamenáno, ale jak bylo již naznačeno, otázky nejsou ani tak kvůli statistice, jako spíše proto, aby si člověk popřemýšlel, co pro něho víra v tom a tom ohledu vlastně znamená. Všechny otázky v anketě patří k sobě, ale ne všechny si lze snadno zodpovědět, a tím dávají na vědomí, že stojí za to, aby se jím člověk více věnoval. Otázek je přitom poměrně hodně, ale nemyslím, že jsou všechny, které je si možno klást. Pomocí vypsaných otázek je možné objevovat i otázky nové.

Čtvrté, letos znovu upravené vydání velikonočního náčrtu k otázce smyslu spasitelovy smrti na kříži. K diskusi, přemýšlení a rozpracování. Úvaha, která nesleduje dogmatismus a upouští od církevního žargonu. Jde o to, že západní křesťanství je zatíženo syndromem přetržené nitě. Mnohé se ztratilo, bylo zapomenuto nebo aspoň pozastřeno. Co však s tím? Pátrat v duchovních dějinách, alespoň od počátku křesťanství. A sice s otázou: Co se tehdy vůbec stalo? Jaké to má důsledky? A jakou skutečností to je dnes? Tyto otázky vybízejí k pátrání a studiu, ne pouze opakování tisíckrát řečeného. Co ztraceného objevíme? Co si uvědomíme jinak? A co to s námi udělá?

Stručný náčrt dějinného pojetí zjevení jako dění, se kterým měli hodně co do činění proroci. Tato souvislost je velmi poučná, protože jinak by asi křesťané o zjevení nevěděli. Zkusme se nad tím zamýšlet bez dogmatismu. Článek vyšel tiskem pod jiným názvem a ve zkrácené podobě, zde je uveřejněn v úplnosti. Ale i tak jen jako náčrt.

Povánoční sociálně-kritická úvaha. A co na to otázky víry?

Stručná terminologická úvaha. K jednomu slovu z evangelického žargonu.

Dvě hesla, dvě zásady proti sobě: „tradiční manželství“ a „manželství pro všechny“. Jako by byla napsaná na praporech dvou vojenských táborů chystajících se na vzájemné střetávání. Navenek se jeví celý spor jako ideologická (v soustavě idejí vedená) pře dvou stran, které chtějí reprezentovat dva proudy české společnosti. Má tento spor ještě širší význam, než jak jej obě strany zastupují? Není možné hledat, jak učinit krok dál? Dál za nedorozumění? Nemyslím si, že lásku v křesťanském smyslu je možné nastolovat dlouhými výklady, jak se někteří domnívají. Ježíš se o ní vyjádřil stručně a jasně. Prostě: ať je, ať se děje! Situaci je možné rozebírat, ale rozbory vzniknou, a pak je odvane čas. Ale láska je tím, co se má dít, aby to vytrvalo. Spor mezi různými názorovými tábory na křesťanské půdě je právě signálem, aby byly překlenuty právě láskou. Bezmeznou, všestrannou, neokázalou. (Ve sporech láska chřadne.) Ptám se tedy, zda je v Evangelické církvi reálně možný dialog mezi zmíněnými různými stranami.

Homile na text listu Filipským 4,4-5. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Upozorňuje na to, co je zásadní pro křesťanskou praxi i pro křesťanský život. Téma, které musí zajímat každého křesťana. Ale nejen to. Je nezbytné, aby se uplatňovalo i prakticky. To vše se má rozvíjet v protiproudu oproti úpadku evropského křesťanství. Oproti letniční divokosti a konvenční suchosti. Co namítat proti radosti z přítomného Krista? Jak si tímto tématam ale vůbec poradit? (3. verze po bohoslužbách v Praze-Kobylisích a v Libici nad Cidlinou.)

Když je o něčem řeč, jak má záležet na významu? Každé slůvko nelze důkladně zkoumat, ale když se objeví závažné téma, nestálo by za to se nad významem zamyslet? Nemá snad právě křesťanství obsah? Neznamená tento obsah něco? Neplatí to o celku i o jeho různých prvcích? S těmito otázkami jsem sám dlouhodobě na cestě – nyní nad tématem žehnání stejnopohlavním svazkům. Jaký je tu význam? Koho tento význam vlastně zajímá? Pokud se objeví téma velmi diskutované, na významu záleží tím spíše, i když v diskusích jde často o to, kdo koho přemůže. Rád bych nastínil důvody svých otázek i rozpaků. Upozorňuji, že v daném tématu nejsem tak doma jako jiní. Kdo se nechá biblickými podněty podnítit k vlastním úvahám o významu požehnání?

Rozhovor s Irenou Ravelovou (1922-2014) o jejím bratranci Richardu Glazarovi vznikl 4.10.2010 v holešovickém penzionu, kde sama tehdy bydlela. Jeho autorkou je někdejší studentka UJEP, tehdy se jmenující Monika Ahneová. V té době totiž psala diplomovou práci právě o Richardu Glazarovi, autoru známé a nesmírně jímavé knihy "Treblinka, slovo jak z dětské říkanky" (1994, 3. vyd. 2012). Pro ty, kdo ji neznají, doplním, že to jsou paměti jednoho z osmapadesáti přeživších vzpouru ve vyhlazovacím táboře Treblinka roku 1943 (ke Glazarovi a Treblince srv. např. článek Jiřího Peňáse). Brzy poté, co byl rozhovor hotov, jsem jej nabídl redaktorovi jednoho časopisu. Byli jsme spolu domluveni předem, ale on se pak ani neozval. Připadalo mi to jako nešťastné vyústění, i když rozhovor si žádal pořádné redakční zpracování. Poté jsem jej trochu zkorigoval. Neredigoval jsem jej ale zcela důsledně, abych zachoval alespoň něco z jeho původního charakteru. (Mezitím interviewovaná zemřela, ale proč nepřipomenout její památku?, bývalou studentku ale nejsem s to dohledat.) Nyní jej alespoň vytahuji ze zapomenutí.  (jih)

Nejde mi do hlavy, jak to, že inteligentní lidé nejsou s to o něčem přemýšlet, zatímco o něčem jiném ano. Ne že by o tom přemýšlet nedokázali - a to nemyslím na nějaký speciální obor, který by potřeboval vzdělané specialisty. Jednoduchá, ne však úplná odpověď zní: je potřeba nejen myslet, nýbrž i chtít. Jenže jak chtít to a to chtít? Pokud si někdo na inteligentního jen hraje, patrně s tím nic nenaděláme. A tak si dovoluji tuto krátkou úvahu pro ty, kdo by chtěli rozumět. Nečiní si nárok na úplnost, takže to bude spíše taková nápověda. Jak se říká - chytrému napověz. Ty ostatní ale trkat nebudu, protože rohy nemám.
Vezměme v úvahu biblický verš, který je velmi dobře znám a jehož bývá často užíváno v jednom zvláštním smyslu, Ježíšův výrok, který bych rád ocitoval v jeho kralickém znění: "Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš?" Můžeme si na něm ukázat, jak při jeho užívání něco zůstává nedotaženo - až dostává povahu sebeklamu.

V této úvaze se zabývám některými momenty, které mi na českém evangelictví zásadně a důvodně nevyhovují. Nejde přímo o kritiku, ale o konstruktivní reakci na neutěšenou situaci. O náčrt  možností změn. O náčrt toho, co je zapotřebí rozpracovat tak, aby to bylo uvedeno do praxe. Jde jen o několik momentů, ale nedělám si iluzi o tom, zda se tato úvaha dočká skutečného ohlasu (vyšla již tiskem, ale ať je i zde dostupná, pod trochu změněným titulem). Možnost tu nicméně je...

Homilie z roku 2013 na základě Evangelia podle Jana 1,1–3.9–14 a na motivy povídky Bertolda Brechta, která mě překvapila tím, co ateista dokázal postřehnout a vystihnout, ač ke všemu důležitému přitom nedohlédl.

Z církevního tisku "vycenzurovaná" recenze filmu ze 60. let, který se k nám ale v době svého vzniku nedostal, zatímco nedávno jej do české pobočky své sítě vnesla společnost Netflix. Proto tímto alespoň trochu vynahrazuji to velké zpoždění. V době zveřejnění této recenze je film ke shlédnutí.

Zatímco církev jako nevěsta Kristova je a bude, církevní organizace se v dějinách vyvíjejí a také upadají. Zamysleme se, jak je tomu s úpadkem české Evangelické církve, a třeba nás napadne něco navíc...

Krize evangelictví není pořádně analyzována, ale obecně se říkává, že se dnes "málo chodí do kostela". Myslí se tím snížená návštěvnost akcí určitého typu. Ovšem chození do kostela samo může mít svůj hlubší smysl. Pokud ses ním někdo ztotožní, mohlo by mu to i pomoci. Třeba k tomu, aby něco dělal méně beze smyslu.

K potřebě větší jemnosti při výkladu Písma z podnětu Mt 5,18.

Úvaha o čtení bible. Sice již vyšla tiskem, ale zde ji poskytuji v původní, neproškrtnuté podobě.

28. dubna se konalo poslední rozloučení s Rudou Červinkou. Při něm mne poněkud kazatel udivil, že Rudu nazýval "Rudolf Červinka" - tak jsem jeho jméno slyšel poprvé. Na druhé straně takto byl Ruda jmenován i na smutečním oznámení... Zato do dané chvíle hezky promluvila vzpomínka Jana Hona, která zachytila něco z jednoho evangelického příběhu.